V Praze se opět točí. Nejen pivo, ale i filmy. Protože centrum připomínalo v posledních měsících opravdu spíše prázdné filmové kulisy, nastěhovaly se tam filmové produkce. To vítám. Filmový průmysl k nám nějak patří. Už svojí iluzí, klamem a tím, že nic není to, za co se na plátně vydává. Třeba Praha tam není Praha, což nepoznal ani Jason Bourne například. I nám jde spíš šalba, podléháme planým nadějím a falešným představám, věříme, že z problémů se dostaneme triky a ne tvrdou prací.
Ještě před revolucí natočila Věra Chytilová působivý film Praha - neklidné srdce Evropy. V něm často opakované „vědomí souvislostí“ mi od té doby zůstalo v hlavě. Je velmi důležité, když jeden slyší nebo čte nějaký údajně zaručený fakt, umět si ho zasadit do příběhu, jak se dnes v marketingu nadužívá, nebo do kontextu, souvislosti.
Proč se to zašmodrchá
Tím filmem, kromě obdivu k magické síle Prahy, prochází jedna základní a nepříliš povzbudivá myšlenka: Proč se u nás vždy něco dobře začne a pak nějak zašmodrchá a nedopadne dobře. Řečeno slovníkem trenérů a koučů, proč neumíme věci dotahovat do konce.
A pak zase naděje. A my nyní opět zíráme, kam to vlastně jdeme a jak nám utíká svět.
Založili jsme v roce 1918 na tehdejší poměry (to jsou ty souvislosti) slušný, vyspělý, demokratický a svobodný stát, aby nám vydržel 20 let. Že to neměl jednoduché, silný a větší soused se dal na cestu šílenství a z východních dálek foukal mrazivý vítr už tehdy? Že byla obrovská hospodářská krize a nedostatek, že hlad a beznaděj jsou vždy úrodnou půdou pro krysaře a malé muže silných slov? Ale šikovný stát má mít takové vedení, které si s poměry poradí. Až pak má šanci opravdu uspět. V době pohody to dokáže každý moula.
Stavění kulis
Přežili jsme likvidací hrozící válku, aby naši politici podcenili onen mrazivý vítr z východu, aby si naběhli na iluzi o mostu mezi Východem a Západem a uvěřili věčnému vábení intelektuálů, kterak naše dobré úmysly sami o sobě zlo překonají. Nestalo se samozřejmě a my dobrovolně zkusili šílenost komunistickou. Generace šedesátých let se nadechla k nebývalému kulturnímu výkonu, aby vedení země opět v kritické situaci nesplnilo to, proč mělo svoje auta, kanceláře a moc. Zradili zájmy své země a dalších dvacet let jsme stáli na vedlejší koleji v zatuchlém vagóně se zavřenými dveřmi. A pak zase naděje. A my nyní opět zíráme, kam to vlastně jdeme a jak nám utíká svět.
Má to možná hodně společného s tím filmováním. Jako bychom neuměli žít ve skutečném světě a poprat se s jeho reálnými problémy. Svět není milé místo, určené pro zábavu a dovolenou. Uspějí v něm jen ti, kteří pochopí, jak funguje a kterak se v něm dá přežít. My spíš umíme stavět kulisy a hrát si na město, které není, ale mohlo by být.
Přihlížet snům
Včera jsem byl na tom točeném pivu a vedle natáčeli film. Tramvaje nejezdily a lidé postávali kolem filmařů v naději, že zahlédnou Ryana Gosslinga, který v tom prý hraje. Vedle naší zahrádky stál zaparkovaný karavan. Přijela k němu limuzína i řekl jsem si ha, uvidím světovou celebritu. Z auta nikdo nevystoupil, naopak, do karavanu vlezl obtloustlý mužík a začal v něm uklízet. Celý večer jsem živil iluzi, že nakonec se někde hvězda objeví a já ji přes průhledné záclonky zahlédnu v soukromí. S vypitými pivy fantazie pracovala na plno. Nikdo nepřijel, jel jsem domů tramvají, město usínalo a filmaři měli další natáčecí den za sebou. Neměl jsem štěstí, řekl jsem si.
Máme rádi filmy a rádi věříme snům, že se něco stane, aniž se o to sami přičiníme. Nestane. Můžu si koupit lístky a vidět film, který natočil někdo jiný o světě, který neexistuje. A vyprávět, že jsem byl u toho, i když je to vlastně úplně jedno a na výsledek spektáklu to nemělo žádný vliv.
Reklama
foto: Shutterstock