Protože se nám to 100. výročí nějak rychle přiblížilo, posbírali jsme ještě několik zásadních ohlasů od méně či více slavných zahraničních osobností, jak vlastně ony tu Českou, případně Československou republiku vidí.
Reklama
Pokud by někdo ještě potřeboval hlubší background, tak jej najde v článku s výmluvným názvem V očích cizinců máme dobrou pověst. Ne ale u těch, kteří u nás žijí. Takže se raději pojďme podívat na ty cizince, kteří u nás nežijí, nebo případně už nežijí vůbec.
„Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo... Ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout.“
Franz Kafka v dopise Oskaru Pollakovi, 1902
„Co můžete udělat pro národ, který odmítne bránit sám sebe?“
Charles de Gaulle, 1968
„Na Češích mám nejraději humor, kterým řeší své životní problémy. I když si možná až příliš stěžují, vždycky si ze sebe umí udělat legraci, v čemž jsou jedineční. Neznám jinou společnost, která vykazuje takovou schopnost proměnit i hroznou situaci v zábavnou chvíli.“
William Luers, velvyslanec USA v ČSSR v letech 1983 až 1986
Tvrzení, že Mozart byl pětkrát v Čechách, je zavádějící. Jeho slavná věta „Moji Pražané mi rozumějí“ byla určena Němcům.
„Praha je Paříž devadesátek.“
Marion Rossová, americká herečka, 90. léta
„Tvrzení, že Mozart byl pětkrát v Čechách, je zavádějící. Jeho slavná věta „Moji Pražané mi rozumějí“ byla určena Němcům, za jejichž město tehdy Praha platila.“
Johann Herzog, mluvčí FPÖ, 2005
„Jak bychom mohli nemilovat zemi s hospodou, v níž je polštář přišitý na stěně nad záchodem, abyste si mohli opřít hlavu, když musíte? Kde si můžete objednat pivo, aniž byste mluvili, prostě jen položíte pivní tácek na stůl?“
Neil Wilson, cestovatel a autor průvodců Lonely Planet, 2009
Na konci jedné povídky od Oty Filipa je věta, která podle mě patří k nejdůležitějším větám v české literatuře: „Nepíši, mlčím. Ale mlčím hrdě a nebezpečně.“
„Dospěl jsem k názoru, že Češi za všech okolností usilují o kompenzaci čili sebeukájení. Namlouváte si, že všechno je v pořádku, jen abyste se nedotkli nepříjemné pravdy. Vy i to, co je úplně špatně, převrátíte v něco, co je dobře. Tohle je možná vlastnost člověka, který chce přežít stůj co stůj. Na konci jedné povídky od Oty Filipa je věta, která podle mě patří k nejdůležitějším větám v české literatuře: Nepíši, mlčím. Ale mlčím hrdě a nebezpečně.“
Mariusz Szczygieł, polský spisovatel, 2013
„V dějinách světa hráli Čechoslováci velkou roli.1. Obsazení zbytku Československa nacisty v roce 1939 bylo rozhodujícím momentem, kdy Velká Británie poznala, že se s Hitlerem nelze domluvit, a začala se chystat na válku. 2. Únorový komunistický puč v roce 1948 byl rozhodujícím momentem, kdy Trumanova administrativa poznala, že se Stalinem se nelze domluvit, a začala se chystat na studenou válku.“
Henry Kissinger: Uspořádání světa, 2014
Čeština je zvláštní věc. Není na světě mnoho zemí, v nichž vám nejprve obšírně vysvětlí výjimky, než přistoupí k pravidlům.
„Co napadne Němce, když pomyslí na svého východního souseda? Celkem jistě kultovní film Tři oříšky pro Popelku, který vznikl před 40 lety podle předlohy národní umělkyně Boženy Němcové v koprodukci Barrandova a německé Defy. Češi, kteří jsou hrdí na jednu z nejtěžších řečí na světě a kteří se sami těžce potýkají s cizími řečmi, by byli překvapeni, že Němci Popelku uvádějí v televizi i několikrát do roka, zatímco oni si musí počkat na Štědrý den.”
Hans-Joerg Schmidt, novinář, Die Welt, 2014
„Česká republika je vnitrozemská země ve střední Evropě. Sousedí s Německem, Rakouskem, Slovenskem a Polskem. Má tvar ryby. Vypadá jako ryba, která plave kolem Evropy.”
Victoria Flamelová, youtuberka, YouTube, 2015
„Jenom čtyři země na světě nepodlehly numerické globalizaci. Severní Korea mezi ně nepatří. Jsou to Rusko, Čína, Jižní Korea a jedna exotická demokracie v Evropě – Česká republika. Její vyhledávač Seznam válcuje Google už řadu let.”
Blaise Gauquelin, novinář, Libération, 2015
„Čeština je zvláštní věc. Není na světě mnoho zemí, v nichž vám nejprve obšírně vysvětlí výjimky, než přistoupí k pravidlům. I když pominu českou výslovnost, která působí dojmem, že ji vymyslel nějaký šílený logoped se slabostí pro luxusní auta, tak nejhorší je na češtině váš problém s porozuměním našim pokusům o její ovládnutí. Způsobí chybná koncovka, vypadlý háček nebo samohláska nestandardní délky to, že se dorozumívací schopnost vypaří jako peníze z konta úplatného politika? Je sofistikovanost češtiny tak pokročilá, že když cizinec řekne ‚ja dam kavy‘, stává se jeho sdělení prakticky nerozluštitelným? Proč vyvolá věta ‚jdu do zachod‘ horší reakci než nález zakopané mrtvoly na zahradě? Udělat v češtině chybu je totiž snazší než zašlápnout v létě mravence. Tím chci říci, že až mě příště uslyšíte říkat: ‚Jsem hlad‘, nemusíte se hned dávat na útěk, stejně jako se já neotřásám hnusem, když mi Češi na nevinné věty jako ‚venku prší‘ dokola odpovídají: ‚Fákt jó?‘ Prostě se všichni zasmějme a tipneme si, co měl ten druhý na mysli. Když vzdáme snahu o dokonalost, stane se cizí jazyk přístupnějším, a pro češtinu to platí dvojnásob.“
Karl Prater, spisovatel a překladatel, Velká Británie, 2015
Máme tady velké partnerství s Českou republikou, je to náš silný spojenec a budou tady hodní lidé a skvělé jídlo.
„Většina lidí tu neumí anglicky, řidiči často nerozumí ani slovu ‚stop‘ (zastávka). Byl jsem v samoobsluze, chtěl jsem ‚water‘ a nikdo mi nerozuměl. Začal jsem gestikulovat, jako že piji, a dovedli mě do sekce vín.”
Ausaf Ahmad, Indie, geek, quora.com, 2016
„Řekli mi, že dostávám nejlepší práci na světě, a teď vidím, že měli pravdu. Něco už jsem věděl trochu předem. Máme tady velké partnerství s Českou republikou, je to náš silný spojenec a budou tady hodní lidé a skvělé jídlo.“
Andrew Schapiro, bývalý velvyslanec USA v Praze, 2016
„V Praze mě velmi překvapilo ohleduplné chování cestujících hromadné dopravy, kde mladí lidé nabízejí místo k sezení starším. V jiných zemích nebo Rusku jsem tohle neviděla. Jako na dívku vychovanou ve východní tradici úcty ke starším to na mě udělalo hluboký dojem.”
Maniža Kurbanova, novinářka, Tádžikistán, 2018
foto: Shutterstock