Falešná Pařížanka Kamila Boudová: Oblečení si vybírám podobně jako partnera

O módu se zajímala už od puberty. Studovala v Šanghaji a Paříži a chtěla se stát designérkou, později také nákupčí módy. Když však zjistila, jak módní průmysl funguje, nastal pro Kamilu Boudovou, jednu z největších současných odbornic na udržitelnou módu, životní zlom. „V Paříži jsem si poprvé uvědomila, jak špinavý módní průmysl je a že tuhle práci nemůžu kvůli svým hodnotám dělat,“ říká. Proto dala v práci výpověď a rozhodla se, že půjde vlastní cestou. Což se jí daří.

Kamila už osmým rokem žije v Paříži, kde učí na univerzitách udržitelnou módu. Prý je zde se svým přístupem stále trochu za podivínku, ale hlavu si s tím neláme. Mimoto také píše knihy a v Praze už podesáté organizuje podzimní akci SLOU Days. Ta aktuální proběhne 22. a 23. listopadu v Hauch Gallery a bude opět zaměřená na „pomalý životní styl“, a to zejména v oblasti módy. Nejen o módě a potřebě polevit ve spotřebě jsme si s Kamilou dopisovaly po mailu. Ona z pařížského a já z pražského obýváku.

SLOU Days budou letos v duchu oslav. A i oslavovat se dá pomalu. Stejně jako se dá pomalu žít a spotřebovávat

„Tenhle ročník pro mě bude hodně výjimečný tím, že tam budu křtít mou třetí knihu s názvem SLOU a holky z týmu chtěly večírek. Tak budeme slavit,“ těší se Kamila, která je mimo jiné známá i tím, že na hlavě nosí staré svetry a trička jako turbany. A někdy vezme zavděk i oblečením, které najde u popelnice. Jak to tedy mají Francouzi s udržitelnou módou, co znamená pomalé myšlení a jak se vůbec české ženě z vesnice v Paříži žije?

Jak se vám život v evropské metropoli módy líbí?

Moc. Vždycky říkám: Proč by se mi tu nemělo líbit? To bych tu přeci nežila. Život je takový, jaký si ho uděláme.

Vaše první kniha nese název Falešná Pařížanka. Jaké ty „pravé“ Pařížanky vlastně jsou?

Řekla bych, že úplně normální. Ale to bude jen tím, že jsem si tu už na všechno zvykla. Oproti Praze jsou obyvatelé Paříže elegantnější. Ženy jsou více „emancipované“. Mateřská je tu jen na tři měsíce, ty šťastnější si ji prodlužují na šest měsíců. Takže důraz na kariéru a finanční nezávislost je tu asi větší než v Čechách.

Opravdu mají Pařížanky tak skvělý módní vkus a charisma, jak se o nich tvrdí?

Jsou tu takové, které dokazují, že to klišé není jen klišé. Ale je jich jak šafránu, řekla bych. Místní společnost se za posledních sto a vlastně i za posledních padesát let hodně změnila. Takže se to rčení o vkusu a charismatu týká stále menší a menší skupiny žen.

A jací jsou francouzští muži?

Asi elegantnější než ženy. Kožené polobotky tu nosí už kluci na střední školu. A taky jsou hubení. Jinak je tu samozřejmě exotický koktejl expatů a imigrantů ze všech možných koutů světa, nedá se to házet do jednoho pytle.

Mohla byste zmínit nějaké libůstky ze životního stylu Pařížanů?

Hrozně pozdě večeří a vyšší střední společenská vrstva miluje cherry rajčata. Aktuální trend je, že tu všichni mají malé byty a vydělávají málo na to, aby si mohli dovolit opravdu dobrý život se všemi restauracemi, atrakcemi a rekreací. Takže si tu všichni stěžují a mají deprese.

Vždycky když vidím produkt, který si chci koupit, sama sebe se zeptám: Je to láska? Chci s ním být do konce života?

Protestující žluté vesty jsou jakési potvrzení toho, že nespokojenost s daněmi a poplatky a s klesající kvalitou života je tu hodně přítomná. Jinak ale musím přiznat, že moc Pařížanů neznám. Mám tu svou bublinu expatů. Když se odstěhujete do zahraničí, je těžké najít si opravdové přátele mezi lidmi, kteří tam žijí od dětství.

Tipovala bych, že v pokrokové Paříži, jakožto hlavním městě módy, už je udržitelnost považována spíš za mainstream. Vy jste ale v jednom rozhovoru tvrdila opak, totiž že jste tam se svým přístupem spíš výjimkou...

Bohužel, je to tak. Paříž je jako hlavní město módy hlavně hodně arogantní a zkostnatělá. Dbá na dědictví a dlouhou tradici značek, uctívá řemeslo a rozděluje společnosti na ty, co mají, a ty, co ne.

Uvědomila jsem si, že oblečení máme doma všichni dost, říká Kamila Boudová

O udržitelnosti módní domy nechtějí nic moc slyšet. Musí to řešit, tak o tom mluví, ale zůstává u slibů. Když jsem tam byla na velmi zajímavé konferenci o cirkulární ekonomice pro módní průmysl, sál nebyl plný ani z třetiny. Na druhou stranu ji pořádal start-up, který spojuje technologie a cirkulární model módního průmyslu, a světe div se, jsou to Francouzi!

Jaký přístup mají Francouzky k second handům? Nakupují v nich? A přiznaly by to?

