O problémech s klimatem a mizející biodiverzitou víme už přes třicet let. Publikujeme data, zakládáme panely, ale nic zásadního se dlouho nedělo. Až loni se zejména díky klimatickým hnutím dostaly do hry emoce a najednou se věci daly do pohybu. A právě o emocích, které vzbuzuje vidina kolapsu rovnováhy mezi planetou a lidmi, je nový film režisérky Andrey Culkové nazvaný Žal žen.
Ačkoli snímek sleduje osudy žen z mezinárodní aktivistické organizace Extinction Rebellion (XR), Andrea zdůrazňuje, že není reklamou na aktivismus ani samotné hnutí, spíš sondou do samotné duše rebelek. „Ve filmu zkoumám, kdo jsou ty ženy, často matky, které se přilepují k silnici, blokují dopravu či tančí v klimatickém flashmobu. Co je přimělo vystoupit z ,domácí‘ či ,kariérní‘ sféry a vystavit se ne vždycky vlídným pohledům společnosti. Potkala jsem se s řadou žen, které před svou ,radikalizací‘ prošly nebo stále prochází hlubokým klimatickým žalem. A i ten byl pro mě středobodem zkoumání,“ říká režisérka.
S Andreou jsem se poprvé osobně setkala těsně před premiérou, kterou měl snímek na festivalu Jeden svět. Premiéra se stihla těsně předtím, než byl festival kvůli koronaviru 10. března přerušen. Přestože si prý Andrea sama náročným obdobím environmentálního žalu prošla, ve filmu se rozhodla ukázat, že i takto náročné období může být odrazovým můstkem pro změnu k lepšímu.
„Environmentální žal považuji za velmi efektivní způsob proměny. Možná dokonce za ten nejefektivnější. Čím více lidí si projde všemi jeho fázemi, tedy fází popírání, hněvu, smlouvání a truchlení, s tím větší pravděpodobností nakonec přijme skutečnost takovou, jaká je, a zaujme k ní aktivní přístup. Protože to je vůbec nejlepší způsob, jak se se smutkem vypořádat,“ říká Andrea. Den po premiéře a den před přerušením festivalu jsme si s ní povídali v kavárně Mammacoffee nejen o filmu samotném, ale i o emocích protagonistek a motivech k jejich rebelování.
Proč jsi film zaměřila pouze na ženy?
Celkově si myslím, že ženy vnímají ohrožení klimatickou změnou o něco naléhavěji než muži. Jak jsi ostatně mohla vidět, třeba právě v hnutí XR je jejich působení naprosto zásadní. Zdaleka se přitom nejedná jen o mladé rebelky, ale velmi často i o matky. Málokdo také ví, že za úspěchem a růstem britských XR stojí ženy nad šedesát let.
Z toho, jak lidé rychle zareagovali na koronavirus a přestali třeba létat, je myslím vidět, že na změnu se dokážeme adaptovat rychle.
V nedávné době byly zveřejněny výsledky jedné australské studie, ze které jasně vyplynulo, že vyšší podíl žen ve vládě a parlamentu znamená mnohem progresivnější ekologickou politiku. Zajímavé je, že opravdu nebyla důležitá životní úroveň či výše HDP, ale právě zastoupení žen. Proč to tak je, se nyní chystají vědkyně zkoumat. Ale možná právě díky větší emoční otevřenosti nebo fyzické obavě o své blízké a také instinktivnímu pochopení, že bez udržení rovnováhy mezi planetou a lidmi bude naše civilizace jednoduše v pytli.
Protagonistky filmu se účastní mnoha různých blokád a protestů. Je podle tebe v současnosti určitá forma občanského aktivismu opravdu nutná? Spousta lidí totiž považuje za dostatečné třídit odpad a omezovat spotřebu…
Bohužel už to dávno není jen o tom, jak se chová jednotlivec, je to o změně celého systému. A té systémové změny lze dosáhnout pouze politickými nástroji. Nedávno i bývalá šéfka OSN pro klima Christiana Figueres vyzvala k hromadné občanské neposlušnosti. Řekla, že to je jediná šance, jak se ještě dá něčeho dosáhnout. Když bude hodně lidí občansky neposlušných, nějaká reflexe ze strany politiků dříve či později proběhnout musí.
Proto chci natočit ještě další film, a to o politických nástrojích, například o občanském shromáždění neboli people's assembly, které se zdá být nejen k otázkám klimatu velmi efektivní. Zkušenosti s ním mají v západní Evropě, ale také třeba v polském Gdaňsku. Nakonec by tak měla vzniknout série několika snímků s názvem Love & Rage, tedy Zuřivá láska.
Zmiňovala jsi, že masa má tlačit na politiky. To je samozřejmě logické, ale i ve filmu je jasně ukázáno, že takto extrémní akce proti sobě veřejnost často spíš poštvávají. Není to tedy kontraproduktivní?
Já myslím, že působení na veřejnost by mělo být co nejpestřejší. Tedy od skupin lidí, které říkají „buďme mírní a opatrní, ať lidi nepoděsíme“, až po ty, které jsou trochu radikálnější a klidně se i nechají zavřít. Já jsem zaznamenala jistou snahu hnutí unifikovat, což je podle mě velká škoda. Ve všem, třeba i v přírodě, je pestrost důležitá, protože každý je jiný a slyší na něco jiného.
