Zatímco v Česku najdete 26 chráněných krajinných oblastí o celkové rozloze 11 381,77 km2, což je více než rozloha Jihočeského kraje, množství národních párků byste spočítali na prstech jedné ruky. Momentálně jsou čtyři – Národní park Šumava, Krkonošský národní park, Národní park České Švýcarsko a Národní park Podyjí. Již brzy by se to ale mohlo změnit. Status národního parku by si totiž zasloužilo i území na Křivoklátsku. Nastává tedy otázka, jaké jsou rozdíly mezi národními parky a chráněnými krajinnými oblastmi?
Jak asi všichni tuší, v obou případech je vyhlášení těchto území poháněno zejména snahou chránit zdejší přírodu, ovšem rozdíl spočívá v cíli ochrany. V případě NP je dlouhodobým cílem zachování a postupná obnova přirozených ekosystémů včetně nerušeného průběhu přírodních procesů na převažující ploše území NP bez zásahu člověka. Oproti tomu CHKO, jak už z názvu vyplývá, cílí na ochranu dochovaného harmonického rázu krajiny, který je mnohdy utvářen právě určitým typem lidského hospodaření v krajině.
Vášniví turisté si během svých toulek přírodou jistě všimli tabulí nebo pruhového značení na stromech, které se v těchto oblastech vyskytují. Tato značení představují zóny s odstupňovanou ochranou – nejpřísnější pravidla ochrany platí v první zóně. Kromě NP a CHKO, které řadíme mezi velkoplošná zvláště chráněná území, je možné chránit území i s menší rozlohou jako národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace a přírodní památky.
Co chrání CHKO
Kategorií CHKO jsou vyhlašovány právě oblasti s jedinečným utvářením krajiny, charakteristickým reliéfem – mnohdy s hojným zastoupením dřevin – a dochovanými památkami historického osídlení. Chráněná krajinná oblast může být navíc hospodářsky a rekreačně využívána, ovšem pouze za předpokladu, že to nepoškozuje přírodní hodnoty oblasti a jsou zachovány a podporovány přírodní funkce krajiny.
Mezi nejznámější CHKO u nás patří například CHKO Třeboňsko, Beskydy, Český kras nebo Moravský kras. V poslední době často skloňované Křivoklátsko bylo vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí už v roce 1978. Přesně o třicet let později se začalo uvažovat o přechodu na vyšší stupeň ochrany, tedy národní park. V současnosti platí v Křivoklátsku obdobná pravidla jako v ostatních CHKO. Zásah člověka do krajiny je podmiňován zachováním krajinného rázu oblasti, a proto zde každý krok podléhá stanoveným pravidlům, která odpovídají individuálnímu charakteru konkrétní chráněné krajinné oblasti.
Jedinečnosti a pestrosti Křivoklátska si je vědom i Tomáš Tesař, náměstek ministryně životního prostředí. „V současnosti existují v Křivoklátsku vynikající podmínky pro život mnoha kriticky i silně ohrožených živočichů, kteří jsou na svoje životní prostředí silně fixováni. V Křivoklátsku můžeme pozorovat raky, hnízdící i stěhovavé ptáky, sovy a čápy, z hmyzu pak tesaříky nebo motýly,“ pochvaluje si náměstek pestrost v oblasti a dodává, že i milovníci flóry si zde najdou svoje – mohou obdivovat vodní rostliny, vzrostlé stromy i kriticky ohrožené rostliny, které najdeme téměř jen na Křivoklátsku. „Centrální část Křivoklátska je vskutku výjimečná oblast, která si zasluhuje ten nejvyšší stupeň ochrany,“ říká Tesař a zdůrazňuje, že vznik parku nesmí znamenat výrazné omezení pro návštěvníky ani místní.
Nejpřísnější pravidla platí jen v jádru NP
Národním parkem rozumíme rozsáhlé území, které je jedinečné alespoň v národním měřítku. Značnou část NP zabírají přirozené a lidmi málo ovlivněné ekosystémy, které mají mimořádný vědecký a edukační potenciál.
Tesař vyvrací kolující mýty o vstupu a zásahu člověka do krajiny v chráněných oblastech. „Území národních parků se člení podle cílů ochrany a stavu ekosystémů na 4 zóny ochrany přírody. Zonace však na sebe neváže zákaz vstupu. K tomu slouží klidová území, kam je běžným návštěvníkům vstup povolen pouze po vyznačených trasách,“ vysvětluje náměstek Tesař. Pokud se na území národního parku nacházejí i obce, jsou součástí zóny kulturní krajiny. „Lidé například s trvalým bydlištěm na takovém místě tam pak samozřejmě mohou bydlet a působit tak, aby nenarušovali konkrétní chráněné území,“ doplňuje.
Jednotlivé zóny si můžeme představit třeba na konkrétním příkladu Národního parku Šumava, který byl v roce 2020 rozdělen do čtyř zón. První (přírodní) zóna je pod nejpřísnější ochranou, v jejímž rámci jsou zakázány veškeré lidské zásahy. Ve druhé zóně, která obklopuje tu první, jsou pak povoleny omezené a dočasné zásahy – například proti kůrovci. Dále zde najdeme zónu soustředěné péče o přírodu, kde převažují člověkem významně pozměněné ekosystémy, a zde se snažíme zvyšovat biodiverzitu. Poslední zónou je zóna kulturní krajiny, kde se nachází i výše uvedené zastavěné a zastavitelné plochy obcí určené k jejich udržitelnému rozvoji a plochy, kde převažují člověkem pozměněné ekosystémy určené k jeho trvalému využívání.
Dodržování pravidel v národních parcích je snadné
Měli bychom se podle náměstka ministryně životního prostředí chovat nějak jinak, když se nacházíme v národním parku? „Přestože se jednotlivá pravidla mohou na různých místech lišit, doporučuji mít při pohybu v národním parku na paměti, že se pohybujeme v oblasti, která má být co nejméně rušena. Lidově řečeno bychom se měli chovat jako lidé – dodržovat pokyny na informačních tabulích, nechodit mimo značené trasy nebo nevjíždět motorovými vozidly za zákazové značky a neničit prostředí kolem sebe. Pokud budeme tato pravidla dodržovat, budou spokojení návštěvníci i příroda,“ vysvětluje a dodává, že za porušení pravidel hrozí provinilcům pokuta až ve výši sto tisíc korun.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Media List