Nakupuje v nich jen určitá skupina žen, a ty se tím dokonce chlubí. V Paříži je second handů hrozně málo a v mnoha z nich je oblečení dražší než v řetězcích. Proto se v nich nenakupuje z finanční nouze ani kvůli udržitelnosti, spíš pro status.

Kdy jste se vy sama přesunula od „rychlé“ módy k té „pomalé“? A jak náročné to bylo?

Bylo to strašně snadné a přineslo mi to do života neskutečné bohatství. Proběhlo to skoro ze dne na den. Popisuji to právě ve své první knize Falešná Pařížanka. Otevřely se mi oči díky tomu, že jsem v módě pracovala a sama jsem byla v kontaktu s rozvojovými zeměmi, kde se oblečení vyrábí. Potom stačil jeden článek v novinách o požáru ve fabrice, ve kterém zemřely desítky dělníků, potom zmínka o dětské práci v koželužnách a bylo to. Přestala jsem ze dne na den nakupovat a během několika měsíců odešla i z práce.

Kamila Boudová (31)

Češka žijící v Paříži, kde učí udržitelnou módu na vysokých školách. Vystudovala textilní a módní design na Technické Univerzitě v Liberci a poté módní obchod v Paříži a Šanghaji. Kromě samotné výuky také píše. Každý měsíc můžete najít její sloupek Falešná Pařížanka v Pravém Domácím Časopisu a vydala již dva díly stejnojmenné knihy. Její třetí publikace s názvem KNIHA SLOU – Průvodce pomalým životním stylem vyšla letos v září. Kamila v Česku také od roku 2015 pořádá dvakrát ročně festival SLOU Days. Tento dvoudenní event věnovaný pomalé módě se již tradičně koná v Hauch Gallery na Praze 8. Svůj volný čas se snaží trávit mimo město. Ráda vyrábí dekorace z přírodních materiálů, čte knihy o ženské síle a věnuje se své dceři. Jejím snem je pěstovat jídlo.

Uvědomila jsem si, že oblečení máme doma všichni dost. Opravdové bohatství je umět ho udržovat upravené a čisté, abychom nemuseli pořád kupovat nové. Já tedy občas něco zruším v pračce, ale jinak mě hrozně baví místo odpoledne v nákupním středisku přišívat záplaty na lokty svetru nebo bělit košile práškem, který je šetrný k přírodě. Mám taky velké štěstí, že mi kamarádky dávají oblečení, které nenosí, a občas najdu i něco „darovaného“ v tašce u popelnice. Třeba kašmírovou šálu nebo vlněný svetr. Jsem prostě požehnaná žena.

Stejně to ale asi vyžaduje výraznou změnu myšlení, ne?

To jo. Chce to hodně zpomalit reflexy. Já jsem dřív chodila do obchodu jako za zábavou. V Londýně je to hobby všech žen. Odpoledne? Nákupy! Já jsem si uvědomila, že mě to nedělá dlouhodobě šťastnou, že je to jen rychlé „zaplácnutí“ času, zapomenutí na věci, které mě trápí, naplnění nějakého vnitřního hladu. Ale když se jdu projít do lesa, natrhám si tam větve a doma s nimi ozdobím byt, tak mě to potěší na mnohem delší dobu. Navíc je to dobré i pro Matku Zemi, protože větve z lesa v sobě nemají žádné škodlivé chemikálie, nevyráběly je děti ani dospělí v podmínkách novodobého otroctví a necestovaly přes celou zeměkouli. Takže přestat bezcílně nakupovat je první krok.

Na SLOU Days bude Kamila křtít i svou třetí knihu nazvanou SLOU

Když potom přijdu na to, že něco potřebuji, počkám si na to klidně několik let. Třeba teď jsem si po pěti letech hledání koupila sluneční brýle a jsou to přesně ony. Vždycky když vidím produkt, který si chci koupit, sama sebe se zeptám: Je to láska? Chci s ním být do konce života? Pokud si nejsem jistá, tak ho tam nechám s tím, že když na něj budu ještě za týden myslet, tak se pro něj stavím. Vyhnula jsem se takhle spoustě frustrace. Znáte to. Koupíte si něco, na kase z toho máte radost a už cestou domů začnete pochybovat, jestli se vám to vůbec líbí. Ale peníze už jsou pryč z účtu a vám se nechce vracet do obchodu, aby vám je vrátili. Tak to hodíte do skříně, kde to dělá akorát čurbes. Impulsivní nakupování dlouhodobě zhoršuje kvalitu života.

Jak se ta změna přístupu celkově promítla ve vašem životě? Cítíte se teď šťastnější?

Aktuálně procházím v osobním životě strašně těžkým obdobím, ale přežívám ho asi právě díky tomu, co jsem v sobě za posledních šest let vybudovala za hodnotový systém. Vím a cítím, že štěstí je uvnitř. Láska je uvnitř. Nemusím se snažit, abych se někomu líbila, aby mě měl rád, abych si od kohokoliv cokoliv zasloužila. Nemusím se strojit, malovat, oblékat podle posledních trendů. A to je ohromná svoboda. A štěstí.

Ale musím říct, že to není snadné. Pořád se mi stává, že upravuji nějaké informace o sobě, že mi moc nejde na jazyk pravda o tom, kdo jsem, protože společnost mě může odsoudit, rodina vydědit, ale fuck it... Stejně jsme tu každý sám za sebe.