Důležité také je, že se o těch protestních akcích mluví, a tak se ukazuje, jak je to téma důležité. Problém klimatické změny je natolik vážný, že je třeba na něj různými způsoby upozorňovat a nejen lidi hladit po hlavě a říkat: „Nebojte, nic se neděje.“ Myslím, že ve snímku bylo také pěkně vidět, jak důležitá je diskuze, ke které podobné akce vybízejí. Například ten muž, který tvrdil, že mnohem větší problém než ekologická krize je migrace. A až když mu členka XR vysvětlila, že je to přeci provázané, uznal, že má vlastně pravdu. I takto „malá“ uvědomění jsou, myslím, velmi důležitá.
Ve filmu také zaznělo, jak členové XR čekali, že se k nim lidé začnou masově přidávat. Což se ale zatím nestalo. Nemají pak tendenci rezignovat?
Já si myslím, že ačkoliv se klimatická hnutí ve svých strategiích různí, jejich členové prochází podobnými fázemi. Hezky je to ve filmu ukázané na Jiřině a jejím vztahu ke swarmingům, tedy blokování. Nejdřív chtěla všechno vzdát, pak ale pokračovala a postupně se její pohled na věc měnil. Paradoxně se zároveň měnily i reakce okolí.
Navíc ti lidé v tom pořád vidí smysl. Jak ostatně ve filmu říká jedna z protagonistek: „Až to všechno budou jednoho dne moje děti chápat, chci být schopna se jim podívat do očí a prostě říct: My jsme se snažili a nebyli jsme ti, kdo to tu nechali jít do kopru...“
Uvědomují si ale podle tebe členové aktivistických hnutí, že politici nezvládnou všechno, že se bude muset omezit každý z nás? Pokud tu tedy nezavedeme diktaturu...
Právě proto se tyto organizace snaží také šířit osvětu, komunikovat s lidmi, aby vše chápali do důsledku. Každopádně z toho, jak lidé rychle zareagovali na koronavirus a přestali třeba létat, je myslím vidět, že na změnu se dokážeme adaptovat rychle. Pokud to tedy považujeme za nutné. Dokonce jsou lidé ochotnější si navzájem pomáhat a být k sobě ohleduplnější. Podle mě je na koronaviru skvěle vidět, proč by i vyhlášení stavu klimatické nouze mohl být velmi efektivní nástroj ke snižování emisí. Prostě se řekne, že tohle je problém číslo jedna, a začne se konat. Rychle.
Andrea Culková (1977)
Dokumentaristka, absolventka pražské FAMU, matka tří dětí a bojovnice za zdravější svět. Její filmy mají výrazné formální ztvárnění, vizuální složku, humor a esejistický přístup. Její nejúspěšnější film Sugar Blues (Cukr Blog) měl premiéru v Dánsku a dostal se do zahraničních distribucí. Její film H*ART ON o významu a povaze současného umění, upoutal pozornost zase artových festivalů. V roce 2016 pomohla filmem Exekuce rozproudit politické diskuze na dané téma. Aktuálně pracuje na dokumentu Tepich, historickém podobenství o největším ručně tkaném snu na světě, a připravuje i svůj hraný debut s názvem Křehká krása mužství.
Ale to jsme zpět u environmentálního žalu. Až když si člověk opravdu tím procesem od popírání až po přijetí projde a uvědomí si závažnost situace, je schopen efektivně reagovat. Myslím, že si to zažili všichni, kteří jsou dnes v otázce změny klimatu a ztráty diverzity jakkoli aktivní. Já za sebe musím říct, že prožití hlubokého environmentálního žalu vnímám jako zásadní pro to, abychom se pohnuli a nasměrovali k akci. Jak je vidět i ve filmu Žal žen, není nutné zůstat v depresi a apatii, právě naopak.
Musím říct, že mě až překvapilo, jak členové XR dokážou být veselí a brát věci s nadhledem…
Ono čím víc si člověk uvědomuje svou vlastní konečnost a konečnost nás jako lidstva, mnohem víc si začne vážit vlastního života. Ti lidé jsou najednou opravdu víc v přítomném okamžiku, víc sami sebou, méně předstírají. Měla jsem to tak i já sama, najednou si víc cením života a šance tu být, mít možnost projevit svobodně svůj názor. Takže v tom našem smutku je i spousta radosti. A mám radost, že jsi to ve filmu viděla i ty.
Jaké ohlasy na Žal žen máš?
Musím říct, že už teď po premiéře mi hodně lidí píše, jak s nimi film silně pohnul a měl na ně až katarzní účinek. A že ačkoliv jim během projekce bylo emocionálně těžko, nakonec díky velké dávce humoru a lehkosti odcházeli z kina s radostí a velkou chutí otevřít to téma a jednat.
Asi jsem si nemohla přát víc a jsem opravdu ráda, že film takhle působí, protože je potřeba začít aktivně reagovat co nejdříve. Čím víc to budeme odkládat, tím potom budou nutná opatření radikálnější. A tím víc nás budou omezovat.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Andrea Culková
