Obránce Till Schumacher: V Bohemians mě nejvíc baví 12. hráč na hřišti

Staré české přísloví říká: Každý Čech je fotbalový trenér. V nadsázce je krásně vidět, jak moc lidé fotbal milují, a bez nadsázky je to nejpopulárnější sport v Praze. A zvláště ve Vršovicích, kde mají domácí stadion hned dva prvoligové kluby.

Till Schumacher pochází z klubu Borussia Dortmund. Do základní sestavy jednoho z nejslavnějších týmů německé Bundesligy se zatím nedostal. Proto přišel tento dvacetiletý obránce do Prahy, aby načerpal zkušenosti z ligového fotbalu. „Je to pro mě velká příležitost, jsem mladý a potřebuju prostě hrát. Bohemians jsou vynikající klub s obrovskou tradicí, nádherným stadionem a výbornými fanoušky. Lidé přijdou na zápas a jsou opravdovým dvanáctým hráčem týmu – prostě tady chtějí být. A Praha je fantastická sama o sobě!“

Jaké to je přijít z Dortmundu, města v srdci Porúří, právě do Prahy?

Já v Česku začínal v Jihlavě, což je velmi hezké, ale maličké město – měl jsem problém tam najít pořádnou tělocvičnu. Ale stejně jsem to tam měl rád! V Jihlavě jsem se rozkoukával, ale vždycky mě to táhlo do Prahy. I když jsem měl v Jihlavě volno, tak jsem sedl do auta a jel do hlavního města. Praha je naprosto dokonalá a je tady spousta možností, nejen fotbalových.

Kde vlastně v Praze bydlíte?

Tady ve Vršovicích, poblíž stadionu. Vlastně to mám i kousek od stadionu Slavie, což jsou naši sousedi a prvoligoví rivalové. Mám krásný byt, klub se o mě postaral skvěle.

Zkuste porovnat život v Praze a v Dortmundu…

U nás doma jsou lidé trošku víc motivovaní a víc sportují. Taky je tam lepší infrastruktura, co se sportu týče – například je více možností, kde běhat. Ale Praha je možná o něco hezčí.

Na hřišti jsme pochopitelně nepřátelé, ale mimo stadion jsme prostě všichni společně fotbalisté na návštěvě.

Co vlastně děláte, když nejste v Ďolíčku? Máte oblíbené místo, kam chodíte třeba po tréninku?

Já jsem pořád student, takže se hodně doma učím. Často jezdím do nákupního centra na Chodov, tam si sednu do Starbucks a studuju… Tady ve Vršovicích je hezký obchoďák s výbornou posilovnou. A když si chci opravdu užít volný čas, chodím za jinými fotbalovými expaty – není to úplně jednoduché, protože fotbal zabere spoustu času.

Fanoušci různých klubů se často špičkují, panuje tam rivalita. Je to podobné taky mezi pražskými fotbalisty ze zahraničí?

Naštěstí ne! Na hřišti jsme pochopitelně nepřátelé, ale mimo stadion jsme prostě všichni společně fotbalisté na návštěvě.

Co je pro české kluby typické?

V první lize nehraje příliš mnoho mladých hráčů, což je pro mě další bonus. Beru to jako obrovskou šanci ukázat, co umím, dokud jsem hodně mladý.

Ta situace se docela rychle mění – pražská Sparta se pokoušela uspět s týmem drahých zkušených zahraničních fotbalistů, ale moc jí to nefungovalo. Tak se teď snaží naopak postavit hru na mladících.

To je jedině správně, protože na mladých hráčích může klub vydělat – koupíte mladíka a za dva tři roky ho prodáte za velké peníze, pokud je dobrý. Všechno se zlepšuje, a to je fajn.

Jaký je rozdíl mezi stylem fotbalu v Česku a v Německu? Dá se vůbec Bundesliga a první česká liga srovnávat?

