Prvorozený syn Radoslava Kinského a gruzínské princezny Thamary Amilakvari, bratranec bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, se narodil v roce 1961. Vyrůstal ve Francii, žil ve Skotsku a v roce 1997 se vrátil zpátky do Česka. „Cítím se jako Čech, Francouz a částečně jako Gruzín,“ říká hrabě Constantin Kinský. „Zdědil jsem kořeny, které definují, kdo jsem. Není to jenom o Francii, kde jsem se narodil, ale také o místech, která jsem zdědil po své matce a po otci. Všechny tyto země včetně jejich kultur beru za svůj domov i přesto, že jsem v Gruzii ještě nebyl. Mým domovem je tedy Evropa. Ta pro mě představuje sérii regionů a v každém z nich se cítím jako doma. Nejvíc si to užívám tam, kde můžu smysluplně tvořit společně s dobrými lidmi,“ říká v rozhovoru pro Flowee Constantin Kinský, jehož kniha rozhovorů s Natalií Rollko právě vychází knižně.
Když za vámi Natalie Rollko přišla s nápadem na sérii rozhovorů, ze kterých pak vznikla kniha, co vás napadlo jako první?
Měl jsem strach. Ne o Natalii Rollko, protože ji považuji za milou, chytrou, příjemnou a odborně zdatnou. Ale měl jsem obavu o to, abych byl schopen ze sebe vydat smysluplné informace, které by byly pro čtenáře zajímavé. Pak jsem si vzpomněl na Bismarcka a jeho citát, že se moudrý člověk neučí z vlastních chyb, ale z chyb druhých. Tak proč by se lidi nemohli poučit z těch mých...
Další zlom nastal, když jsem díky jednání s Natalii Rollko přišel na to, že mám možnost se v tom akčním životě, který vedu, zastavit a přemýšlet. Věřím, že něco takového můžeme udělat i pro čtenáře. Byl bych velmi potěšen, kdyby je moje vyprávění motivovalo k zastavení a přemýšlení. K tomu, aby investovali svůj čas do sebe.
Jedna kapitola se jmenuje V rodině držíme tradici silných žen. Tvrdíte v ní, že společnost se může změnit jedině přes ženy. „My chlapi řešíme problémy válkou a jsme zvyklí jít pouze jedním směrem. Hodnoty jako svoboda, stabilizace či společenská otevřenost jsou přirozenější a snadněji realizovatelné přes ženy než muže.“ Takže se jakožto příslušník šlechtického rodu stavíte k současným snahám o rovnoprávnost žen? Češi totiž mají tendenci považovat šlechtu za konzervativní elitáře...
Jako první bych rád tu citaci trošku dovysvětlil. Každý z nás má v sobě mužskou i ženskou stránku, které se vzájemně doplňují a vytvářejí charakter. Člověk je tedy z části mužem i ženou. Druhou věcí je, že když se podíváte do historie, tak zjistíte, že častými motory pokroku, vynálezů a rozvoje byla šlechta.
Takže modernismus nebo zájem o současný rozvoj není otázkou sociálních tříd. Považuji se za moderního člověka a snažím se lidem umožnit, aby investovali do sebe. Jedině tak můžeme společně inovovat a budovat lepší budoucnost pro další generace. Jinak je otázka „elitářské šlechty“ dost stereotypní. Ale je dobré, že jste ji položil, protože si myslím, že člověk by se měl naučit žít bez stereotypů. Na stereotypech je totiž postavena diktatura nikoliv demokracie.
Mluvil jste o citátu Bismarcka, který je i součástí předmluvy knihy. Pokud se tedy člověk ze svých chyb nemá poučit, co s nimi má dělat? Zapomenout na ně?
To je nikdy nekončící téma. Možná, že bych navázal na moudrá slova křesťanského mnicha a duchovního průvodce otce Poemena, který žil ve čtvrtém století a říkal, že bychom nikdy neměli litovat toho, co se stalo v minulosti. Co bylo, bylo, je potřeba jít dál. Je tedy dobré se poučit, ale důležité je nebýt svázán minulostí.
Pokud existuje něco jako typická národní vlastnost, co je takovou vlastností u Čechů? A co třeba u Francouzů?
Jde o docela komplexní otázku, přitom se spoustou zajímavých témat. Z lidského pohledu bych načrtnul vlastnosti, které nás spojují a týkají se umění spolužití. Češi i Francouzi mají smysl pro humor, jsou pohostinní a nemají až takový respekt vůči autoritám. Kromě umění spolužití se oba národy umí dobře doplňovat.
My Češi jsme takovým národem inženýrů a pragmatiků. Pragmatismus nám nedává dostatečnou pravomoc mít velké plány a někdy jsme až příliš skromní. Francouzi zas umí víc snít, mají cit pro marketing a obsluhu klienta. Když však člověk létá v oblacích, je potřeba ho stáhnout opět na zem. V České republice je minimálně pět set firem s francouzským původem a všem se krásně daří. Mimo jiné i proto, že se dokázaly spojit komplementární české a francouzské talenty.
Píšete, že jste pragmatik, přitom mluvíte o tom, jak by bylo dobré spojit křesťanství s buddhismem, jak posilujete hlavu knihami, popisujete váš ambivalentní vztah k penězům... Je možné zůstat pragmatikem a zároveň mít „hlavu v oblacích“?
