S výrobcem longboardů o tom, kdy se budeme ve městech vznášet nad střechami

O dvaadvacetiletém podnikateli Lukáši Joukalovi se některá česká média zmiňují jako o českém ekvivalentu Steva Jobse. Jeho elektroboardy, se kterými podniká pod značkou Flash, jsou kompletně designované v České republice, jednotlivé komponenty si však nechává, stejně jako třeba firma Apple, vyrábět na zakázku v Číně. A to ve stejných továrnách jako renomované značky jiných elektrických dopravních prostředků.

Před dvěma lety si koupil jednosměrnou letenku do Šen-čenu, kam se vydal osobně najít kvalitní dodavatele jednotlivých součástek. Bez znalosti místního jazyka přistál v zemi, kde nefunguje Google ani Facebook, veškeré nápisy jsou pouze v čínštině a většina lidí neumí anglicky. Pracoval zároveň ve dvou časových pásmech, částečně v evropském a částečně v čínském.

„Jasně, že se mi všechno nepovedlo na poprvé,“ přiznává mi hned na začátku našeho rozhovoru Lukáš. „Tehdejšímu investorovi po pár měsících, co jsem odletěl, přišlo, že jsem v té Číně už nějak dlouho a že stále nevidí výsledný produkt, a tak nejenže stopl investici, ale začal ji ode mě vymáhat zpátky. Takže najednou hrozný stres a tlak, což jsem po pár týdnech neustál a skončil jsem v čínské nemocnici. V prosinci jsem se vrátil domů bez hotového produktu,“ vypráví mi Lukáš a je vidět, že přemýšlí, jestli tehdy mohl udělat ještě něco, aby to takhle nedopadlo. A prý ano. Nemusel se tolik stresovat.

Teď totiž sedí naproti mně v bílém tričku s tmavým nápisem Flash v restauraci Dhaba Beas kousek od pražského obchodního domu Černá labuť a u nohou mu leží špičkový elektrický longboard na dálkové ovládání, který z té Číny napodruhé nakonec přivezl. „Poprvé, když jsem se z Šen-čenu vrátil do Česka, dlužil jsem investorovi na mě v tu dobu relativně dost peněz. Celé to bylo dost nepříjemné. Měl jsem smlouvu o investici a najednou to vypadalo, že budu ty peníze dlužit. Nakonec jsme se dohodli, že mu většinový obnos vrátím.“

S Lukášem, ze kterého po celou dobu rozhovoru sálá skromnost a pokora, jsme si potykali a pak i povídali o budoucnosti elektroboardů na poli mikromobility, o tom, čím vším si s firmou prošel, a jak se mu podařilo nakonec v chaotické Číně zorientovat. A nakonec jsme mluvili i o tom, jak nejrychleji dokáže takový elektrický longboard vlastně jet a kdy se můžeme těšit na vznášedla.

Nechtěl ses po prvním neúspěchu na celé podnikání vykašlat?

Je fakt, že jsem tehdy už byl dost na hraně, jestli to celé nezabalit. Doteď si pamatuju, jak jsme vyklízeli kancelář, protože už v té době pro firmu pracovala spousta lidí. A já vynášel ty stoly a věděl, že už těm lidem prostě nemám z čeho zaplatit. V té době nás bylo v týmu asi patnáct až dvacet, většina postupně odešla, až jsem tam nakonec zůstal sám. Potřeboval jsem ale nutně další investici a měsíc v Číně. Věděl jsem, že když tam odjedu, dotáhnu poslední detaily s výrobci ve fabrikách a tentokrát se vrátím zpátky s hotovým produktem.

A povedlo se?

No, ani podruhé jsem málem nedoletěl. Tentokrát domů. Kvůli šílenému smogu jsme museli místo v Pekingu přistát na malém, hodiny vzdáleném letišti v Si-anu. Jenže hotová prkna zůstala v původním letadle a já věděl, že je z něho musím dostat. Cestování s prkny letadlem je totiž dost složité. Měl jsem čtyři, kvůli hořlavým bateriím byly speciálně balené ve dvou bednách, kdy každá vážila třicet kilo. Kvůli tomu, že jsou v nich elektromotory a baterie, vám je nevezmou do každého zavazadlového prostoru.

Právě díky kolům a koloběžkám se začíná řešit spousta problémů, nad kterými, kdyby tady tyhle dopravní prostředky nebyly, nikdo ani nepřemýšlí.

Tak jsem zvedl telefon a začal volat. Tím, že jsme přistáli na malém letišti, skoro nikdo neuměl anglicky. Celý den, kdy nás mezitím ještě odvezli do hotelu asi hodinu od letiště, jsem byl na telefonu a obvolával lidi, abych ta prkna dostal z letadla a vyjednal si nové letenky, u kterých budu mít jistotu, že mi elektroboardy vezmou na palubu. A taky, že za ně nebudu muset znovu platit. Nakonec jsem letenky dostal, samozřejmě kompletně v čínštině, takže jsem pomalu ani nevěděl, přes co poletím a v kolik je odlet, ale nakonec jsem s prkny úspěšně přistál v Praze.

