Režisér Petr Zelenka: Svět změní někdo jako Greta nebo Pavel z Modeláře

Kryštof Hádek, Jiří Mádl, drony a napínavý příběh o hledání spravedlnosti. Tak lze ve zkratce popsat nový psychologický thriller Petra Zelenky s názvem Modelář, který se v kinech objeví už ve čtvrtek 6. února. Režisér filmů jako Knoflíkáři, Rok ďábla či Ztraceni v Mnichově si poprvé film také sám produkoval. Od předchozích snímků se však Modelář liší i v dalších ohledech.

„Modeláře jsme koncipovali jako zábavný film plný humoru. Nechci říkat, že je to Špindl 2 nebo Ženy v běhu. Je tam samozřejmě zásadní téma, ale forma je, myslím, lehká a přístupná. I dějová linka je hodně jednoduchá. Tentokrát jsem prostě nechtěl diváka zahltit. Naopak jsem usiloval o to, aby nemusel v průběhu filmu o ničem přemýšlet a skládat si věci složitě dohromady,“ vysvětluje režisér a scénárista Petr Zelenka, který má na kontě už šest Českých lvů.

S režisérem, který je mimo jiné známý pro svůj idealismus a kritiku kapitalismu, jsme se sešli v pražské čtvrti umělců na Letné. Kromě filmu samotného se Petr Zelenka rozpovídal například i o demonstracích, odstřižení od společnosti nebo ruském terorismu.

Modelář je o dvou mužích, kteří nejsou spokojení se stavem společnosti, ale každý z nich to řeší po svém. Točil jste film s úmyslem předat divákovi nějaké poselství?

Už jsem rezignoval na to, že bych divákovi něco podsouval nebo se ho snažil nějak ovlivnit. Samozřejmě bych byl ale rád, kdyby dal snímek lidem naději v tom, že se někdo trápí podobnými věcmi jako oni. Člověk dneska neví, co dělat pro to, aby stál na správné straně barikády. A je to těžké, protože těch barikád je hodně a pozice je velice nejasná. Ale že by film byl návod, jak problémy současné společnosti řešit, to asi ne.

Jsem nadšený, když vidím iniciativy jako Limity jsme my nebo Fridays for Future. Myslím, že to, co dělají, je strašně podstatné a hodnotné.

Mimochodem, politický rozměr byl v námětu obsažený od začátku. Jen s tím rozdílem, že v prvních verzích filmu řešila hlavní postava čistě českou kauzu, zatímco v této verzi řeší velkou „bushovskou“ nespravedlnost.

Takže snímek je celý postaven na reálných okolnostech?

Ano. Zní to sice jako science fiction, nicméně se to zakládá na pravdě. Ale veřejnost ani novináři se o tu kauzu, pokud vím, nikdy nezajímali.

Kauza o Bushovi je jedna věc, ale proč ve filmu hrají nezastupitelnou roli drony?

Líbilo se mi, že drony byly původně zbraň, která potom získala mírové využití. Třeba americká armáda je, myslím, začala používat už někdy kolem války v Zálivu.

Ve filmu ovšem drony například nosí kabelky, sprejují nápisy... To je dost atypické využití. Jak vás to napadlo?

S těmi kabelkami? Viděl jsem záznam přehlídky Dolce&Gabanna v Miláně. Tuto módní akci jsme zrekonstruovali, ale v trochu stylovější podobě. Sprejování jsem nikdy v reálu neviděl. Je to hodně těžké na přesnost.

Představitele hlavních postav jste prý vybíral dva roky. Jaké požadavky jste na ně měl a proč nakonec zvítězili Jirka Mádl s Kryštofem Hádkem?

Jirku jsem měl vybraného hned a původně jsem k němu chtěl někoho méně známého, aby to bylo vyvážené. Také jsem zvažoval různou míru podivnosti té hlavní postavy. Myslel jsem třeba na mladého Karla Heřmánka, který působí velice zajímavě. Hrál už pár psychopatů či podivínů a dokázal jim vtisknout něco podstatného. Nebo na Jirku Svobodu, který v Modeláři nakonec hraje umělce – aktivistu. Nevěděl jsem, jestli nejít tímhle směrem.

