Jakub Vaňas: O tajemném slovu funk a tajemstvích Prahy

Funk je hudební styl, který vytvořili Afroameričani v šedesátých letech minulého století. „Funk vlastně v překladu znamená smrad,“ říká Jakub Vaňas, zpěvák české funkové kapely Top Dream Company. „James Brown jednou prohlásil, že když necháš v malý místnosti o samotě třicet párů černochů, zhasneš jim a pak tam nevyvětráš, tak to, co tam po nich zbude, tak to je přesně funk.“ A co je proboha potom český funk?

Kapela Top Dream Company letos oslaví 15. narozeniny. Na místech jejich frontmanů se vystřídali Vojta Dyk nebo Ondřej Ruml. A před dvěma lety nastoupil do jejího čela Jakub Vaňas. Když zrovna nezpívá a netančí v rytmu funku, tak provází turisty po Praze. Na vlastní koncerty je prý ale nevodí. Možná je to škoda.

S Jakubem jsme se potkali jednoho pondělního večera v pražské kavárně Spižírna. Povídali jsme si o tom, jak je důležité stát při cestě za sny nohama na zemi. Jak důležité je promo kapely ve světě sociálních sítí a co znamená Praha pro hrdého rodáka z Kadaně.

Proč podle tebe lidi v Česku baví funk? Přece jen to s naší slovanskou mentalitou nejde úplně dohromady. A je to spíš městská muzika?

Funk má jako žánr v Česku mnohem větší tradici než funk jako slovo. Spousta lidí zná celou tu partu kapel kolem Romana Holého, ale neví, že se jedná o funk. Vlastně je to muzika, která musí nutně hýbat s každým, ať jinak poslouchá cokoliv. V Praze je to jasný, tady se nám podařilo už několikrát za sebou vyprodat Jazz Dock a na podzim pěkně naplnit Lucerna Bar. Pak jezdíme celkem často do Brna, kde se nám ta základna snad taky zvětšuje. A pak je to různý. Máme třeba rádi Litvínov, protože tam je velká líheň muzikantů a lidi jsou zvyklí chodit na živou muziku, takže tam se hraje skvěle. Pak hrajeme v dalších menších městech, kde třeba napoprvé není úplně plno, ale příště ti lidi, co přišli, zas přivedou svoje kamarády.

Zpěvák podle mě není jenom někdo, kdo odzpívá písničky, ale musí taky lidi do té hudby prostě vtáhnout.

A třeba i díky příspěvkům na sociálních sítích se o tom dozví zase víc lidí. Takhle se snažíme budovat základny všude možně. Ostatně asi jako většina jiných kapel. No a co se týče české mentality, nemyslím si, že se to s funkem nějak vylučuje. Naopak. Říká se, co Čech, to muzikant, a já mam zkušenost, že se naše hudba muzikantům často dost líbí. A spousta lidí, co se třeba hudbě aktivně nevěnuje, zase ocení, že se na to dá taky úplně normálně tancovat. Takže bych to shrnul asi tak, že když lidi překonají tu prvotní nejistotu z toho "tajemného slova funk" a přijdou na náš koncert, odchází v naprosté většině spokojení. A jsou vlastně i překvapení z toho, jakou párty umí udělat živá kapela.

Když se zmiňuješ o těch sociálních sítích, dokáže vaše hudba lidi strhnout a odpojit? Nebo jste naopak rádi, že se na sítích objevují fanouškovská videa?

To asi nevadí nikomu. Třeba po záříjovém koncertě v Lucerna baru jsem procházel Facebook a Instagram naší kapely a byla tam spousta označení na příspěvcích, stories a tak. Asi to třeba není tolik v porovnání s jinými interprety, ale to je mimo jiné třeba tím, že se naše publikum skládá z trochu jiných lidí, kteří si muziku chodí hlavně vychutnat.

K funku patří i show a nikdy jinak

Nehrajeme žádný prvoplánový trucky, ale pěkně promyšlenou barevnou a rytmickou muziku. Lidi to snad cítí, a tak si to užívají napřímo. Zároveň si ale opravdu všímám toho, že ta aktivita našich fanoušků na sociálních sítích se hodně zvedá s každým dalším koncertem. Každopádně se mně jako zpěvákovi mnohem lépe hraje koncert, když koukám, jak pod námi lidi tančí a užívají si muziku, než aby přede mnou byl jen les rukou s telefony.

Ale show k takovému koncertu patří, ne?

Rozhodně. Na začátku kapela fungovala z velké části na tom, že měla výrazné zpěváky, Vojtu Dyka nebo Ondru Rumla. Pak tam přišel Martin Růža, což byl sice výbornej zpěvák, ale mám pocit, že to nebyl zase takový showman. Takže hlas super, ale chyběla tomu show. A to, co si kluci chválí a co si já osobně myslím, že se s mým příchodem změnilo, tak to je právě tohle. Zpěvák podle mě není jenom někdo, kdo odzpívá písničky, ale musí taky lidi do té hudby prostě vtáhnout.

Jak ses k Top Dream Company vlastně dostal?

