Terezie Kovalová: Každý máme svou vlčí smečku, jen je potřeba ji najít

„Vlk vlka pozná po čuchu,“ zašeptal mi do ucha a spiklenecky při tom na mě mrkl. „Je úplně jedno, co má kdo na sobě,“ dodal tiše. Bylo pozdě v noci a my pili pivo na vysokých dřevěných židlích v přítmí jednoho vinohradského baru. On byl od hlavy až k patě celý v černém. Seděl tam ve vytahané mikině, potetovaný, zarostlý, s delšími vlasy. Mé dlouhé vlnité vlasy mi tehdy splývaly po zádech poloprůsvitného roláku, úhledně zastrčeného za okraj vínové sukně.

Na tom baru jsme se potkali náhodou a skvěle jsme si ten večer popovídali. A myslím, že nikdo, kdo tam tehdy byl, by si to nemyslel. Jinak se oblékáme, jinak mluvíme a dost jinak působíme na ostatní lidi. A najednou to tam bylo. Jako bych tehdy po letech potkala zatoulanýho člena svý smečky.

Podobnou vlčí filozofii zastává i Terezie Kovalová, modelka a violoncellistka, která spojila svou tvář s módní značkou Wolfgang, v překladu tedy „Vlčí gang“, jejíž nadčasové kousky se neptají na sezónu, pohlaví ani věk. A poslední říjnový pátek s nimi spojí i svůj umělecký talent v Rotundě brněnského výstaviště, kde živě vystoupí na Wolfgangově futuristické módní přehlídce.

„Napříč životem hledáme stejně smýšlející lidi a s takovými chceme být. Nemusí to být přátelé, dokonce nám ani nemusí být na první pohled v ničem podobní. Mohou s námi sdílet naše názory, anebo ne. Pojí nás to, že jsme o nich schopní debatovat na takové úrovni, kdy je to přínosné pro obě strany. Pak stačí jedna věta a vy prostě víte, že je jedním z vás,“ vypráví Terezie a zamyšleně při tom kouká před sebe.

Na vlcích se mi vždycky líbilo, že jsou to na jednu stranu silní individualisté, a zároveň si uvědomují svou znásobenou sílu ve smečce.

S Terezií jsme se potkaly na Břevnově v malé francouzské kavárně Café Perdu, abychom si popovídaly o jejím vztahu ke značkám a k módě, o tom, jak a proč se ke značce Wolfgang vlastně dostala a jak náročné je třeba objevit šaty vhodné pro hru na violoncello. Do kavárny přišla v doprovodu svého čtyřnohého přítele Starka, na sobě měla jednoduché bílé tričko a leteckou bundu, o co méně byla namalovaná, o to více vynikla její přirozená krása. V civilu ji prý namalovanou nepotkáte nikdy, na jevištích a módních molech si toho totiž užije až dost.

Je podle vás móda umění?

V určitých případech rozhodně ano. Především pak ta, kde záleží na každé nitce. Je to, jako by v módě vedle sebe existovala jednoduchá kresba, takový domeček jedním tahem, kde kromě pochopení základní konstrukce nezáleží skoro na ničem, a složitá olejomalba.

Takové tričko z „háemka“ a šaty od Diora. Jde o pečlivě vybrané kvalitní materiály, jedinečný design, stovky hodin práce několika švadlen. Na druhém konci je pak bezcitná pásová výroba velkých řetězců. Líbí se mi, jak v módních domech spolupracují návrháři se svým týmem. Je to zvláštní synergie, jako orchestr, jednotlivé tóny do sebe musí zapadnout a pak vznikne jedinečné dílo.

Kdy jste vy osobně začala řešit, co máte na sobě?

Ve chvíli, kdy jsem svět módy objevila na internetu a postupně mě začal zajímat. Ale opravdu intenzivně řešit, jak vypadám a co si oblékám, jsem začala až tak kolem dvaceti. Do té doby jsem nějak nebyla schopna si pro sebe najít tu správnou módu. Věděla jsem, jak by se mi líbilo vypadat, ale byla jsem ještě student a omezovaly mě finance.

Jak byste popsala styl, ke kterému jste nakonec dospěla?

Jako užitý minimalismus. To znamená, že ve většině věcí, které nosím, bych v klidu zvládla jet někam sedm hodin autem. Protože to je pro mě ve finále v oblékání to nejdůležitější. Mít komfort a volnost pohybu. Takže většinou volím jednoduché střihy a základní barvy. Jo a oversize. Nikdy jsem nebyla moc na to ukazovat na veřejnosti svoje tělo. Když se s někým bavím, tak mám radši, když mi kouká do očí a ne na prsa. Jako chytrá horákyně, to je přesně ono. Dokonce jsem se i vdávala v roláku.

To je pravda, vaše svatební šaty byly dost rafinované.

Je to tak. Byla jsem oděná od hlavy až k patě a zároveň ty šaty byly strategicky průhledné, takže když se člověk zadíval na správná místa, tak vůbec nebyly puritánské, vlastně byly dost sexy. Tohle mi obecně přijde škoda, že se takový styl mezi ženami moc nenosí. Být spíš tajemná, mysteriózní než prvoplánová.

Co nejhoršího a nejhezčího jste kdy měla na sobě? 