Nakonec jsem se toho ale lekl a obloukem se vrátil ke Kryštofovi, který vypadá úplně civilně, ale zároveň dokáže zahrát i různé charakterové zvláštnosti. Na podivnosti jeho postavy jsem tedy nakonec hodně ubral, aby se s ním divák mohl ztotožnit. Možná se teď zdá, že jsem skončil u očekávatelného, ale ten proces je neopomenutelný.

Dáváte pak při natáčení hercům svobodu, nebo jasné instrukce?

Ani jedno ani druhé. Na instrukce jsem skoupý, ale vyžaduji, aby herec šestým smyslem vycítil, co od něj očekávám. A mám rád přípravu. Proto se nám pracovalo tak hezky s Jirkou Mádlem. Přišel zdevastovaný z natáčení s Robertem Sedláčkem a nebylo těžké pochopit proč. Jirka je jako já, všechno potřebuje vědět dopředu, aby si to mohl promyslet. Když točí, má celý scénář v hlavě.

S nápadem, že bude ve filmu šišlat, přišel prý on...

Ano, kdysi dávno jsem chtěl do hlavní role obsadit Adama Svatoše z Prago Union. Pak jsem od toho ale upustil a zapomněl jsem mu říct, že tam nakonec hrát nebude. Když jsem si na to vzpomněl, úplně jsem se zděsil, ale on se naštěstí neurazil. Když jsem to Jirkovi vyprávěl, hned se toho chytil a roli si postavil tak, že bude mluvit podobně jako Adam.

Mádlova postava Plecha je mimo jiné komická i tím, že považuje peníze za jediný prostředek ke štěstí…

Ano, to je takový typický dnešní mladý člověk. Ač komický, myslím, že se s ním ztotožní většina diváků.

Co se týká hlavní postavy Pavla, působí naivně, trochu podivínsky a tím, jak bojuje za svou pravdu, mi trochu připomíná Gretu Thunbergovou. Myslíte si, že lidé jako oni mají ve společnosti šanci něco opravdu změnit?

Jestli se ptáte na můj názor, pro mě je Gréta hrdinka současnosti a je také svědomím naší doby. To, že pouze člověk, který má psychický hendikep, je schopný nějaké akce, poukazuje na to, jak moc jsme jako společnost paralyzovaní. Takzvaně zdraví lidé delegují své svědomí na někoho, o kom tvrdí, že je psychicky narušený. Jednak nás to nutí přehodnotit význam slov „normální“ a „narušený“, jednak je to ostuda pro nás pro všechny, kteří víme, ale nekonáme.

Každá forma odboje má své limity, říká Petr Zelenka

Ale zpět k filmu: Pavel není Greta Thunbergová. Je to v podstatě veselý člověk. V jedné verzi scénáře psal dokonce dopisy politikům. Tedy inspirace svatým Pavlem. V jiné verzi textu byla zase autentická přednáška Slavoje Žižeka, která měla mít na Pavla zásadní vliv. To všechno šlo ale nakonec pryč a Pavel zůstal docela obyčejným klukem s dronem za pasem. Ale je fakt, že jestli někdy někdo trochu pootočí naším světem, bude to někdo jako on nebo Greta.

Film se kromě jiného zamýšlí i nad způsoby, jak změny realizovat. Zároveň tam zazní i názor, že demonstrace jako forma boje už je zdiskreditovaná… S tím souzníte?

Jsem nadšený, když vidím iniciativy jako Limity jsme my nebo Fridays for Future. Myslím, že to, co dělají, je strašně podstatné a hodnotné. Bojují proti nějaké lži a demagogii a zároveň hledají způsoby „jak“.

Pravdou ale je, že každou neúspěšnou demonstrací se demonstrace jako forma znevažuje. I forma happeningu je bezzubá. Scéna Prasata u koryta, která se objeví ve filmu, to je klasický zábavný happening, který vůbec nic nevyřeší. Další forma protestu jednotlivce může být jeho odstřižení od společnosti, od její konzumní a mediální roviny. Ani to už ale nemá váhu. Prostě každá forma odboje má své limity.

Má tedy ještě smysl za něco bojovat, když podle vás nemá žádná forma protestů váhu?

Určitě, ale je vždy potřeba synergie několika skupin obyvatelstva na několika úrovních. Musíte mít nejen funkční demonstranty, kteří jsou schopní se organizovat v poměrně velkých počtech, ale vedle toho musíte být schopni vše podpořit i širokospektrální stávkou. A stávka může být účinná pouze v zemi, kde fungují odbory.

Jakmile se rozpadne odborové hnutí, k čemuž u nás došlo, už nemáte páku. Samotná demonstrace, samotné odbory nebo jenom sociální sítě bez vzájemné podpory a zahrnutí veřejnoprávních médií, to nebude nikdy fungovat a nevytvoří se dostatečný tlak pro výměnu zkorumpovaných politiků.

Který z těch přístupů, jež jsou ve filmu ukázané, ať už je to nějaký umělecký protest nebo odstřihnutí od společnosti, je nejbližší vám?

Mně je nejbližší asi ten bezzubý intelektuální protest. Na život v divočině příliš nevěřím, protože taková oblast u nás ani není. A na extrémní přímé akce bohužel nemám koule. Zároveň cítím, že je nutné mít kvalitní veřejnoprávní či relativně nezávislá média, která takový čin, pakliže přijde, budou schopná pravdivě popsat a mluvit nestranně o jeho pozadí a motivech. Nemyslím tím bomby zabíjející nevinné lidi v metru a na ulici, ale to, co je zmíněno i ve filmu.

Petr Zelenka (1967)

Vystudoval FAMU, obor dramaturgie a scenáristika, poté pracoval jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Mezi lety 1990–1996 byly čtyři z jeho scénářů realizovány v České televizi. Poté si Petr Zelenka své scénáře již začal točit sám. Na poli hraného filmu debutoval tragikomedií Knoflíkáři, za kterou byl oceněn čtyřmi Českými lvy a cenou Tiger na MFF v Rotterdamu. Pro režiséra Davida Ondříčka napsal scénář ke komedii Samotáři, která se stala nejúspěšnějším filmem roku. V roce 2001 napsal na objednávku pražského Dejvického divadla hru Příběhy obyčejného šílenství, za kterou získal Cenu Alfréda Radoka. Mezi jeho další projekty patří snímky Rok ďábla, Karamazovi, Ztraceni v Mnichově nebo seriály Dabing Street a Terapie.

Tedy Rusko v 70. letech 19. století. To byla doba krátce po vynálezu dynamitu, kdy přišla první vlna ruských individuálních teroristů, kteří vyhazovali do povětří soudce a jiné zkorumpované úředníky. Atentátníků se zastávali u soudů ruští spisovatelé, psali dopisy na jejich obranu. To byla zvláštní synergie. Tam se v podstatě shodli intelektuálové i tito mladí lidé z dobře situovaných rodin na tom, že země je v tak hluboké krizi, že běžnými postupy není reformovatelná.

Když jsme u Ruska, celý film doprovází hudba poměrně neznámé ruské zpěvačky Janky Ďagilevy. Proč zrovna ona?

Kdysi jsem sbíral ruskou rockovou muziku od 80. let dál. Vozili mi ji ruští novináři, kteří měli přístup k tamnímu undergroundu. Na tržišti na kraji Moskvy se tehdy dalo sehnat v podstatě všechno. Ale některé undergroundové kapely se taky prodávaly na letišti v Šeremeťjevu. Byla tam třeba Ala Pugačeva a hned vedle Igor Letov se svojí Civilní obranou.

Janka mi z nich zpětně vyčnívá jako největší persona. Je hodně naléhavá a do filmu se perfektně hodí. Nálada v její hudbě totiž přesně vyjadřuje rozpoložení člověka, který stojí tváří v tvář celému světu.