No jasně! Jinak nejste člověk. Jste zvíře, nebo blázen.
Natalie Rollko o rozhovorech s hrabětem Kinským:
Je to knižní film s humorem renesanční osobnosti
Protože hrabě Kinský považuje autorku knihy Natalii Rolko „za milou, chytrou, příjemnou a odborně zdatnou“, zajímalo nás také, co si o svém „respondentovi“ myslí sama autorka. Co na knize a rozhovorech s kosmopolitním šlechticem českého původu nejvíce zaujalo ji?
Jak vás napadlo udělat knížku zrovna s hrabětem Kinským?
S Constantinem Kinským a jeho skvělou manželkou Marií jsem dělala interview pro dva magazíny. Ty rozhovory jsem se snažila udělat tak, aby byly jiné a oba manžele reprezentovaly z lidského úhlu pohledu. Rozhovory měly úspěch, a tak jsem se začala zamýšlet nad tím, že by bylo celkem zajímavé udělat s Constantinem Kinským sérii rozhovorů na různá témata s ambicí vydat knižní publikaci. Mým cílem bylo osobnost pana Kinského představit tak, aby byla blíž k lidem.
Zjistila jsem totiž, že většina lidí má k osobnostem pocházejícím z řad aristokracie různé předsudky a vlastně vůbec nevědí, jací opravdu jsou. Jak žijí, co dělají, o čem uvažují, jakou mají životní filozofii, názory, plány, hodnoty a podobně. Pamatuji si, že když jsem poprvé s tímto nápadem Constantina Kinského oslovila, tvářil se dost skepticky. Musela jsem ho přesvědčit o tom, že zamýšlený knižní projekt má význam a lidem přinese spoustu zajímavých informací a zároveň inspirací, protože pan Kinský je nesmírně inspirativní člověk. Navíc s fantastickým smyslem pro humor a obrovským rozhledem.
Musela jste tedy pana hraběte dlouho přesvědčovat?
Pan Kinský chtěl nejdřív vědět, jak by celý projekt fungoval a vypadal. Jaký je jeho záměr a co by si měl čtenář z toho, co vznikne, vzít. Pro mě to byly velké impulzy, na základě kterých jsem ze dne na den ke knize připravila celou strategii, přičemž základem jejího vzniku měly být rozhovory. Ty jsem rozplánovala na různé oblasti, které se snažily osobnost pana Kinského uchopit co možná nejvěrněji a komplexně.
Začali jsme první dětskou vzpomínkou a nakonec skončili u aktuálních společenských témat včetně lesů a Žďárského zámku. Když jsem pochopila, co všechno tyto oblasti obnáší a jak je nesmírně náročné stavět na nohy a udržovat tak ohromnou kulturní památku, napadlo mě, že knížka by měla splňovat i poslání navíc. Proto jsme nakladatele, společnost Euromedia, požádali, aby byla vytištěna na certifikovaném ekologickém papíře, a zároveň se vytvořil prostor, který by lidem poskytnul možnost podpořit Žďárský zámek.
Jak dlouho kniha vznikala?
Připravovali jsme ji dva roky. Na rozhovory jsme měli předem připravený časový plán. Většinou jsme si povídali v pražské kavárně Imperial nebo na zámku. Rozhovory jsem pak postupně literárně zpracovala a obsah knížky rozdělila do více než dvaceti kapitol. Jsou to v podstatě krátké úvahy pana Kinského na téměř všechny aspekty života, opepřeny příjemnou nadsázkou a vtipem. Psané slovo je doprovázeno historickými dokumenty a fotografiemi z archivu pana Kinského.
Jak byste knihu popsala? Jako životní příběh, sumář osobní filozofie pana hraběte, poctu silné osobnosti?
Osobnost pana Kinského je renesanční a přesně taková je i vzniklá knížka, kterou jsme pojmenovali Všechno je dar. Nejde o pouhou biografii. Vnímám ji jako knižní film, ve kterém se prolínají různorodé obrazy, jež do sebe perfektně zapadají.
Jsem zamilovaná především do poslední kapitoly „Krátká zastavení“. Ta vznikla tak, že při zpracování každého rozhovoru mi zůstávaly „zbytky“, tedy jakési ideové útržky, krátké věty a myšlenky, které nepasovaly do kapitol, ale zároveň byly natolik zajímavé a podnětné, že by byla škoda se jich zbavit. Tak jsem vymyslela systém podle abecedy, kam jsem tyto krátké formáty zařadila.
Komu je kniha určená? Komu byste ji doporučila?
Všem. Jsem zastáncem krátkých, funkčních a originálních formátů a tato kniha je přesně taková. Obsahem není veliká, ale odnesete si z ní maximum. A pokud čtete mezi řádky, je skvělým návodem na to, jak vést život v harmonii a mít úspěch v čemkoliv.
Kde si mohou lidé knihu objednat?
Knížka vyšla 19. října a už teď by měla být k dispozici ve všech kamenných i on-line knihkupectvích. Tím, že vychází pod hlavičkou Euromedia, je k dostání také ve všech prodejnách Luxor.
Reklama
foto: Archiv Constantina Kinského, zdroj: Všechno je dar, Databáze knih