Jedinec nad padesát je často na sociálních sítích peskován, že je boomer, cosi jako stará větev, která vadí ve výhledu z terasy, nebo spadlý strom překážející na cestě či spíše cyklostezce. Je-li takový jedinec citlivější, napadají ho myšlenky různé. Například ta, zda již opravdu nepatří do odpadu a zda by nebylo lepší nechat se recyklovat, mozek zvlášť, tělo zvlášť, a dál tady nepřekážet. Urputnější boomři se naopak snaží vysvětlovat, že se mýlí ti mladí, že to takhle nejde, protože dřív se to dělalo jinak a lépe. A svět byl vůbec příjemnější místo k životu, zvláště proto, že jsme byli mladší a ti starší nám nestačili a nerozuměli době, která byla naše.
Nemám rád tohle generační rozdělování. Znám hloupé starce a bystré mladé lidi, stejně jako tupé mladíky bez představivosti, nudně směřující do zbytečnosti, a energické dámy starší než sám čas, které vědí, kudy jde život, protože ho měly celou dobu rády, tudíž s ním neztratily kontakt.
Jak zakonzervovat čas
Boomři bývají svými odpůrci i sami sebou označováni jako konzervativci. Je to, jako když Slávie přijede do Brna, tam na ně fanoušci křičí „pražské ku.vy“ a skalní jádro Pražáků s potěšením odpovídá „pražský ku.vy, to jsme my“.
Žádný Peroutka nenapsal nové Budování státu, naopak vyhrála šílená kampaň dnešního prezidenta a tehdejšího šéfa opozice s heslem spálené země.
Důležitější je ale zamyslet se nad tím, co vlastně chceme konzervovat. My bychom nejraději samotný čas. Zastavit ho, vrátit trochu nazpátek, to by se panečku na tom světě žilo a vládlo. Jenže to nejde. Čas nemusí zrovna trhnout oponou, ale jaksi stále ubíhá a s ním se mění věci kolem nás. Lidé stále něco nového vymýšlejí, cpou nám ty novinky pod nos a my je nechceme, protože jsme spokojeni s tím, jak to je nebo spíš bylo. Ale on nám utíká nejen čas a mění kulisy kolem nás, ale ještě navíc vyrůstají noví lidé, kteří ty staré časy nezažili, a tudíž jim nemohou chybět. Ani ty devadesátky. Doba radosti a slávy většiny boomrů.
Pro mě byly devadesátky báječnou chvílí a jsem rád, že jsem je zažil ve věku, kdy máte dost sil zároveň pařit i pracovat. Jenže možná právě proto, že jsme je žili, prohráli jsme boj o jejich interpretaci. Žádný Peroutka nenapsal nové Budování státu, naopak vyhrála šílená kampaň dnešního prezidenta a tehdejšího šéfa opozice s heslem spálené země. Nemá cenu nad tím plakat, možné je leda spolu s Cimrmanem vyzvat „piš, barde“ a třeba to ještě někdo dá. Ale i tak by spíš jen potěšil vrstevníky a budoucí historiky.
Vysvětlování svobody
Takže co chceme konzervovat? Za mě tu víru, že člověk, pokud chce, pracuje, snaží se a má štěstí, že se mu vyhýbají zdravotní neduhy, pak se dokáže sám o sebe postarat. Že svoboda je víc než pohodlí a stojí za chyby, porážky a průšvihy. Že riziko patří k podnikání a dá se mu čelit odhodláním, že pracujete s tím, co máte, a neprosíte nejdříve s nataženou rukou o dotace. Vedle nás rostli i gauneři a lumpové. Ale kdo by si jich všímal, nechtěli jsme měnit jiné lidi, ale sebe.
Máme na vybranou mezi nejistou budoucností a podřízením se rozhodnutím jiných. Volíme podřízení a dostaneme nejistotu.
Stát tu nebyl od toho, aby mi určoval, co si mám myslet, jak se mám chovat, co mám jíst, pít nebo kouřit. Všimněte si, že se slovo svoboda téměř nevyskytuje ve volebních sloganech současných politických stran. Říkají nám, o co všechno se postarají, ale ne to, že mi nebudou překážet. Neinspirují, ale jako panstvo milostivě přidělují. Celé se to obrátilo. Řekněte, co chcete, a my vám to dáme. Že nic nemají, protože jsou to naše peníze, na to se nehraje. Přestali jsme si věřit, a proto jsme ochotni část své svobody, tedy i nepohodlí, odevzdat jiným. Parafrázuji-li Churchilla, tak máme na vybranou mezi nejistou budoucností a podřízením se rozhodnutím jiných. Volíme podřízení a dostaneme nejistotu.
Vzpomínky nestačí
Víra, naděje ani atmosféra se každopádně konzervovat nedá. Stejně jako nejde vrátit čas, nejde ani vrátit myšlení, které k němu patřilo. Posílají-li nás jako boomry na ono pověstné smetiště dějin, mají částečně pravdu. Protože my vlastně nabízíme minulost. Konzervativci říkají, že nechtějí revoluci. Nechtějí šmahem zničit vše minulé, ale převzít to dobré a spíš opravovat než stavět úplně znova. Ale je otázka, zda vidí problémy, které jsou jiné než před dvaceti, kurnik, vlastně už před třiceti lety. Naše klíče nepasují do dnešních zámků, abych tak řekl. Už proto, že jsou čím dál tím více digitální.
Nepřesadíme devadesátky do dvacátých let tohoto století. Není možné vrátit atmosféru zakládání reklamních agentur, otevírání klubů a prvních cest do světa. Zůstalo-li nám přesvědčení, že svoboda je nejvíc, pak se ptejme, proč dnešním lidem nechybí. V pondělí dávali v České televizi můj oblíbený film Dobrý Will Hunting. Chceme-li být užiteční dnešní době, musíme mít odvahu rozehrát zcela novou partii, stejně jak to pochopil fousatý Willův psycholog.
Nestačí vzpomínat, že jsme už jednu hru dali a byla krásná. Je třeba napsat druhý díl, ne paměti. Buď můžeme postavit muzeum a nutit nové generace, aby se tam chodily dívat, nebo si můžeme přestat hrát na konzervativce, kteří u nás stejně kromě několika příslušníků šlechtických rodů neexistují, a přijmout hozenou rukavici této nepřehledné doby. Ok, boomers?
Reklama
foto: Profimedia
