Lidé chtějí moc jako určitou pozici. Baví je symboly moci i její skutečné výhody. Touží jiným říkat, co mají dělat, nebo dokonce, jak mají žít. Někteří, protože si opravdu myslí, že to vědí nejlépe, a jiní jen tak z plezíru, protože mohou. Ale skutečně vládnout? Rozhodovat a nést zodpovědnost za své myšlenky a činy, to ne. To se raději skryjeme za kolektivní rozhodnutí představenstva, nadřízených nebo předsednictva.
Když ani to nejde, tak si necháme udělat průzkum a řekneme, že si "to" nemyslíme my, ale zákazníci nebo voliči. Když mi nějaký takový trumbera něco podobného poví, mám chuť se ho zeptat: A za co bereš ty peníze? Abys byl vykonavatel vůle jiných, nebo abys přinášel vlastní myšlenky?
Kdepak je nápad?
Můj dlouholetý kolega a kamarád má drtivou otázku, když je mu předloženo cosi sterilního, co vychází ze sebraných spisů kolemjdoucích bez semínka kreativity či osobního přínosu: A kde je tady nějaký nápad? Lidé se pak většinou urazí, protože vůbec netuší, že na své pozici jsou nebo by měli být proto, že jejich myšlení je pronikavější než těch ostatních, a měli by ho tedy používat.
Víc než touha jít za další obzor u nich zvítězila obava o dosud nashromážděné.
Potkal jsem pár lidí, kteří uměli vládnout. Především na začátku svých kariér. Byli rozhodní, útoční, odvážní, do práce přinášeli nové myšlenky. A dařilo se jim. Jenže pak nějak zopatrněli. Většinou proto, že se báli. Víc než touha jít za další obzor u nich zvítězila obava o dosud nashromážděné. Nemuselo jít vždy o peníze či majetky. Také se jednalo o pověst a prestiž, která s osobním vlivem přichází.
Z útočníků se každopádně stali obranáři. Chvíli to zvládali, protože zkušenost a získaná moc jim umožňovaly stále ovládat hru. Ostatní se pak báli, že by tihle bývalí střelci třeba mohli zaútočit, pamatovali si totiž, jaké to bylo nepříjemné. Jenže pak se i těmhle bojácným soupeřům tým začal proměňovat. A objevil se nový mladý útočník, který neviděl protřelého profíka, ale unaveného strejdu. A dovolil si kličku jeden na jednoho. A ono to vyšlo. Nebo náš matador situaci sice ještě vybral, ale uklouzl přitom. Nebo se nepříjemně zadýchal. Jeho aura vládce hřiště zmizela. Tu kličku pak zkoušeli další a další, až to jednou vyšlo.
Až moc velké riziko
Vládnout znamená být stále první. Není to nic jednoduchého, především proto, že jste v tom strašně sám. Vládnout znamená ztotožnit se s institucí, kterou řídíte. Protože když vládnete jen pro svoje dobro, nejste vládce, ale tyran. Vládnout znamená stále se učit, protože svět se mění a nedá se zakonzervovat, zastavit. A když to uděláte, ostatní, kteří chtějí dopředu, vám utečou. Podívejte se na seznam nejdražších světových značek před patnácti lety a srovnejte to s tím dnešním.
Vládnout znamená umět zvládat konflikty. Bez nich totiž ničeho nedosáhnete. Když to ale přeženete, tak se stejně jednou najde někdo, kdo bude větší, silnější a chytřejší a vyžene vás. Srovnejte bezohledného, ale inteligentního Bismacka s jeho nástupci. Chtít vládnout s sebou také nese odvahu podstoupit riziko. Vítězové vždy v určité chvíli riskovali. A věděli, že případná porážka půjde za nimi a oni za to ponesou odpovědnost. Bojíme se vítězit, protože druhá strana té mince se jmenuje porážka. Jenže bez vůle vítězit si na nás tu kličku dovolí každý trouba z třetí ligy. To věděl už Antonín Švehla, přesto kolem sebe dnes spíš vidíme bojácnou snahu o to, jak neprohrát.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek