Po Praze jsem se deset let pohybovala buď za volantem, v MHD, nebo pěšky. Nadávala jsem na cyklisty, jako chodec jsem se jich bála a jako řidiči mi překáželi. Všem kamarádům, co mi nadšeně vykládali, že jezdit po Praze na kole je skvělý, jsem opakovala svou mantru, že kopcovitá Praha plná kočičích hlav není pro dopravu na kole určená. Takhle ať si jezděj někde v Dánsku nebo v Holandsku, tady s tím, slovy klasika, akorát každého otravují.
Cyklistům kdekoliv v blízkosti chodníku jsem byla schopna nahlas nadávat, jak jsou bezohledný a jak mi kradou můj prostor na chození, a ať si jezděj někde po stezce. Když se před časem nejen v Praze objevily různé typy sdílených dopravních prostředků, moje skepse ještě vzrostla. Stala se ze mě ještě protivnější stará bába, která nechce žádné tyhle novoty. Sdílená kola, skútry a koloběžky jsou levičácká záležitost, jen to překáží a ohrožuje to můj život normálního chodce.
Já chci svůj starej svět, kde se na kolech jezdilo jen do přírody a na koloběžkách do pěti let věku.
V tomhle přesvědčení mě podpořilo i několik incidentů, jichž jsem byla svědkem. Tak třeba turisté, co se prohánějí na koloběžkách po výše zmíněných kočičích hlavách neskutečnou rychlostí a v mžiku končí rozpláclí na tramvajových kolejích, koloběžky pár týdnů po uvedení do provozu různě poházené v trávě, rozsekané na padrť, bezohledné pelotony cyklistů na chodníku, co si myslí, že mají přednost. A ačkoliv se pojem mikromobilita stával stále populárnějším, já si zavile vedla svou, no a co, že je to ekologický, no a co, že je to zábavný, já chci svůj starej svět, kde se na kolech jezdilo jen do přírody a na koloběžkách do pěti let věku.
Sdílený obrat
Když mě kamarád před lety přesvědčoval, že to legrační kolečko zvané onewheel, na kterém jezdí mezi hospodou a domovem, bude jednou hit, smála jsem se mu, byl to pro mě jen další „aparát podivínů“. A pak jsem si jednoho dne řekla, že se mentálně ještě nebudu pasovat do role důchodkyně, a navzdory svým přesvědčením jsem si sedla na sdílené elektrokolo. A můj život se změnil. No a nezůstalo u jedné jízdy, jakkoliv se mi to příčí přiznat.
Třetí výhodou je to, že poznáte své město z úplně jiného pohledu. Hledáte cestu, kličkujete po stezkách, rozhlížíte se kolem sebe, pozorujete cvrkot v ulicích...
Na elektrokole se po Praze už pár týdnů pohybuji, a tak mohu shrnout všechny výhody a nevýhody takové dopravy z pohledu čerstvého cyklisty. Začněme výhodami. Tou největší a nejzásadnější je rychlost. Na elektrokole se nervete upocení do kopce půl hodiny, vyšlápnete ho za dvě minuty. Předjedete kolony, vyhnete se neprůjezdným místům a nemáte problém zaparkovat.
Všechny služby poskytující elektrokola a další sdílené dopravní prostředky fungují v podstatě na stejném principu: Stáhnete si do mobilu aplikaci, na které vidíte mapu, kde se dá na vámi preferované vozítko nasednout. K appce máte připojenou platební kartu, po ukončení jízdy v appce odkliknete konec, vozítko zaparkujete a z karty se vám strhnou peníze. Při jízdě po Praze, která většinou bude na vzdálenost tak pět, maximálně deset kilometrů, vás to bude stát pokaždé pár desítek korun.
Jiná elektroPraha
Tím se dostávám k druhé výhodě této dopravy. Je levná. Nezaplatíte za ni víc než za lístek na MHD. Třetí výhodou je to, že poznáte své město z úplně jiného pohledu. Hledáte cestu, kličkujete po stezkách, rozhlížíte se kolem sebe, pozorujete cvrkot v ulicích, lodě na řece, vítr vám sviští ve vlasech a je to zábava. Čtvrtou výhodou samozřejmě je, že jste v pohybu, a děláte tudíž něco pro své zdraví. Na posledním místě mezi výhodami je ekologická stránka věci. Ano, tím, že nesedíte v autě, ale jedete na kole, šetříte přírodu. Tuto výhodu záměrně uvádím jako poslední, protože jsem nikdy nebyla ekologický aktivista ani progresivista, na kole jezdím primárně proto, že mě to baví a je to rychlé. Kdyby jeho jediná výhoda byla ta, že nevypouští emise, jezdit na něm nebudu.
Frčíte po magistrále bez helmy a spoléháte na to, že vás řidič, co zrovna čučí do mobilu, nesrazí a nezabije.
A teď k nevýhodám. Ne vždy najdete kolo poblíž místa, kde se nacházíte. Ne vždy ho můžete zaparkovat poblíž místa, kde potřebujete. Existují místa, kde se nedá jet po silnici, a jízda po chodníku je nepříjemná, lidé jsou nepříjemní, většinou neochotní vám jakkoliv uhnout. Také je to nebezpečné – helmy u kol k dispozici nejsou, a pokud si nechcete celý den tahat vlastní, frčíte po magistrále bez helmy a spoléháte na to, že vás řidič, co zrovna čučí do mobilu, nesrazí a nezabije.
Už chci víc cyklopruhů
Samozřejmě, že se pořád posmívám všem, co se po práci oblíknou do upnutých trikotů, vyrazí na kole za 200 tisíc podél řeky do Modřan a tváří se u toho jako Lance Armstrong. Já si tam mezi nima většinou šlapu na kole bez převodů, co jsem si půjčila u sloupu před barákem, na sobě mám ladící outfit a tenisky, co se hodí víc do divadla než na kolo. Ale už je chápu o něco víc než před nějakou dobou.
Jako čerstvý člen pelotonu bych si přála, aby mě chodci víc tolerovali a abych já neztrácela nervy, když mi pod kolo skáčou. A aby se, ach bože, nikdy mě nenapadlo, že to řeknu, v Praze budovalo více pruhů pro cyklisty, koloběžkáře a všechny mikromobilní cestovatele. Když netrávíte hodiny v kolonách nebo narvaní v MHD, dělá to život zábavnějším, zlepší vám to náladu a v záchvatu vzteku za volantem neskončíte jako Michael Douglas ve filmu Falling down.
Reklama
foto: Shutterstock