Jak vypadala demonstrace na Letné ze zákulisí a budějovický Listopad z pódia

Ačkoli byla demonstrace pořádaná spolkem Milion chvilek pro demokracii v červnu úspěšná a měla obrovskou účast, k listopadovému repete jsem byla velmi skeptická. Zkušenost z podobných protestních akcí proti establishmentu z minulých let byla taková, že stejně rychle, jak nadšení davu přišlo, tak zase odešlo. Když jsem se chystala v sobotu 16. listopadu na Letnou v roli novináře, tipovala jsem, že lidí tam tentokrát bude maximálně pár desítek tisíc. Že si všichni půjdou připomenout výročí revoluce 17. listopadu na Národní, zapálí svíčku, poslechnou koncerty a že poté, co se po červnové akci stejně nestalo nic, to lidé s demonstracemi tak nějak vzdají. Sobotní Letná mě ale vyvedla z omylu.

Lidí tam totiž bylo minimálně tolik jako v červnu a stejně jako tehdy i teď byla ve vzduchu cítit taková příjemná, sametová, lehce revoluční atmosféra. Když už mi nevyšla skepse s účastí, zůstávala ve mně ohledně vystupujících a řečníků. "Co novýho nám asi tak kdo řekne?" Celé to mohlo velmi snadno sklouznout k prostému provolávání hesel typu Babiše do koše, celé se to mohlo točit jen okolo Zemana, prostě to mohlo být celé jenom „anti“. Ale v Milionu chvilek si moc dobře spočítali, že takový tón akce by jim výše jmenovaní okamžitě vmetli v protiútoku a že je třeba to celé hrát trochu jinak.

Tváře ze zákulisí

V koridoru pro novináře se sešla zvláštní směska. Zástupci českých médií, štáb německé ZDF i dalších zahraničních televizí a spousty fotografů. Mezi nimi se proplétali hosté, které organizátoři pozvali, ať už to byli řečníci nebo jen prostě ti, které tam z Milionu chvilek chtěli mít.

Předseda spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář v obležení médií

Celou akci se stoprocentní pozorností sledoval vedle mě stojící Ondřej Havelka, poblíž něj herečky Dejvického divadla Martha Issová s Lenkou Krobotovou, také Issové partner, režisér David Ondříček, herečka Aňa Geislerová, duchovní Tomáš Halík, v koridoru se sem tam míhala Emma Smetana, Bára Basiková a přede mnou si z papíru nervózně svůj proslov pročítal kajakář Vavřinec Hradilek.

Teď už rozhodně protesty nejsou záležitostí neexistující pražské kavárny.

Chvilky také věděly, že svůj program nemohou rozhodně postavit jen na mluvících hlavách, které lidé znají z televize. Skvělým tahem bylo angažmá českých zemědělců, jejichž předák několikrát zdůraznil, že teď už rozhodně protesty nejsou záležitostí neexistující pražské kavárny. Předseda spolku Milion chvilek Mikuláš Minář poté představil nové ultimátum pro stávající vládu, tedy především pro Andreje Babiše, a slíbil, že pokud požadavky Chvilek nevyslyší, po Novém roce se znovu půjde do ulic. Poté už přišlo na řadu klasické defilé slavných osobností a jejich předčítání z knihy Tyranie od Timothyho Snydera.

Na vlastní pěst, tedy spíš ústa

Bylo by velmi snadné a velmi lákavé kritizovat projevy těch, co se postavili před třistatisícový dav na Letné, kdyby mě ovšem nečekalo něco podobného jen o den později. Organizace Milion chvilek mě totiž požádala, abych promluvila 17. listopadu na náměstí mých rodných Českých Budějovic.

Markéta Lukášková a její projev v Budějovicích. Na pódiu už se jí prý kolena neklepala

Váhala jsem, jestli nabídku přijmout, nechtěla jsem se stát součástí antibabišovské kampaně, protože taková podle mě není řešením ničeho. Třicáté výročí revoluce má být oslavou, ne protestem. Dát dohromady řeč, která není dlouhá, ve které řeknete něco, co má hlavu a patu, není to klišé, je to srozumitelné pro každého a není to politické, to je docela fuška.

Když jsem svou řeč četla z mobilu v třesoucí se ruce, v duchu jsem obdivovala všechny, co na takové akci dokáží mluvit spatra.

Když jsem stála pod pódiem na náměstí Přemysla Otakara II. a pročítala si na displeji mobilu svoji řeč, klepala se mi kolena. Na náměstí sice nebylo tolik lidí jako na Letné, ale udělat ostudu doma, před sousedy, známými, učitelkami z gymplu, rodiči a panem exprimátorem, kterého mám moc ráda, to byla horší představa než cokoliv jiného. Je to ale podobné jako před maturitou, to předtím je horší, než to samotné, když se to děje.

Dav byl ticho, moji tříminutovou řeč vyslechl a na konci dokonce i zatleskal. Nikdo po mně nic nehodil, nikdo mě nevypískal. Když jsem svou řeč četla z mobilu v třesoucí se ruce, v duchu jsem obdivovala všechny, co na takové akci dokáží mluvit spatra. V každém případě jsem ráda, že jsem oslavy výročí revoluce mohla vidět z obou stran a alespoň mám jednou co vyprávět dětem.