Lze proces stárnutí zpomalit? Ano. Třeba tím, že se nebudete chovat "na svůj věk"

Co přesně je podle vás „střední věk“? Čtyřicet až šedesát let? Padesát až sedmdesát? Někde mezi tím? Asi vás nepřekvapí, že odpověď na tuto otázku závisí na tom, kolik je lidem let v době, kdy je jim položena.

Účastníci studie z roku 2018, kterým bylo 20 a 30 let, v průměru uvedli, že střední věk začíná ve 40 letech a stáří v 62 letech. Oproti tomu lidé starší 65 let položili hranici mezi středním a seniorským věkem až na 71. rok života.

Co je střední věk?

Je poměrně zjevné proč. Nikdo se nechce příliš zaobírat myšlenkami na stárnutí a stáří. Pokud je vám tedy čtyřicet, vychutnáváte si články hlásající, že život po čtyřicítce teprve začíná. Sedmdesátníky zase povzbudí zmínky o tom, že díky pokroku ve výživě a zdravotní péči právě sotva překročili hranici středního věku.

Je tedy odmítavý postoj k vlastnímu stárnutí a stáří jen obelháváním sebe sama? Ve skutečnosti se ukazuje, že to může být velmi dobrá seberealizující strategie.

Mimoto máme přirozenou tendenci se distancovat od jakékoli skupiny, která je stigmatizována. A tak se zuby nehty bráníme tomu, abychom byli označováni za staré, když vidíme, že starší lidé jsou zobrazováni jako nemocní, nemohoucí, jako přítěž pro společnost.

Je tedy odmítavý postoj k vlastnímu stárnutí a stáří jen obelháváním sebe sama? Ve skutečnosti se ukazuje, že to může být velmi dobrá seberealizující strategie, která má navíc potenciál významně zvýšit kvalitu života.

Zhoubný stereotyp

V roce 2003 provedli vědci Hannah Kuperová a Michael Marmot rozsáhlou studii, v níž účastníkům opět položili otázku: Kdy začíná stáří? Odpovědi se pochopitelně lišily, ale respondenti, kteří jako hranici stáří uvedli obecně nižší věk, později prokazatelně více trpěli zdravotními komplikacemi, jako jsou srdeční onemocnění, infarkty a celkově špatný zdravotní stav, což bylo potvrzeno sledováním během následujících devíti let. Jak je tedy možné, že číslo, které začínajícímu stáří přisuzujete, má tak velký vliv na vaše zdraví?

Může to být například tak, že člověk začne v určitém věku nad svým životem mnohem více přemýšlet, a pokud už nějaké zdravotní potíže má, nepřisoudí je svému nezdravému životnímu stylu, ale právě stárnutí.

Pokud zaujmeme postoj, že věk samotný není překážkou ničemu, co bychom chtěli dělat, dožijeme se vyššího věku a život si náležitě užijeme.

Někteří lidé mohou být fatalističtější, mohou v případě zdravotních potíží méně často vyhledávat pomoc a mohou odmítat zdravější životní návyky s tím, že proti stárnutí je jejich vlastní úsilí neúčinné. To je takový ten postoj „Co můžu čekat, když už je mi už čtyřicet, padesát, šedesát...“.

Jiní, úzkostnější jedinci mohou kvůli přesvědčení o tom, že jsou v souvislosti se stárnutím celkově zranitelnější, začít chodit pomaleji a vyhýbat se aktivitám, které podvědomě považují za nebezpečné, i když to je přesně to, co by v zájmu svého fyzického a duševního zdraví a oddálení skutečného začátku procesu stárnutí dělat neměli.

Dokonce je možné, že stres z přesvědčení o vlastním stárnutí přispívá k chronickým zánětům a dalším zdravotním problémům v dlouhodobém horizontu. Život podle stereotypu staršího člověka tak může problémy, kterých se lidé obávají, paradoxně zvýšit nebo i způsobit.

Může "to" být jen číslo

A to vše může samozřejmě platit i obráceně. Lidé, kteří si myslí, že stáří začíná v pozdějším věku, si mohou být více vědomi svého zdraví a kondice, a proto mohou aktivně podnikat kroky k jejímu udržení. Myslí si, že jsou mladší, a proto se chovají mladistvě, čímž vytvářejí příznivý kruh.

Ať už je vysvětlení jakékoliv, studie Kuperové a Marmota není jediným výzkumem, který měřitelné výhody pozitivního myšlení vzhledem ke stárnutí jasně prokázal. Becca Levyová z Yale School of Public Health analyzovala zjištění harvardské studie zaměřené na stárnutí a odchod do důchodu, jež byla v letech 1975 až 1995 provedena na více než tisícovce účastníků, kterým bylo nad 50 let.

Vědkyně zjistila, že lidé, kteří měli pozitivní představy o vlastním stárnutí (souhlasili s komentáři typu „mám stejně elánu jako loni“ a nesouhlasili s tím, že s přibývajícím věkem se člověk stává méně užitečným), se dožívali v průměru o sedm let více než ti, jejichž názory na život byly spíš pesimistické.

Žádný z těchto výzkumů neznamená, že můžeme proces stárnutí zázračně zastavit nebo zvrátit. Zrak, sluch, paměť, svalová hmota, pevnost kostí, hojivé procesy... Všechno, na co si vzpomenete (pokud si ještě na něco vůbec vzpomínáte), se postupně zhoršuje. A starší lidé jsou samozřejmě náchylnější k celé řadě nemocí.

Novinář David Robson však ve své knize The Expectation Effect (Efekt očekávání) přináší několik tipů, jak stárnout a zestárnout s grácií a úsměvem na rtu. Navrhuje, abychom se místo truchlení nad ztrátou mládí soustředili na zkušenosti a znalosti, které získáme s přibývajícím věkem, a všimli si, o kolik lépe se nám daří věci řešit.

Především bychom s přibývajícím věkem neměli rezignovat na snahu být zdravější a naopak bychom si měli uvědomit, že je stále mnoho věcí, které můžeme dělat. Pokud zaujmeme tento postoj, je pravděpodobné nejen to, že se dožijeme vyššího věku, ale také to, že každý rok bude pořádná jízda.