Hmm, nejhoršího... Nějak si nevybavuji, že bych na sobě kdy měla něco, s čím bych nebyla úplně sžitá. I jako dítě jsem chodila pěkně oblékaná. Moje maminka si na tom hodně zakládala a spoustu věcí mi i sama šila. Vlastně teď si vybavuju, že jsem měla v dospívání zlomenou nohu a máma mě nutila nosit takové tvídové kárované šortky s černými punčoškami. A ty se mi teda moc nelíbily.

A nejhezčího?

Toho byla spousta. V poslední době třeba šaty značky Leeda, které jsem měla na zahájení festivalu Zlatá Praha. Tuhle značku pozoruji zpovzdálí už dlouho a líbí se mi, že obléká ženy, které nemají konfekční velikost 34, ale jsou krásné ženské. Jako je třeba herečka Petra Nesvačilová nebo režisérka Kristýna Nedvědová.

Co bylo na těch šatech tak výjimečného?

Tady musím říct, že šaty na hraní jsou velice specifická disciplína. Zepředu nemohou mít filtry ani být nějak výrazně prošívané, protože když o sebe opřu violoncello a jeho tělo se začne zahřívat, poškodil by se mu o nerovnosti na oblečení lak. Taky potřebuju, aby ty šaty byly volnější v pase, abych mohla dýchat. Během hraní zároveň dochází k rotaci hrudníku a tu mi musí šaty umožňovat, takže nesmí být nějak ultra pevné.

Nesmí být pevné ani v ramenou, loktech a zápěstí. Navíc musí být bez všitých kostic. A dole potřebuju, aby byly volné kvůli rozkročení. A pak je potřeba mít na paměti, že sedmdesát procent šatů nebude přes nástroj po celou dobu hraní vůbec vidět. No a šaty od Leedy byly vyrobené z takového měkoučkého tylu, byly opět rafinovaně poloprůsvitné a já jsem se po dlouhé době cítila u hraní zároveň krásně i komfortně. Konečně jsem jednou nemusela myslet na to, jestli mě někde něco nepropíchne, když k sobě přitlačím nástroj, jestli se nezabiju o vlečku nebo třeba nebudu moct natáhnout ruce.

To se vám někdy stalo?

Stalo se mi, že jsem hrála na módní přehlídce, kde mě zašili do šatů, a já pak s hrůzou zjistila, že nemůžu ohnout lokty. Takže průšvih, vždyť takhle bych nemohla vůbec hrát. Proto se nejraději oblékám sama, jednoduše už vím, co musím zohlednit.

Jak se do vašeho stylu promítají aktuální emoce?

U mě to není až tak o emocích jako spíš o mém aktuálním fyzickém stavu. Nějakých deset let se potýkám s chronickými bolestmi, a když se přihlásí o slovo, pak se to dost promítne do toho, co si ten den vezmu na sebe. To mám pak potřebu mít na sobě něco, do čeho se můžu zachumlat a tak nějak se celá zahalit.

Oblečení značky Wolfgang vypadá, že do vašeho stylu dost zapadá. Je pohodlné a vyznačuje se barevným i střihovým minimalismem. Byla to mezi vámi a značkou láska na první pohled?

Ke značce jsem se dostala tak, že jsem zabavila všechny jejich kousky svému muži. Hodně jejich kousků je unisex, takže je jedno, jestli je to spíš mužská nebo ženská záležitost. Pokud je vám to příjemné a cítíte se v tom dobře, tak to noste. Přítel z toho tehdy nebyl úplně nadšený, ale vyřešil to jednoduše tak, že si koupil svoji velikost znovu. Já mu pak samozřejmě taky něco koupila, protože mi bylo líto, že jsem mu takhle vybílila šatník...

To skoro zní, že vám stačí mít s sebou na dovolenou jen jeden kufr...

To je pravda. Já jsem vlastně s touhle značkou procestovala skoro celý svět a pak se mi jednoho dne ozvaly dámy. Málokdy si přeju, aby se mi nějaká značka fakt ozvala. Ale tady jsem o to opravdu stála. V duchu jsem si pořád říkala, že by mě hrozně bavilo s nimi něco dělat. A najednou to bylo tady. A holky to cítily stejně.

Volíte si spíš menší značky a zajímá vás, jak a kým bylo oblečení vytvořeno? Nebo je to nějaká kombinace levnějších a designových kousků?

Je to kombinace. Mám tu výhodu, že se ke mně díky tomu, co dělám, spousta věcí dostane zadarmo. A zároveň skoro nic nevyhazuju, když už něco nosím, tak k tomu mám přece nějaký vztah. Takže si to pak raději desetkrát zašiju, než bych to vyhodila a koupila nové. Vlastně takhle nepřemýšlím jenom v módě, ale tak nějak ve všem. A nemám ráda, když mi někdo říká, že jako jedinec nemá možnost tady něco změnit. Skupina je tak silná, jak silní jsou její jednotliví členové.

Jako u vlčí smečky.

Je to přesně tak. Na vlcích se mi vždycky líbilo, že jsou to na jednu stranu silní individualisté, a zároveň si uvědomují svou znásobenou sílu ve smečce. To si myslím, že je gró jakéhokoli funkčního společenství. Zodpovědnost za to maximálně se rozvinout jako individuum a pak najít svoje vlky.

Ve chvíli, kdy se lidi semknou a každý dělá to svoje, začíná to celé dávat smysl. A to je i podstata chystané přehlídky Wolfgangu, kde budu hrát na violoncello. Najít stejně smýšlející lidi a pak s nimi začít něco tvořit.

Reklama

foto: Eva Gii, archiv a Profimedia, zdroj: Terezie Kovalová