Já jsem si tu kapelu vysnil, taky jsem ji už dlouho předtím poslouchal. A pak jsem jednou jel ještě s bývalou kapelou Love makers na koncert. Řídil jsem. Chvíli předtím jsem si na iTunes pořídil desku Top Dream Company. Teď jsme to s klukama poslouchali a já jsem si pro sebe říkal, ty bláááááho, já už ty písničky umím celé nazpaměť, oni dřív měli tři zpěváky, teď mají jenom jednoho, co kdybych jim třeba napsal, že bych dělal back vokály nebo že bychom se střídali s Martinem... No a na to mi napsal kapelník, že jestli bych si s nimi v Malostranské besedě nechtěl zazpívat, že si chtějí udělat besídku pro známé, pro kamarády. A že takhle říkají více lidem. Že si mám vybrat dvě písničky, které s nimi zazpívám. Nakonec jsem s nimi takhle zpíval asi čtyři nebo pět písniček a pak jsem si uvědomil, že tam vlastně jinej hostující zpěvák není.

Byl jsi jediný účastník konkursu...

Kámoš mě předtím trochu varoval. Že prej slyšel, že Martin bude možná končit. No a já tam prostě šel. A jak jsem říkal, od začátku jsem se do toho kromě zpěvu snažil dostat i tu show. Je fakt, že jsem se tehdy ještě trošku styděl. Ale pak jsem viděl kluky, že se po sobě tak jako koukli, jakože dobrý. Takže u mě taky dobrý. Hned potom, co jsme dohráli koncert, tak si mě zavolali k nim na pódium. No a pak se konečně zeptali: „Nechceš nám dělat zpěváka?“

Četla jsem, že se neživíš jenom muzikou, ale přivyděláváš si i jako průvodce.

Přesně tak, pracuju ještě v cestovním ruchu. Ta společnost se jmenuje Dream Tours, jak jinak. Všude se mi prostě promítají ty sny. V téhle práci vymýšlím a pořádám zájezdy po střední Evropě pro lidi z celého světa. Někdy to spočívá v tom, že jim to jenom naplánuji a zařídím a někdy jedu dělat průvodce. Teď jsem byl třeba o Vánocích týden ve Švýcarsku s filipínskou rodinou. Vezl jsem pětičlennou rodinu velkým autem od Zürichu, přes Zermatt, Svatý Mořic, Lugano, Interlaken, Bern... Tak tohle občas taky dělám, no.

Provázíš i po Praze? Jak by tvůj program vypadal, kdybych nechtěla jít s ostatními turisty na Karlův most a na orloj?

Já v Praze žiju zhruba osm let a pořád objevuju nová místa, takže mám celkem slušnou zásobu nápadů. Naše společnost funguje tak, že si nejdřív dobře zjistíme, co má klient rád, a podle toho pak vyrábíme na míru ten program. Například pokud si někdo myslí, že už Prahu zná a má rád historii, vzal bych ho třeba do Strahovské knihovny, tam podle mě ani většina Pražáků nebyla.

Jakub Vaňas (27)

Jakub Vaňas se narodil v Kadani, po studiích na gymnáziu šel na právnickou fakultu Karlovy univerzity, kde úspěšně studoval šest let, ale nedostudoval. Ve školce hrál na vozembouch, teď hraje na kytaru a na bicí. Rok žil v USA a nikdy nechodil do žádné ZUŠ ani na konzervatoř. Přes den pracuje v cestovní agentuře Dream Tours a po večerech koncertuje jako frontman kapely Top Dream Company.

Další vděčnou aktivitou je prohlídka Prahy se zaměřením na místní kuchyni. Tady třeba klientům ukazujeme zajímavé části Prahy ve spojení s ochutnávkou nejoblíbenějších pochoutek tak, aby si je užili jako místní a ne jako turisti. Takže žádný trdelník na Staromáku. Další konkrétní tipy už bych vám ale musel začít účtovat...

A co ty a Praha? Pocházíš z Kadaně, dokázal by sis představit, že by ses tam vrátil?

Zaprvé je potřeba říct, že Kadaň je nádherný město s úžasným historickým centrem, krásným náměstím, unikátním františkánským klášterem, kde jsem mimochodem taky chvilku průvodcoval. A hlavně je tam spousta šikovných lidí. Prahu mám ale taky moc rád. I když je tu někdy lidí až moc a chvílemi už to člověku může trochu lézt na mozek, dá se tu najít spousta klidných míst a hlavně se tu pořád něco děje.

Pamatuju si, že jsem tu byl zhruba druhým rokem a kamarád mě vytáhl někam na koncert. Tam jsem se seznámil s několika pražskými muzikanty a od tý doby jsem rozjel takový trochu "networking". A snažím se ten okruh pořád nějak rozšiřovat. Tohle by třeba jinde než v Praze moc nešlo a jsem za to tomu městu moc vděčný. No, a když je na mě někdy tý Prahy moc, prostě si zajedu zpátky do Kadaně, zajdu na levný pivko s kamarády nebo se projdu s pejskem po lese.