Violoncellistka s tváří víly a mírami modelky – to je Terezie Kovalová. Muzikantku pocházející z Ostravy jste mohli vidět v projektech Vivaldianno, Calm Seasons, Boris Carloff a nebo po boku hudebnice Vladivojny la Chia. Jako modelka se stala letošní tváří značky Baťa, dále měla možnost zazářit na Prague Fashion weeku a nebo se objevit na titulních stranách řady časopisů. Momentálně je často na cestách, s Michalem Dvořákem a projektem Vivaldianno hráli již na třech kontinentech. Co nám o sobě prozradila?
Místo kavárny sis mě na rozhovor pozvala k sobě domů. Je to pro tebe jiné než se scházet v kavárně?
Rozhovor tady dělám vlastně poprvé, svůj byt mám jako zónu klidu, kde se nemusím ničím stresovat. Ne, že by mi scházení v kavárně vadilo, spíš je to o tom, koho si sem pozvu a koho ne.
Jako violoncellistka hraješ v mnoha projektech, zabýváš se i modelingem. Jaké je pro tebe být známou osobností, která si do svého života neustále zve cizí lidi?
To, že jsem asi už víc vidět, jsem začala registrovat až loni na Colours of Ostrava. Zároveň si ale uvědomuju, že za jedním člověkem, který za mnou přijde, je dvacet, kteří nepřijdou. Po tomhle zážitku jsem měla potřebu vídat se s lidmi, které znám dlouho a dobře, abych se aspoň trochu ujistila, že jsem se nezměnila. K těm, které si pozvu do svého života, se snažím přistupovat maximálně upřímně.
„Když se podívám na úspěšné ženy v showbusinessu, tak mi přijde, že většina je single.“
Přece jen za poslední roky se toho muselo strašně moc změnit, koncertovala jsi všude po světě. V čem ses posunula?
Tyhle změny se odehrály v krátkodobém horizontu, většinou největší změny vnímáš třeba po deseti letech. Rozhodně na mě koukají jinak v umělecké škole, kde učím. Ale mně to přijde jako normální část procesu. Sice teď hodně cestuji, ale směřovala jsem k tomu už předtím. Pak samozřejmě pozoruju změny u chlapů. Asi se mě víc bojí.
Bojí se muži krásných a úspěšných žen?
Přijde mi to tak! Když se jim podaří je získat, už si je nedokážou udržet. Když se podívám na úspěšné ženy v showbusinessu, tak mi přijde, že většina je single.
Proč myslíš, že je to pro muže těžké?
Je to kombinace toho, jak člověk vypadá, jak je mediálně sledovaný, k tomu má vlastní hlavu, což taky není šálek kávy pro každého. Už jsem slyšela i pár názorů na téma, že to je problém českých mužů, či spíše mužů z „východního bloku“. Samozřejmě je tam i faktor úspěšnosti. Partnerovi to buď vadí, a nebo se na tom veze. Ani pro toho druhého to není jednoduché. Musí se s tím naučit žít, například jen to, že je sledován na sociálních sítích. Na tuhle proměnu nejsou žádné návody.
Ve slovanské mytologii je ženou činu Morana. V dnešním světě se mluví o ženách s mužskou kvalitou. Připadáš si jako silná osobnost?
Nejspíš s tím mám trochu problém (směje se). Nebo jinak... ne, že by to byl problém, jen jsem zatím nenašla partnera, který by to měl stejně. Myslím, že to je ten základní bod úrazu. Jde jen o to narazit na někoho, kdo by byl tak daleko, že by tyhle věci byl schopen zpracovat a věnoval se tomu, jak být svobodný a zároveň uzemněný. Protože to jsou kvality, které člověk ve vztahu potřebuje nejvíc: mít zázemí a být zároveň v rozletu.
Terezie s kolegou Adamem Vopičkou z Calm Seasons/ Foto: Andy Owl
Protiklady se přitahují. Co třeba mít vedle sebe někoho submisivního?
Tím jsem si prošla, ale zjistila jsem, že jako všechno i tohle by mělo být v rovnováze. Vztahy v dnešní době jsou složité v tom, že si musíme věci konstantně přerovnávat a vyhodnocovat, co člověk vlastně může udělat. Moje maminka vždycky říkala: „Byly doby, kdy se čekalo dva týdny na dopis, a tím to bylo vyřešené.“ Pohádáš se po telefonu a za týden dojde dopis a ty máš čas na to si vše vyřešit. To mi přijde jako největší současný problém, člověk si to nestíhá v sobě vyřešit. Společnost ti říká něco, partner něco jiného, rodiče také a člověk to musí řešit hned, protože mu přijde smska, a pokud neodpoví, za 10 minut už mu přijde další.
Jsi v určitém smyslu staromilec? Myslíš, že v minulosti byly věci lepší nebo hezčí?
Pro mě je třeba krásné období První republiky. Povedl se nám takový český sen, republika v té době hrozně žila. Chybí mi tatíček, to, že už neděláme sklo, chybí mi úcta k sobě navzájem. Asi všeobecně staromilec jsem, třeba se chci vdát (směje se). Ale opět jsme u toho, dnes se všechno staví rychle, tady v tomhle domě je nová nástavba a bylo s tím neuvěřitelně moc problémů, tohle u starých cihlových domů nemáš a to můžou být tak sto let staré. To vědomí času, že máš na věci čas, ti dovoluje věci udělat pořádně a udělat to tak, že i za sto let přijdeš a je to pořád stejné.
