Seděl jsem na výjimečných místech v Edenu a sledoval zápas, v němž jim to zase moc nešlo. V takových chvílích se snažím napojit svůj mozek na jinou galaxii v jiném čase. Nevnímat současnost, ale jinou realitu. Nejdříve jsem zkusil planetu vzpomínek. Pouštěl jsem si proběhlý den a taky to nebylo nic příjemného. Místo zážitků, které by mi daly zapomenout na útočníka překopávajícího prázdnou bránu ze vzdálenosti menší než malé, se mi ten "film o dnešku" nějak pomotal.
Obraz byl správný, šly po sobě hezky jeho jednotlivé okamžiky, ale zvuk k němu byl odjinud. Místo toho původního mi tam někdo nahrál komentář, jak to mohlo být lépe a co jsem všechno udělal špatně. A tak mi při promítání ranní schůzky s významným mužem hlas našeptával, co jsem měl jinak odpovědět na jeho otázky, kdy jsem mu mohl říct, že mám jiný názor, a kdy jsem měl naopak mlčet. A jak jsem zapomněl na důležitý detail, který se ten hoch vůbec nedozvěděl, takže jsem tam byl tak nějak trošku zbytečně.
Kopačka do reality
Pak šly záběry z dopolední kavárny, kde jsem sice vtipně reagoval na Twitteru na nějaké hloupé věty kohosi na cosi, co za pár hodin už ztratilo na významu, ale hlas komentátora mé paměti připomněl, že jsem si tam šel původně sednout, abych napsal prezentaci, kterou mám mít v pátek, a protože jsem podlehl vábení zdánlivé důležitosti pěny dní na sociálních sítích, nemám nic a budu to psát po tom fotbale, což mě probralo a vrátilo do reality.
Sem musím konečně zajít, je tu pořád plno, asi dobře vaří, napadlo mě. A vzpomněl jsem si, že nemám doma nic k jídlu.
Míč z kopačky sešívaného záložníka letěl mimo branku a já zkoušel v paměti najít příjemnější planetu vzpomínek, než byla ta na uplynulý den. Pomohlo mi povedené choreo tribuny Sever, kde se objevilo obrovské číslo 130 sestavené z barevných obleků těchto věrných fanoušků. A v hlavě se mi promítaly všemožné okamžiky ze zápasů, které jsem zde viděl, a dopadly dobře. Důvod, proč na fotbal člověk vlastně chodí.
I ten den s nikoli úplně povedenou ranní schůzkou, nenapsanou prezentací a promarněnými slávistickými šancemi mi poskytl laskavější tvář a vedle mě se postavil kdysi slavný fotbalista, což mi připomnělo finále mistrovství Evropy, jeden bar v Křemencově ulici, kde jsem jej sledoval, a dobu, kdy všechno bylo možné. Leč ta příjemná vzpomínka trvala jen chvíli a do hlavy vlezl červ zlý a negativní, že vlastně oba jsme pěkně zestárli, a navíc další z těch, kterého jsem v těch dobách v různých klubech potkával, zmizel tento týden na úplně jinou planetu v neznámé galaxii. Takže zpátky do reality, která není příjemná, ale dá se v ní pít točené pivo, což jsem po opět marně remízovém zápase udělal.
Chvíle bez píle
Nemá to motivační konec o tom, jak jsem dojel domů a plný nově získaného optimismu začal psát prezentaci narvanou neotřelými nápady. Kamarádi mě vysadili kousek od náměstí Míru a já se toulal prázdnými ulicemi s nostalgicky spadaným listím a se stromy, které bez něj takhle budou dalších pár měsíců. Prezentaci napíšu ráno, řekl jsem si. Jako již mnohokrát. Koukal jsem okny do restaurace plné lidí. Sem musím konečně zajít, je tu pořád plno, asi dobře vaří, napadlo mě. A vzpomněl jsem si, že nemám doma nic k jídlu. Obrátil jsem se tedy směrem k nejbližší večerce, abych si koupil něco, co nepotěší, ale jen splní svůj základní účel.
Přišel jsem domů, nalil si trochu mojí oblíbené irské, jak to člověk vidí ve filmech, a začal projíždět maily. Vida, kolega udělal prezentaci za mě a zítřejší ranní schůzka je odložená na odpoledne, takže nemusím vstávat tak brzy. Což tedy není konec dne s nějakým pozitivním závěrem o tom, jak nesnáze dne máte překonávat zvýšeným úsilím a pílí, ale zase to jednoho potěšilo. A kvůli tomu přece na fotbal chodíme. Kvůli té radosti z prožitých okamžiků.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek