Filmový dokument zachycující dramatický životní příběh jedné z nejvýznamnějších osobností české a světové fotografie Antonína Kratochvíla právě dokončila režisérka Andrea Sedláčková. Snímek Můj otec Antonín Kratochvíl začal vznikat při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin. Režisérka v něm na slavného fotografa, držitele čtyř ocenění Word Press Photo, nahlíží mimo jiné skrze jeho nejstaršího syna Michaela Kratochvíla, s nímž se setkal až v dospělosti.
V průběhu natáčení dokumentu Antonín a Michael nafotili snímky, které budou ještě před uvedením filmu do kin k vidění od 20. března v rámci připravované stejnojmenné výstavy v Leica Gallery Prague. Film uvede do kin 2. dubna společnost Aerofilms.
Filmaři natáčeli na několika místech světa. Začali každopádně v Lovosicích, kde se Kratochvíl v roce 1947 narodil, pokračovali ve Vinoři, kam byl v útlém věku s rodiči násilně přesídlen do pracovního tábora. Filmový štáb točil i v místě rakouského uprchlického tábora v Traiskirchenu, první zastávce při Kratochvílově emigraci. Tvůrci neopomenuli ani New York, přes který vedla Kratochvílova cesta k celosvětovému úspěchu, nebo Černobyl, kde Antonín dodnes rád fotí. Nakonec se točilo i v Praze, kam se po letech života v USA fotograf nedávno se svou rodinou vrátil.
Krev v botách
Antonín Kratochvíl patří podle časopisu American Photo mezi sto nejzásadnějších osobností oboru. Spolupracoval s nejznámějšími časopisy světa, jako jsou například The New York Times, Newsweek, Time nebo Vogue, nikdy se však na dlouho nenechal strhnout ryze komerčními zakázkami. Sláva ho brzy omrzela a raději se zaměřil na válečné konflikty v Africe, Iráku, Afghánistánu i Sýrii. „Když chceš dobře zafotit, musíš jet tam, kde se bojuje. Krev v botách, znáš to,“ říká umělec v první ukázce z filmu.
Mezi nejdramatičtější Kratochvílovy zážitky patří i focení „toho, co zbylo z Tutsiů“ po genocidě ve Rwandě.
Jako jeden z mála novinářů odjel například do Iráku ihned po zahájení invaze, kde fotil přímé dopady války na civilní obyvatelstvo. V drsných podmínkách dokázal zúročit celoživotní průpravu – sám byl v cizinecké legii, ve vězení a nějaký čas prožil na ulici. Fotografoval i v nebezpečném barmském vězení pro obchodníky s heroinem. Ve špatně kontrolovaném území tamního Šanského státu se setkal i s jedním z největších místních drogových bossů.
Hrůzy války i celebrity
V jednom z nejchudších indických států Biháru zase fotil pro Rockefellerovu nadaci příběh nevolníka, který dřel pro svého pána v těžkých středověkých podmínkách. Tehdy ještě bez neprůstřelné vesty zaznamenal i krutosti na Haiti na začátku druhého tisíciletí, kdy po odchodu tehdejšího prezidenta Jean-Bertranda Aristidea vypuklo krvavé povstání a naprostá anarchie. Mezi nejdramatičtější Kratochvílovy zážitky patří i focení „toho, co zbylo z Tutsiů“ po genocidě ve Rwandě. Odtud šel fotit rovnou do uprchlických táborů v Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo), kde se pohyboval mezi dětmi, které třeba celou noc ležely vedle mrtvol svých rodičů.
Antonín Kratochvíl, na jehož životním příběhu je zajímavé, že odráží řadu důležitých historických mezníků posledních desetiletí světa, fotoaparátem zachytil kromě řady světových celebrit i své mrtvé rodiče. Za svou práci dostal desítky mezinárodních ocenění. Kromě fotografií krutých válečných konfliktů je známý i pro originální snímky Harveyho Keitela, George Clooneyho, Davida Bowieho či Johnnyho Deppa.
Dokument Můj otec Antonín Kratochvíl vznikl v produkci společnosti Punk Film producenta Martina Hůlovce v koprodukci s Českou televizí, s podporou Státního fondu kinematografie a Nadačního fondu rodiny Orlických.
Reklama
foto: Můj otec Antonín Kratochvíl, zdroj: Aerofilms