Zrychlující dobu vnímáme všichni. Zvládáš vůbec ty najít klid?
Musím říct, že někdy jsem až nechutně busy. Otázka je, jak se z toho nezbláznit. První věc, která mi pomáhá, jsou rodiče, kteří mě stále napomínají, abych si dělala volno. To mě infikovalo, abych nad tím trochu víc začala přemýšlet. Protože potom, když má člověk tolik práce, že ji musí začít odmítat, následně si psát i volno do diáře a nemilosrdně lidem říkat, že nemůže. Když to jde, tak jedu do zeleně. Momentálně je pro mě největší relax, když přijdu domů, dám si župan a „vyknedlím se“ (směje se).
To znám.
Taky tomu určitě hodně pomáhá mít psa. Je dokázáno, že lidé, co mají psa, jsou obecně šťastnější.
Je dokázáno, že lidé, co mají psa, jsou obecně šťastnější.
Měla jsi někdy momenty, kdy pracovní přetlak odnášíš zdravotně?
To se stalo už několikrát.
Naučila ses o zdraví dbát?
Mám celoživotně spousty zdravotních problémů. Své zdraví řeším poctivě už roky, a to od stravování po různé modely medicín, teď chodím na čínskou akupunkturu. Naposledy to odnesly moje ledviny.
Máš na sobě alternativní medicínu vyzkoušenou?
Alternativní medicínu využívám proto, že jsem do sebe za svůj život nacpala neuvěřitelné množství chemie, a pokud se tomu můžu vyhnout, ráda to udělám. Těch variant, jak přistupovat ke zdraví, je hrozně moc. Letošní jaro ukázalo, že lidi začínají být vůči antibiotikům odolní, já sama jsem prošla angínou, kterou jsem následující dva měsíce doléčovala, protože mi antibiotika už nezabírají. Přijde mi zajímavá kombinace západní a východní medicíny, ale přijde mi, že od určitého momentu ti už ani východní medicína nedokáže pomoci. Celkově mi vadí, že nás neučí životní prevenci, neučí nás od dětství vnímat, co se kolem nás děje a jak nás to ovlivňuje, a pak si to nosíme do života, což se manifestuje nějakou nemocí.
Jezdíš teď hodně do zahraničí především s projektem Vivaldianno, jak se díváš na Českou republiku, když jsi v zahraničí? Liší se vnímání vašeho úspěchu v cizině a doma?
Lidé tady v drtivé většině neřeší to nejzásadnější, a to je, že se to vůbec povedlo. Je to obrovský projekt a nevím o ničem jiném, co by mělo v zahraničí takový úspěch. Ať už má na Vivaldianno kdokoliv jakýkoliv názor, na to, co se povedlo Michalovi Dvořákovi, nemůže říct nikdo ani popel.
Kromě toho, že Terezie hraje na violoncello, živí se i modelingem/ Foto: Tomáš Kirst
Máš pocit, že se v Čechách neumíme dostatečně ocenit?
Jsme holt malá země. Myslím si, že spousta problémů vznikla tím, že elity, které jsme tu měli, ve dvou vlnách emigrovaly. Prostě ti správní lidé, kteří tady měli zůstat, odešli. Je to o nějaké morální mentalitě, o tom, že máme tendenci říkat věci za rohem, když se někomu něco daří, tak to hanit, protože já to nemám. Neříkám, že jiné národy jsou v tomhle jiné, ale možná se o tom jen snadno dozvídáme, protože jsme malá země. Proto se tak ráda vracím domů do Ostravy, protože když někoho štvu, řekne mi to alespoň do očí. Je to časté téma: člověk se nemůže zavděčit všem. V tomhle projektu jde jediné, jít dopředu, protože to má potenciál.
Jsi pozitivní člověk? Zvládáš vše obrátit v pozitivní zkušenost?
Samozřejmě ne vždy se mi to daří. I já mám občas chvíle, kdy závidím nebo si říkám, proč ne já. Ale hned si naštěstí uvědomím, že to nemůžu hodnotit, že nevidím, co musel daný člověk obětovat pro to, aby byl tam, kde je. Jediné, co můžu hodnotit, je, jak se pak člověk chová ke mně, když mě nezná. Dobře to ilustruje vzpomínka, když jsem ještě studovala na konzervatoři. Přišla jsem tenkrát poprvé do nové třídy, opakovala jsem totiž ročník ze zdravotních důvodů, a kdyby tenkrát mohly pohledy vraždit, tak jsem byla stokrát mrtvá. Sedla jsem si k jednomu fagotistovi a ten mi říkal: „Poslyš, ty ale vůbec nejsi kráva, jak o tobě říkají.“ My se bavíme o věcech, aniž bychom o nich cokoliv věděli, a máme pocit, že je můžeme hodnotit.
Jaké věci tě dělají šťastnou? Co je pro tebe štěstí? Je to hudba, modeling nebo nějaký pocit?
Je to všechno. Je to všechno a nic. Je to každý moment, kdy si uvědomíš, že se ty věci dějí správně, je to každý moment, kdy si sednu na pódium, koupím si dobrou knihu nebo si zajdu na nějaké dobré jídlo, kdy se vidím s lidmi, které mám ráda, a každá malá věc, která člověku rozbuší srdce.
foto: Andy Owl, Tomáš Kirst a archiv Terezie
