Zimbabwský obránce kope českou ligu už šestým rokem. Hrát v Evropě je pro něj splněním snu, i když původně pro něj byl fotbal až na druhém místě. Hlavní pro něj byla škola, a dokonce se kdysi chtěl stát spisovatelem. „Škola je základ, já studoval i vysokou.“ Jako správný spisovatel také rád od malička pozoruje lidi kolem. „U nás doma v Harare jsem si to pro zábavu zapisoval. A tak mě kdysi napadlo, proč to nezkusit pořádně. Napsal jsem toho hodně, ale většinou píšu jen pro sebe.“
No a jak došlo k tomu, že se nadějný spisovatel stal fotbalistou?
Věřím v boha a myslím, že to byl jeho záměr. Fotbal mě vždycky bavil, navíc jsem si potřeboval odpočinout, když jsem studoval. Začal jsem hrát za místní amatéry a jednou za mnou po zápase přišel chlapík a říká: „Hraješ dobře, chtěl bych tě vyzkoušet do prvoligového týmu Amazulu.“ Já na to řekl v pořádku, když to zařídíte tak, abych přitom mohl chodit do školy… Což udělali. Změnil jsem město, změnil školu, jinak bylo všechno stejné. Ráno do školy, odpoledne na trénink.
V Zimbabwe nám slíbili, že budeme ve fotbalové akademii, skončili jsme ale v polském klubu ze šesté ligy.
Jenže pak jsme spadli do druhé ligy a to byl problém. Majitel týmu byl totiž adventista sedmého dne, takže jsme v sobotu nedělali vůbec nic ani netrénovali.
V roce 2013 mi nabídli, ať jdu do Česka, do Sparty. Neváhal jsem ani vteřinu
V první lize to nevadilo, ale v druhé lize na to nikdo nebral ohledy. Takže jsme soboty nehráli a ten klub prostě skončil. Říkal jsem si: Co budu dělat? Fotbalem jsem si přivydělával a najednou byl bez peněz. Takže když se mi ozval ten stejný trenér, který pak přešel do klubu Masvingo United, neváhal jsem a podepsal na dva roky.
Z Masvingo United do Sparty je ale dlouhá cesta…
Jednou mi zavolal polský agent, který v Zimbabwe působil, a říká: Už tě nějakou dobu sleduju, nechtěl bys to zkusit v Evropě? Zeptal jsem se ho, jestli to myslí vážně, on na to, že jo, a já si řekl, proč to nezkusit. Bylo to zrovna v ligové přestávce, tak jsme tři týdny trénovali spolu a já pak šel do Polska. Slíbili nám, že budeme hrát v akademii, ovšem skutečnost byla úplně jiná.
Wisla Ustronianka, kam jsem nakonec přišel, hrála až šestou nebo sedmou soutěž, už nevím přesně, a já zůstal jako opařený. V Zimbabwe hraju první ligu a tady půjdu do okresního přeboru? No ale nakonec jsem si řekl: Hlavní je, že jsem v Evropě, uvidíme, jak to půjde dál. Po roce jsem přestoupil do prvoligového Zaglebie Lubin a pak v roce 2013 mi nabídli, ať jdu do Česka, do Sparty. Neváhal jsem ani vteřinu.
Na co jste si musel v Evropě zvykat?
Někdy je tady strašná zima. V Polsku jsme jednou hráli v mínus patnácti stupních. Měl jsem úplně zmrzlé nohy, nemohl jsem pořádně mluvit… Bylo to dost šílené. Taky jsem dělal školácké chyby, třeba jsem jednou na kost zmrzlé ruce namočil do horké vody.
Nhamoinesu Costa se už může řadit mezi sparťanské legendy. V klubu hraje šestý rok
Au!
No jasně, bolelo to jako čert. Pak ke mně přiskočil spoluhráč a řekl mi, že nejdřív jako studenou… No aspoň jsem nepřišel o ruce. Začátky byly prostě těžké, ale to si musíte zvyknout. Základem je mít pořádnou sebedisciplínu a motivaci. Já si řekl: chci tady zůstat, tak to musím dát.
Co v Praze děláte, když zrovna netrénujete nebo nehrajete fotbal? Vídáte se s fotbalisty z ostatních klubů?
