Na fotbal chodíme kvůli emocím. Slovníkem digitální generace kvůli sdílení emocí. Chceme se rozčilovat, chceme křičet, „proč mu nenahrál“, chceme se radovat z toho, že nějaký bohatý fešák dal jinému bohatému fešákovi gól. A cestou domů v tramvaji se hádat, zda je slepej rozhodčí nebo i videorozhodčí, a mít blbou náladu ještě ráno v práci, když bozi prohrajou. Bozi, kterých je nám tak líto, protože se tentokrát fakt snažili, se mezitím jedou vyplakat ke svým modelkám svými mercedesy do svých vilek a bytů s terasami.
O sounáležitosti ke klubu se popsalo mnoho stran. A i když pan Načeradec v Poláčkových Mužích v ofsajdu správně říká: „Je Slávie můj závod? Není. Tak co se starám. Já se nestarám. Je Slávie moje starost? Není. Dělám si z toho něco? Nedělám!“ za pár vět stejně dodá: „Ale do těch direktorů musí uhodit hrom na širým poli. Takhle mi zničit mužstvo.“ On rozum nikdy srdce, nebo co to je, neporazí. To lidé z reklamy vědí, i když ne vždy se tím řídí. Ale zpátky ke Slávii.
Trable s pyrotechnikou
Hrál se v Edenu zápas bez diváků. Ne proto, že by nechtěli přijít, ale protože nemohli. Fotbaloví soudci jim to zakázali. Byl brajgl na slávistickém stadionu a to opakovaně. Fotbal bez diváků je protimluv. A navíc to kazí kšeft, protože nebudete dávat reklamu na místo, kam nikdo nechodí. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že tohle zpackali, jak by řekl Karel Poláček, „direktoři“ Slavie.
Není-li někdo schopen pochopit, že jsou určitá pravidla lidská, fotbalová i zákonná, pak nemá holt lidský ani intelektuální potenciál být fanouškem.
Trable s pyrotechnikou nebyly v Edenu poprvé. Je mi jasné, že náctiletí se budou chovat vždy jinak než dnešní páni Načeradcové na V. I. P. tribuně. A když se bohům na hřišti nedaří, pozvedne je k lepšímu výkonu spíš chorál Tribuny Sever než chytré rady mých vrstevníků. Je ale na „direktorech“, aby zvládli svoje tribuny. Neřekl bych, že v Barceloně či na Anfield road je špatná atmosféra kvůli absenci pyrotechniky. Není-li někdo schopen pochopit, že jsou určitá pravidla lidská, fotbalová i zákonná, pak nemá holt lidský ani intelektuální potenciál být fanouškem. A musí zůstat před stadionem. Ostatně rád bych poznal toho odvážlivce, který umožnil kotli domácích být vedle návštěvy hostů.
Ve stínu strachu
Potíže s bugrem na stadionech se řešily dávno předtím, co jsem dostal první ránu od Sparťana a začal chápat, že tady to nechodí jako v mém oblíbeném klubu mladých průvodců Prahou. Nikdy to nebyla a nebude jen věc fotbalu, protože ty policejní manévry platí daňový poplatník. Když budu pořádat večírek a hodím sousedovi na balkón světlici, dostanu v lepším případě přes ústa od něj, v horším od policajtů. A domácí mě vyhodí. V době kamerových systémů na každém rohu nemůže být problém rozpoznat, kdo je kdo. Ostatně nějak se ta pyrotechnika přes kontrolu u vchodu musela na stadion dostat, že, páni direktoři.
Je to volání bojového pudu, který je v nás skryt pod nánosem konvence. Tento bojový pud nutí nás sdružovat se pod jednou korouhví.
Fotbalové zápasy ve stínu antonů, obušků a strachu nebudou stát za nic. Pravidlo žádná pyrotechnika mi ale přijde natolik srozumitelné a ničemu smysluplnému na stadionu nebránící, že bych doporučil pánům „direktorům“ přestat diskutovat. Červená linie byla překročena, oni byli usvědčeni ze slabosti a chybné komunikace, fanoušci přišli o zápas, fotbalisté o atmosféru a sponzoři o důvod svého sponzorství.
V Poláčkově skvělé knize je i klíčová otázka fanouškovství: „Proč fandíme, kamaráde?“ „Já myslím, že je to volání bojového pudu, který je v nás skryt pod nánosem konvence. Tento bojový pud nutí nás sdružovat se pod jednou korouhví.“
Pro někoho směšné, pro jiného příležitost k rozptýlení, pro dalšího součást osobnosti. Fotbal, fanouškovství, Slavie, Sparta, Bohemka, Viktorka, Dukla, Slavoj... patří k Praze stejně jako galerie nebo divadla. „Direktoři“ Slavie by jen měli poslat pitomce tam, kam patří. Buď to Jaroslav Tvrdík zvládne, nebo to dopadne jako vždycky. Se Slávií i s ním.
Reklama
foto: Profimedia