Dokážeš si představit, že byste ty komponenty vyráběli v Česku? To je Čína tak zajímavá?

Když člověk cílí na globální trh, což my cílíme, a nespolupracuje s Čínou, tak jde podle mě úplně zbytečně hlavou proti zdi. My umíme dobře design, celkový branding, umíme se lépe vcítit do koncového zákazníka, vytvářet komunitu a dát dohromady skvělý koncový produkt. Ale v Číně právě i díky tomu, jak tam teď Amerika výrobu tlačí, umí dělat skvělé komponenty. My tak můžeme potom nabízet špičkovou kvalitu za dobrou cenu. Rychle jsem pochopil, že na tomhle poli se už ani jinak fungovat nedá.

Nemáš strach, že ti Číňané tvůj produkt okopírují a začnou si ho prodávat sami? To se ostatně děje téměř u všeho...

Toho jsem se na začátku trochu bál. Původně jsem jim ani nechtěl dávat celkové výrobní 3D modely a tak. Vždycky jen nějaké části, trval jsem na smlouvě, potvrzení od šéfa, že mi to nemůžou okopírovat. Ale pak jsem na jednom meetingu v Číně prozřel.

Majitel fabriky si sedl naproti mně a říká mi: „Hele, Lukáši, já kdybych chtěl, tak ti tu technologii stejně ukradnu. Prostě vezmu, normálně si jeden ten tvůj board koupím, pěkně si ho tady rozeberu do posledního šroubečku a kompletně ti ho zkopíruju.“ A já jsem to tam fakt viděl. Řadu výrobků úspěšných světových značek rozložených na základní díly. Takhle to tam normálně mají a ani se to nesnaží nijak schovat.

Takže ses s tím nějak smířil?

Víš, mým cílem není vyvíjet kolo, ale vzít to nejlepší, co na trhu aktuálně je, dát to efektivně do kupy, vysvětlit lidem, jak to používat, a vystavit kolem toho produktu nějaký systém přidaných hodnot, který bude našim zákazníkům stejně jako nám dávat smysl. A teď mi řekni, jak mi tohle Číňani okopírujou? Navíc my máme většinu komponentů vyráběných u stejných výrobců jako nejznámější světoví producenti Evolve Skateboards nebo Boosted Boards.

Konkurence se nebojíš? Přeci jen jste na trhu noví.

To už dávno ne. Dokonce mám pocit, že některé věci, například tu desku, děláme i lépe než třeba Evolve. Nechali jsme ji vyrobit větší a stabilnější, lépe uzpůsobenou pro rychlejší jízdu. Taky jsme si sáhli k jinému dodavateli pro lepší motory. Nepřijde mi, že si konkurujeme, spíš se na tom trhu tak nějak doplňujeme. Ale cenou jsme na tom my líp.

Říkal jsi, že díky Americe jde teď vývoj v Číně hodně dopředu, můžeme se jednou těšit na elektrická prkna vznášející se nad zemí? Podobné, na jakém jezdil Marty v Návratu do budoucnosti?

Vznášedla? Tomu se vůbec nebráním, uvidíme, jak rychle bude postupovat technologie. Ale když to tady bude, zaintegrujeme to a dostaneme na trh. V Číně už třeba teď dělají vznášející motorky a takzvané „flying taxi“. To vypadá jako velký dron, do kterého se můžeš normálně posadit. Nabere tě někde na střeše a na nějaké jiné zase vysadí. A ty se vyhneš zácpám. V Dubaji teď do vývoje těchhle motorů značně investují, takže si osobně myslím, že v budoucnu bude možné létat i na prknech. A v ten okamžik můžeme přestat řešit terén.

Takže takové městské vozítko. Myslíš, že se váš longboard může stát řešením tolik diskutované otázky „první a poslední míle“ i v Praze?

Co se týká zakomponování elektroboardů do městské mikromobility, tak tady si zatím hledáme cestu. Já osobně tak svoje prkno používám, když třeba ve Vršovicích není kde zaparkovat, tak vím, že můžu hledat místo i ve vzdálenějších ulicích, a od auta pak dojedu na elektroboardu. Ale naše boardy, což je dáno tím, že je lidi v Praze a v Čechách obecně zatím nejsou moc zvyklí používat, jsou primárně určené spíš pro sport. Kdo se na nich pak naučí jezdit v rámci sportu, nebude mít problém si na prkně poradit ani v Praze.

Díky tomu, že se na tomhle prkně člověk nemusí odrážet a nezapotí se, může do práce vyrazit rovnou v košili a obleku. A tímhle směrem bychom teď chtěli jít. Prosazovat takovou tu sólovou, individuální mobilitu orientovanou na požitek z jízdy.