Občas se vídám se Simonem Delim nebo Michaelem Ngadeu-Ngadui, oba hrají ve Slavii. Simon je z Pobřeží Slonoviny, Michael z Kamerunu. Byl tady ještě George Mandjeck, taky z Kamerunu, ale ten je teď na hostování.
Moc často to ale není, tréninky máme každý v jinou dobu, takže si aspoň píšeme nebo občas někam zajdeme. Všichni jsme z Afriky, takže máme o čem mluvit. A nemusí to být zrovna jen fotbal.
Máte v Praze oblíbené místo?
Rád se jen tak procházím na sluníčku. Když je zima, tak moc nevycházím, ale sluníčko – to je moje. Chodím rád k řece nebo do parku, tady kousek od Sparty je nádherná Stromovka… Miluju přírodu, obdivuju Malou a Velkou Ameriku. Připomíná mi to domov, tam taky chodím často ven. Miluju safari, a kdykoliv přijedu do Harare, tak si na ně najdu chvíli.
Hráči z Afriky si v Evropě často stěžují na rasismus na fotbale. Situace už není tak divoká jako kdysi, ale pořád to není ideální. Jaké máte zkušenosti s rasismem na fotbale vy?
No… Lepší to je, ale jak kde. Když hrajeme někdy venkovní zápas mimo Prahu, pořád je to občas cítit. Ty věci prostě vidíte, slyšíte.
V Praze by měl zůstat jen jeden tým, říká Nhamoinesu Costa. Sparta...
Pořád je to tady, ale co se rasismu týče, lepší než v Polsku. Já to vnímám dost silně, na mě taky samozřejmě pokřikovali. Jsem tady ale proto, abych hrál fotbal, tak ho hraju a rasistických pokřiků si nevšímám. Není to dobré ani pro sport, ani pro mě samotného.
Děti o rasismu nic nevědí, jsou to čisté duše. Doufám, že takových věcí bude čím dál míň.
Určitě se shodneme na tom, že čím míň budeme tyhle tendence vídat, tím líp.
No samozřejmě! Na fotbal chodí spousta dětí a to mě mrzí nejvíc, že to vidí a slyší ony. Dospělí už mají vlastní hlavu, někteří jsou rasisti – fajn, je to jejich volba. Ale děti nevědí o rasismu vůbec nic. Jsou to čisté duše, nepopsané listy, a když slyší rasistické pokřiky, zanechá to v nich stopu a můžou v tom pokračovat, až vyrostou.
Nhamoinesu Costa (33)
Fotbalista původem ze Zimbabwe. Levý obránce hrál za přední zimbabwské kluby Amazulu a Masvingo United. V roce 2007 se vypravil do Evropy, po prvním roce v šesté polské lize přestoupil do Zaglegie Lubin, která pravidelně hraje Ekstraklassu, nejvyšší polskou fotbalovou soutěž. V roce 2013 přestoupil do pražské Sparty, kde patří k nejdéle hrajícím oporám družstva. Ve volném čase se věnuje psaní, má rád pěší procházky v okolí Prahy.
Já doufám, že takových věcí bude na fotbale čím dál míň, že se tomu šéfové fotbalu postaví čelem a budou dělat, co je v jejich silách. I tady na Spartě jsme natočili video proti rasismu a bylo by skvělé, kdyby něco podobného dělal každý klub. Fotbal má lidi spojovat, ne rozdělovat.
Obecně určitě, ale pak je tady také klubové soupeření! Zmínil jste dva spoluhráče konkurenční Slavie, což je váš největší rival…
Na sportovní úrovni je klubové soupeření samozřejmě něco naprosto jiného. Jsou to rozdílné emoce, pocity štěstí… Vy prostě vidíte, jak jsou diváci nadšení a plní energie, a pak tu energii přenášejí také na nás, na hráče. Adrenalin stoupá a to je dobře, pro to to děláme. Pro to žijeme, pro to hrajeme. Jsme fotbalisté, chceme vyhrávat a radovat se s fanoušky. Tenhle typ rivality je velice dobrá věc.
Kdybyste měl tu možnost změnit v Praze jednu jedinou věc, co byste si přál?
V Praze by měl zůstat jen jeden fotbalový tým. Mimo Prahu samozřejmě musí být další, ale tady by měl být pouze jeden. Sparta!
Reklama
foto: Tomáš Železný a Profimedia, zdroj: Sparta Praha
