Beatboxer Endru: Proč umělá inteligence hudebníky jen tak nenahradí

Už jako malý kluk prý neustále vydával zvuky a tóny v rytmických sekvencích. Nakonec se naučil i mluvit, ale tahle "zábava" mu zůstala. A později i vynesla vítězství v mistrovství světa v loopingu. Muzikant Ondřej Havlík se ale zdaleka nezajímá jenom o hudbu. A jeho fanoušci to moc dobře vědí. Když jsme s ním totiž přes Instagram uspořádali živé vysílání, diváci se na beat box téměř neptali. Mluvili s ním i o ekologii, životě ve městě, ale i o budoucnosti hudby. Tady jsou některé z otázek.

Působíš především v Praze, pořád ale bydlíš v Ústí nad Labem. Proč? Necítíš se odříznutý od dění?

Přemýšlím nad tím “děním”. Každý si pod tím výrazem možná představí něco jiného. Kdybych bydlel v Praze, jezdil bych ven za přírodou, sportem a rodinou. Z Ústí jezdím do Prahy za prací. Z hlediska cestování nehraje pro mě ta hodina cesty roli. Snažím se ji využít smysluplně. Poslouchám audioknihy, různé přednášky a rozhovory nebo si zpívám, improvizuji a učím se francouzštinu. Auto je taková moje zkušebna, kancelář a studovna v jednom. Místo spočinutí.

V Praze ale i tak trávíš hodně času, ne?

V Praze jsem v průměru jen tak třikrát týdně. V Ústí jsem se narodil, mám tam rodinu, přítulkyni Brigitku a kamarády. Podle mě je Ústí město, které má, z hlediska přírodního bohatství a možností sportovního řádění, nejkrásnější okolí. Jsou tam největší pískovcové skály ve střední Evropě-Labské pískovce, České středohoří a řeka, krásně čistá přehrada Milada, která má rozlohu Mácháče a Krušné hory - nádherné lokality.

Mám pořád pocit, že jsem v tom muzicírování na začátku. Je to pořád neuvěřitelná cesta, máme před sebou celý vesmír.

Má to ale samozřejmě i nějaká svá omezení. V Ústí nad Labem třeba není ani jedna vegetariánská restaurace. Stotisícový město a fakt ani jedna. Takže vy, když nechcete maso, tak si musíte v restauraci dát takovou tu klasiku, šopák nebo smažák. Ale věřím, že se to prosadí.

Řekl jsi, že jezdíš elektromobilem. Jaký máš názor na ekologii?

To je otázka na celý rozhovor:-). Zkusím být stručný. Myslím, že jako ostatně cokoliv jiného je to o harmonii. Je třeba si uvědomit, že naše planeta je jeden živý organismus-s tímto vědomím bychom se k ní přirozeně nechovali tak, jak se chováme dnes, protože náš současný přístup rozhodně harmonický není. Přijde mi, že by každý měl začínat u sebe. Začít brát odpovědnost za svůj život i činy. Samosebou je to pro nás, v tak hektické době, plné přebytku, těžké, ale můžeme se o to pokoušet. Malými krůčky se každý dle svých možností přibližovat k tomu ideálu, ve kterém může být naše civilizace i planeta v rovnováze. Hezký příklad jsem někde četl, totiž že vyspělá civilizace, by například nekácela stromy, protože si uvědomuje, že strom potřebujeme, protože nám vytváří kyslík a on potřebuje nás, protože mu dáváme CO2. Když vykácíme stromy-vznikne disharmonie, kterou nelze jinak vyvážit. A tak je asi dobré se ptát, jestli to, co děláme prospívá společnosti, nebo ji to alespoň zatěžuje co možná nejméně. Přiznat si, že my sami jsme spolutvůrci kolektivního vědomí lidstva, a když to vědomí bude fakt vědomý, tak se věci začnou opravdu měnit k lepšímu. Planetu, tu nezničíme, ale lidstvo může zničit samo sebe. Je to fakt jenom na nás a myslím, že každý má na to odpověď v sobě. Také myslím, že čím později to začneme každý jeden měnit, tím zvyšujeme pravděpodobnost, že to bude muset vesmír udělat za nás nějakou extrémnější změnou, kterou my lidé nazýváme katastrofou. Protože vesmír, ten fakt miluje harmonii:-).