V Česku se víc běhá, víc bojuje týmově. Když dostane hráč v Bundeslize balón, chce se hlavně ukázat, kdežto tady se všichni soustředí na týmový výkon. Což je samozřejmě potřebné, fotbal se ale taky hraje pro radost ze hry. Tady to spousta lidí bere víc jako práci a boj, při zápase se pereme o každý centimetr. A to vnímám jako obrovské plus, protože tohle mě v Německu nikdo nenaučí. Fotbal je tady prostě tvrdší.

Mluvili jsme o dvanáctém hráči, tedy o fanoušcích…

Upřímně řečeno, oni byli jedním z důvodů, proč jsem sem přišel. Jsou naprosto skvělí. Sezóna se pro nás nevyvíjí úplně nejlíp (Bohemians jsou třetí od konce ligy, pozn. autora), ale oni pořád stejně nadšeně povzbuzují a vytvářejí úžasnou atmosféru. Spousta z nich mi píše na sociálních sítích, samé pozitivní vzkazy.

Nemáme největší stadion, ale těch šest sedm tisíc lidí, co na domácí zápasy chodí, dokáže z „normálního“ zápasu udělat opravdový zážitek. A to mám rád. Co rád, miluju to. Při minulém zápase za mnou na tribuně seděl otec se synem, a i když vzduchem lítaly emoce, svůj tým vždycky podporovali, nikdy nešli proti svým. Můžete nadávat soupeřům, rozhodčímu, někdy se hněváte na trenéra – ale oni se nikdy neobrací proti vlastnímu týmu.

Minulý týden došlo v místním derby k velmi vypjatému momentu. Bohemka dala gól Slavii, která vede ligu, ale videorozhodčí gól zrušil, protože akci předcházel faul domácího obránce ve vlastní šestnáctce. Slavia proměnila penaltu, a Bohemka tak během jedné minuty místo vedení o jeden gól prohrávala. Jak se v takové chvíli fotbalista cítí? A co si myslíte o používání videa ve fotbale?

Pokud máte k dispozici nové technologie, měli byste je používat, protože ve finále to hře samotné pomůže. Musíme se ale dohodnout, jak video používat správně. Když dojde k faulu, má se hra zastavit hned, ne až za další minutu nebo dvě, kdy se hra přeruší. Lidé tomu nerozumí – jak můžete přijít o gól, který naprosto regulérně vstřelíte? To, co se stalo, bylo naprosto nejhorší frustrující řešení.

V jednu chvíli vstřelíte gól prvnímu týmu ligy a za moment už prohráváte gólem z penalty. Spadne na vás deka, navíc proti Slavii tolik šancí za zápas nemáte. A v takových chvílích právě dokážete ocenit fanoušky – vašeho dvanáctého hráče.

Jak často vlastně jezdíte domů do Dortmundu?

Většinu věcí do školy zvládnu udělat tady, mám tady učebnice, spoustu testů dělám online… Normálně se domů dostanu, když je státní svátek, což znamená dva dny volna.

Kdybyste si mohl splnit jedno přání, co by to v Praze bylo? Samozřejmě kromě toho, aby Bohemians vyhráli ligu…

Hlavně bych opravil silnice. Jezdit autem je v Praze občas pěkný horror. Pořád je to ale lepší než dálnice D1, po které jsem jezdil z Jihlavy do Prahy. Jestli Praha je horor, pak D1 je opravdové peklo.

Které místo máte v Praze rád? Teď nemyslím shopping centra… Praha je historické město se spoustou míst, kam se dá docela dobře zašít.

Často chodím k řece, tam je kousek od Karlova mostu taková oblast na břehu Vltavy, jsou tam stánky, kavárny, občas hudba… Nevíte, jak se to jmenuje?

Myslíte Náplavku?

Ano, to je ono! A občas taky zajdu do Dublineru, což je tradiční pub, dívat se na sport a pobavit se s lidmi z Irska, Anglie, Ameriky… Prahu si prostě užívám.

Reklama

foto: Michaela Cásková a Profimedia, zdroj: Bohemians Praha