Komentátoři nám často připomínají, že společnost nebyla nikdy tak polarizovaná jako dnes. A je vlastně úplně jedno, zda myslíme společnost americkou, britskou nebo tu českou. Občas se také doslechneme nebo dočteme, že příčinou oné rozpolcenosti jsou i populističtí vůdci (Trump, Johnson, Zeman/Babiš). Jenže tito vůdci a jejich chování jsou spíš důsledkem. Důsledkem naší nejistoty, strachu a nevědomí. Ještě větší obavy než z budoucnosti máme z toho, že v této společnosti nikam nepatříme. Přitom je tenhle strach úplně zbytečný.
Nejprve zážitek z hospody: Všichni, co jste volili Zemana, jste úplní idioti. Konec diskuse. Buď se ke mně přidáte, nebo ne. Aha, já si ale nemyslím, že by všichni Zemanovi voliči museli být idioti, není náhodou zajímavý se jich ptát, co je k tomu vedlo? Ne, buď já, nebo Zeman. Aha...
Úleva na "jedné straně"
Klasická ukázka, jak polarizovat. A je jedno, zda společnost, nebo jen společnost v hospodě. To se událo ještě předtím, než byl Zeman vůbec (poprvé) zvolen. A teď je na mně, zda se nechám "zpolarizovat" také. Měl bych se přece jasně přiklonit na jednu stranu. Jenže (a to i v případě, že jsem Zemana nevolil) nemám dost informací na to, abych Zemanovy voliče odsoudil jako idioty. Zažívám tedy dilema, zažívám nejistotu. Není se mnou něco blbě? A jak to dilema vyřešit? Jednoduše. Přidat se na jednu stranu (je jedno na jakou), a tím se podílet na polarizaci společnosti (je jedno jaké).
Připojením se do jednoho ze stád se stávám přece i já díky tomu stádu silnějším.
Proč to udělám? Protože kdybych to náhodou neudělal, tak jsem přece "chudák bez jasnýho názoru". A to nikdo nechce. Navíc se člověku, když se přidá do jednoho z těch "táborů", ohromně uleví. Najednou ví, čí je. Má jasno, je na koni, je ve stádu. Onen strach z nejistoty je ten tam. Připojením se do jednoho ze stád se stávám přece i já díky tomu stádu silnějším. To, že v čele země máme politiky, jako jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, je výsledkem naší poptávky po polarizaci. Chceme se cítit dobře v nějakém táboře či, chcete-li, stádě.
A teď jedno velké odhalení: Od doby Václava Havla a Václava Klause tu všichni čelní představitelé (včetně Miloše Zemana jako premiéra) vzbuzovali nejistotu. A to nejistotu větší než komunistický režim za normalizace. Odtud také ten pomýlený názor historických revizionistů, že společnost normalizační diktaturu podporovala. Ne, ona jen měla jakousi jistotu základního přežití v paneláku a byla sjednocená v tom, že ti nahoře jsou vlastně blbci. A v tomto názoru byla (až na rodiny vysoce postavených komunistů a policajtů) naprosto zajedno.
Nejistota informačního věku
Po Havlovi jako symbolu revoluce a Klausovi jako symbolu přechodu ke kapitalismu jsme najednou jako společnost přestali tušit, kam že nás to ti naši čelní představitelé (Zeman, Gross, Špidla, Paroubek, Topolánek, Nečas, ...) vlastně vedou. Do toho přišla digitalizace, zmizela hegemonie klasických médií a zavládl "informační věk" (neboli chaos), jehož průvodním rysem je, že se médiem stává každý, kdo dokáže dát dohromady alespoň pár písmen, které naznačují něco jako větu, a pověsit to na Facebook. Vlastně už ani to není potřeba... Stačí zakoulet očima nebo něčím jiným a dát to na TikTok.
Zdrojů "informací", ať už tou informací myslíme cokoli, je náhle tolik, že i průměrně inteligentní člověk má problém s tím, čemu má vlastně věřit. Vždyť na všem "může bejt trošku pravdy". Od Aeronews přes Echo24 až po Lidové noviny (a ten Facebook s TikTokem, že jo). A kdybyste pořád ještě neměli dost, pošle vám ještě "fakt dobrej známej se dvěma vysokejma školama" něco do mejlu.
Není se tedy čemu divit, že si lidé v téhle informační a s tím spojené (i když spíš jen zdánlivé a médii všeho druhu vyvolané) existenční nejistotě hledají nějakou jistotu. Takovej chlapík z hospody, kterej vám stejně jako na začátku tohoto článku řekne, že jste idioti, když volíte Zemana, může být tedy vysvobozením. Stejně jako Andrej Babiš, když tvrdí, že všechny dosavadní politické strany byly "mafie a palermo".
Kudy ven? Odprostřed
Být někde uprostřed, přemýšlet, čerpat z vícera (i zahraničních) zdrojů bolí. Je to mnohem těžší než se přimknout na jednu stranu a "mít jasno". V té nejistotě "bytí mezi, nebo někde úplně mimo" se ale přece skrývá jakési dobrodružství. Jako když ráno vyrazíte na lov a nejste si jistí, jestli večer něco přinesete. Dneska máte každopádně jistotu, že hlady neumřete. A zatím i jakous takous jistotu, že vás za to hledání "vlastní pravdy" a názorů zatím ani nikdo nezavře.
Do tohoto dobrodružství, pokud jsem to tedy správně pochopil, se vydává i zakladatel Milionu chvilek pro demokracii Mikuláš Minář. Správně dospěl k tomu, že přimknout se na jednu stranu a nadávat na Babiše je zoufalství, které by Babiše jenom víc posílilo (a on by třeba taky rád už někdy do toho důchodu, že jo…). Netvrdím, že by se právě Mikuláši Minářovi mělo podařit společnost semknout, na to zatím sám osobnostně nemá. Ale je fajn, že ji nechce dál polarizovat. Nepřidat se ani na jednu stranu je v tomhle případě správně. Teď to chce hodně naslouchat a pak zvolit tu správnou "střední" cestu. Určitě na ní nezůstane sám.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: iRozhlas.cz