Jak tedy může každý z nás začít?

Asi začít malýma věcma, sám se to učím. Jdu nakupovat, není lepší brát tašku z domova, než kupovat novou? Chodit pěšky na poštu? Je třeba balit zeleninu a ovoce do plastových sáčků a mnohdy i vaniček? Když jedeme někam autem, co to hodit na Bla Bla car a jet ve více lidech a omezit tak počet aut na silnici? Potřebuju jíst maso 12x denně? Je třeba kupovat tolik věcí a mít například na každý sport spešl výbavu? Co si to půjčit od bráchy, strejdy z 2.kolene, z půjčovny a ty věci prostě sdílet? Ty nepotřebné věci poskytnout dále? Nenakupovat to, co nepotřebujeme, ale z reálné potřeby a radosti z věcí? Třídit? Stavět ekologicky soběstačné domy? atd atd…každej jeden za sebe ví nejlíp. Z pohledu planety a lidstva to jsou maličkosti, ale kapky dělaj moře…

O těch věcech se ale třeba ve školách asi moc nemluví... Jak se to máme naučit?

Tak to víte, že by to chtělo celkovou obměnu školského systému. Ten nynější tu funguje od Marie Terezie a postrádá adaptabilitu na nové podmínky ve společnosti. Například nerozvíjí studenty v jejich dovednostech, v tom, co jim opravdu jde. Myslím, že každý v sobě má přirozenou vlastnost a touhu se učit a poznávat svět, děti ještě několikanásobně větší. A je důležité na to rozvíjet. Když děti nebaví škola, tak je to podle mně buď tím, že je nebaví to, na co nemají vlohy a nebo tím, že jsou demotivováni systémem výuky, tedy školou a učiteli.

Když někomu nejde matika, tak je ve škole donucen, aby se zaměřil na matiku. A člověk pak zapomene na to, v čem je dobrý, vůbec to nerozvíjí a naopak se zaměřuje na to, co mu nejde. Přitom my už dávno známe, jak je to efektivnější. Že je lepší rozvíjet ty silné stránky. Vždyť už Jan Amos Komenský to říkal ve Škole hrou. I ve starověku to fungovalo líp než teď. Všechny tyhle věci jsou známé a my na to jen zapomínáme. Možná to chce jen se rozpomenout:-).

Není ale chyba i na straně rodičů?

Určitě, samosebou. I když chyba, on každý rodič dělá co umí, dle svých možností, vzdělání, zkušeností, výchovy a úrovně vědomí. Rodiče mají často své priority poskládané tak, že se dětem věnují méně, než děti zasluhují. Je jednodušší jim strčit do ruky iPad, než je něco učit a věnovat se jim. Věřím, že když si rodič bude s dítětem hrát, tak dítě ten iPad prostě odloží. Ale to chce důslednost, trpělivost a čas a to je v hektice, která je dnešní době vlastní každým dnem težší a těžší. A zase jsme u té rovnováhy. Tisíce let, si vše děláme růčo, žijeme v souladu s přírodou a najednou pár desítek let se od toho všeho digitalizací a technizací civilizace velmi rychle a extrémně odvracíme. I to je třeba nové generace učit, že totiž i tato disharmonie si logicky žádá nějaké oběti. U někoho deprese, u jiného adhd, u někoho nemoc a u jiného cukání v levém oku. Tedy i s technologiemi se musí zacházet vědomě, aby nám byli skutečně ku pomoci. Aby ten čas, který nám ušetří, byl třeba investován tak, že jím vyvážíme dobu technickou, například že si normálně v lese dáchneme, nebo opravdu popovídáme s přítulkyní:-). A jak si toto děti mají uvědomit, když to neznají, když jejich svět je ipad, chytrej telefon, play station a televize? Jak to mají vědět když kvůli rodičům nezažívají nic jiného a ani jim to nikdo nevysvětlí.

