Stál jsem v adventní čas na náměstí Bratří Synků. Onom podivném místě, které žije v mezičase a mezi styly. Expatské Vinohrady jsou za Botičem, stále se lepšící Vršovice za viaduktem, Nusle, které znám jen ze Švejka, za křižovatkou, a Michle, kde jsem 12 let žil, je se svou předměstskou atmosférou ještě o pár stanic dál. Zaprášené, smutně zpustlé baráky se střídají s těmi opravenými, partičky puberťáků a mladých dam se hlasitě baví na lavičkách. Do toho nové obchody, jež bojují o místo a zákazníka, a tím mění „nic“ v město. Jako třeba moje oblíbená optika nebo pár desítek metrů vzdálená hospoda či kavárna, nebo co to je. Prostě místo, kam nejdete rozjímat, které současně obnažuje, jak málo je třicet let na proměnu kultury a způsobu žití. Ale něco tu přece jen je. Co to jen je?
Stojím na tramvajové zastávce toho náměstí, pojmenovaného po bratrech, o kterých dnes nikdo nic neví, hlavu plnou nedodělaných prací u klientů, které předvánoční press, kdy deadliny není kam posunout, mění ve smrtící past, a najednou slyším koledy. Tak nějak nepřítomně. Rozhlížím se, nechápu, odkud to může znít, zřejmě z mé hlavy neschopné pojmout všechny vjemy bláznivé doby.
Záhada hlasů z balkonu
A pak se podívám přímo naproti a vidím osvícený balkon. A na něm asi deset dětí, které zpívají vánoční melodie. To, co mi přijde nesnesitelné v obchodních centrech, mě zde úplně rozněžnilo. Nevím, kdo to byl, nevím, co je to za dům. Brzy mi jela tramvaj, ale ta chvilka příjemnosti ve mně zůstala.
Tak nějak tato filozofie marnosti zapadá do skeptické české půdy.
Jeden by si mohl říct: A má to smysl, stojí to za to? Jen tak zpívat do hluku náměstí, které je víc přestupní stanicí než centrem, kde by se lidé přirozeně zastavovali a klábosili? Často ten povzdech slyšíme. Zda má cenu něco dělat, že je to stejně zbytečné, protože to nic nezmění, nikdo mi to nezaplatí, mám svých starostí dost. A tak nějak tato filozofie marnosti zapadá do skeptické české půdy. Myslím, že je důležité se tomu bránit. Cokoli uděláš hezkého, smysluplného, užitečného, něco, co druhému udělá radost, uděláš dobře. Onen balkon se zpěváčky byl jen zábleskem kultury na zdánlivě ignorantském místě. Ale byl tam. Jako by říkal, my tu nejen žijeme, my to tu máme rádi. A chceme si to tady udělat hezké.
Proč se snažit
Žijeme v době názorových klanů. Kdo je pro koloběžky, není pro své oponenty ten, kdo má jiný názor na využití koloběžek než já, ale je to rovnou idiot. Stejně tak ten, který chce nebo nechce uzavřít nábřeží pro auta. Nesvádějme to jen na sociální sítě. Ty jen daly příležitosti dát naši lenost najevo. Vztah k městu, stejně jako k člověku, je věc veskrze praktická. Mám-li rád své město, myslím to s ním dobře. Pak se tedy musím snažit, aby se v něm dobře žilo. A protože v tom městě nežiju sám, musím se nějak domluvit s ostatními. Na Facebooku jim můžu nadávat, můžu je urážet. V reálném světě si ale musíme sednout a nějak věci prakticky vyřešit. Všechno to ale začíná tím, že se shodneme, že máme Prahu rádi. Mám-li někoho rád, snad mu nebudu kvůli názorům nadávat do idiotů.
Ten balkon na „Synkáči“ byl pro mě letošní Ježíšek. A důkaz, že existuje a nosí dárky. Přines tedy, milý Ježíšku, prosím, do Prahy více srdce (bojím se napsat lásky). Ale lásky veřejně vyjádřené, aby se Pražáci a snad i náplavy (jsou Vánoce, budu tedy milý i na ně) nebáli říct: Mám to tady rád. A aby ta láska k městu nám ráčila ze srdce do hlavy přejít. Když je rozum poháněn srdcem, pak i v hluku každodennosti slyší ten tichý hlas nad námi. Šťastné a veselé.
Reklama
foto: Profimedia