Dopravní prostředky z kategorie mikromobility čelí v Praze řadě problémů. Nevhodně umisťované koloběžky, vandalismus, rychlá jízda po chodníku. Nemyslíš, že to celkově hází špatné světlo na elektrickou mikromobilitu?

To vůbec ne. Spíš naopak. Právě díky kolům a koloběžkám se začíná řešit spousta problémů, nad kterými, kdyby tady tyhle dopravní prostředky nebyly, nikdo ani nepřemýšlí. Takže já jsem za to jenom rád. V podstatě nám aktuálně prošlapávají cestu, šíří osvětu a ukazují, že je možné se na něčem takovém po městě pohybovat. A to je přece super. Trh díky tomu roste, povědomí se zvyšuje a každý člověk už si pak mezi všemi dostupnými prostředky najde to své.

Plánujete tedy s Flashem do budoucna přidat do portfolia i další dopravní prostředky?

Určitě. Do budoucna bych chtěl přidat high-quality koloběžky a další dopravní prostředky, které právě do oblasti drobné osobní mobility spadají. Mám kontakty na spolehlivé dodavatele a vím, kde dělají kvalitní motory, baterie, a nebojíme se ani moderního, odvážného designu. Ale zatím se učíme celý proces penetrace trhu. Když jsem byl v Číně teď naposled, viděl jsem, jak hodně elektrické koloběžky dotují z Ameriky, takže vývoj motorů a baterií jde velice rychle dopředu, což nám dost hraje do karet.

Bereme si stejné baterie a motory, akorát v současnosti na jiný typ produktu. A ty věci, co vyrábí, jsou opravdu kvalitní. V tomhle musím před Číňany smeknout. Pochopili, že jestli chtějí prodávat na evropský trh, tak tam ta kvalita být musí.

Terén v Praze ale zatím elektrickým longboardům moc nepřeje, trápí se tady i koloběžky. Nedává větší smysl holandský nebo dánský trh?

To je pravda, ale naše prkna jednak zvládnou kopec, třicetiprocentní stoupání, navíc umí brzdit, takže nepotřebují nutně plochý terén, mimoto ten terénní model má i větší kolečka, která zvládnou hodně nerovné povrchy. 

To už jsme u technických parametrů. Jak přesně vaše elektrické longboardy fungují, co všechno umí?

V ruce držíš ovladač, můžeš brzdit, přidávat plyn, nemusíš se odrážet, snáze držíš stabilitu. Aktuálně máme v nabídce menší a větší verzi, maximální rychlost u prémiovějšího modelu je 55 kilometrů v hodině, u základního je to pak 47. Umíme je udělat i rychlejší, ale kvůli bezpečnosti se do toho nepouštíme.

Dojezd na jedno nabití je čtyřicet až pětačtyřicet kilometrů, u menšího je to dvacet. Ten je vhodnější spíš do města, váží sedm kilo a je snazší ho někam přenášet. Ten větší váží 11,2 kilogramu. Ptali jsme se zákazníků, jestli chtějí radši lehčí, nebo chtějí výkon a dojezd. A zvítězil právě výkon a lepší pocit z jízdy.

Kam jste se tedy od tvého „průzkumu čínského terénu“ posunuli? Co teď víte a umíte?

Oproti tomu, co jsme dělali rok a půl dva roky zpátky, se to teď dost změnilo. Přesunuli jsme se do oblasti prémiových řešení v dané produktové kategorii a cílíme na náročnější zákazníky. Takže jsme dražší, ale vyrábíme z opravdu prvotřídních materiálů. Loni touhle dobou bylo v plánu spouštět kampaň a teď už jsme měli být dávno na trhu. Jenže pak jsem půl roku s právníky řešil ten docela dramatický spor s prvním investorem a další finanční věci a celé se to stoplo těsně před cílem. A to nemám rád. Tehdy jsem si řekl, že to dám, a buď to bude velké, nebo to prostě nebude vůbec. Oslovil jsem jednoho z největších dovozců elektrokol v Čechách Václava Dvořáka a řekl jsem mu, že potřebuju čtvrt milionu a měsíc v Číně, aby se to celé rozběhlo.

A on mi řekl: „Oukej, Lukáši, já ti věřím, ale chci, abys mi to zaručil.“ To se mi po předchozí zkušenosti samozřejmě úplně nelíbilo, ale podepsal jsem. On chtěl, abych za to cítil zodpovědnost, protože viděl, jak všechny start-upy pálí investice a neumí si vážit peněz. V čemž ho naprosto chápu, a také jsem zastáncem toho, že firma by měla v první řadě být stavěná k tomu, aby si na sebe vydělala a dál si byla schopná svůj rozvoj financovat sama. Pak jsem odletěl do Číny a věděl, že to musím za ten měsíc dát. A dal jsem to. No a teď spouštíme kampaň na Indiegogo, kde se prezentují start-upy, a objevili se i noví investoři. A v lednu opět poletím do Číny, tentokrát už „jen“ naskladnit věci na novou sezónu.

Reklama

zdroj: Flash