Jak říkáš. Spoustu věcí, které jsme dřív dělali vlastní hlavou a rukama, teď děláme pomocí všemožných chytrých mašinek. Vlastně i hudbu. Ty se snažíš vytvářet hudbu pomocí vlastního těla.

Když vezmeš robota, tak ten si vezme rytmickou mřížku a ty mu dáš jen nějaký vstup v podobě binárního kódu. Třeba že chci breakbeatový beat, kterej bude šlapat tak, že i holky z E55ky by se za něj nestyděly. No a robot to okamžitě udělá a bude to hrát vždycky dobře, rytmicky líp než nejlepší bubeník na světě. To je jasný už od 90.let, kdy umělá inteligence porazila nejgeniálnějšího šachystu světa. A tak nám zbývají ty emoce a lidský improvizační rozměr. A proto se mi líbí lidský hlas, který s sebou taháme všichni. Máme hlas, máme pusu, hlasivky. A ty mají tři a půl oktávy, barvy, intenzity, zvuky…. A pokaždé je to jiné.

Jak ses vůbec dostal k beat boxu?

Ve dvanácti letech jsem objevil, že musím nějak ventilovat rytmus. Už někdy v pěti letech jsem tancoval. Začal jsem dělat různé zvuky pusou a jazykem. Pak jsem zjistil, že jsou zvuky, na které ani nepotřebuješ vzduch z plic a tak u nich můžeš melodizovat hlasem a začal se učit zpěv. Potkal jsem různé beat boxery, zpěváky i muzikanty a od nich jsem se učil. Ve spolupráci s ČT jsme později pro děcka vytvořili abecedu beat boxu, pokud se to někdo chce naučit, tak je to pořád uložené na stránkách Déčka jako seriál Faktor U. Tam můžou objevovatelé vokálních technik najít na jedné stránce to, co jsme my museli mnohdy sdílet a všemožně vyhledávat:-).

Takže tu "technologickou budoucnost" vidíš optimisticky?

Já myslím, že ta doba, kdy vše ovládne AI, je ještě mnoho dekád daleko. Myslím tím svět, kdy například i muzikanti nebudou zajímaví, protože je nahradí umělá inteligence. To snad bude ještě chvilku trvat. Vidím to ale spíš realisticky. Bude to takové, jaké budou naše kroky. My lidé, máme veškerou výbavu, možnosti a vstupy k tomu, aby to bylo optimistické a krásné. Jestli to tak chceme, měli bychom se ale podle toho začít chovat:-). Skoro každej máme v kapse u kalhot technologii, inteligentnější než byla 1.sonda co přistála na měsíci, to je skvělé. Ale k čemu nám to bude, když lidi v roce 2019 neví jak být šťastní a zdraví a 120kilogramoví pacienti prosí doktory o pomoc, místo aby se chovali tak, že nebudou mít 120Kilo. Vím, né vždy to lze. Nicméně zase jsme u té osobní odpovědnosti za sebe a společnost. Jak mám vědět, jak to dopadne, když to záleží na každém z nás?

V jedné knize jsem četl hezkou myšlenku, která s naší budoucností souvisí víc, než cokoliv jiného a může být hezkým puntíkem za tímhle rozhovorem. Mluvila o tom, že existují 2 základní a nejpřirozenější lidské emoce: láska a strach. Říkala, že všechny věci, co děláme, jsou motivovaný těmihle emocemi. No a kdybychom se zbavili strachu a naše činy by byly motivovány láskou ( bez ohledu na to, že je to v současném nastavení světa ještě utopie), tak tralalá pampadadá a svět je zachráněn. Strach rozděluje a separuje, strach jsou války a nemoci. Láska sbližuje a ukazuje nám, že všichni jsme vlastně jeden a tak když někomu ublížíme, ublížíme i sobě. Vždyť to známe, o tom mluvil už i Kristus a ten, jak víme, rozhodně nebyl blbej kluk. At’ se má každý dle svých přání a nezapomeňte si alespoň 1 denně zazpívat či tatančit.

Reklama

foto: Michaela Cásková a Archiv Ondřeje Havlíka, zdroj: Endru