Nastává čas dojímání sebe i ostatních, kdy kýč je povolen, doba, která nás díky tradici nutí myslet na blízké. Začne to seznamem. Musím si sepsat jména těch, které mám mít rád a měl bych jim něco dát. To je praktické i výchovné. Praktické proto, že přece nedopadnu jako loni, kdy pár lidí ode mě dostalo jen z tiskárny vytištěný obrázek toho, co mělo přijít, ale nepřišlo. Protože jsem si na ně vzpomněl, až když se ozvali, že bychom se mohli „mezi svátky“ vidět. Výchovné proto, že se přeci jen zamyslím nad svým okolím a alespoň pár minut věnuju tomu, co je nejdůležitější – lidem kolem mě.
Díky technologiím mám samozřejmě uložený seznam loňský, ale neotvírám ho rád. Protože již pár let nějaký člověk na něm napsaný zůstane ode mě bez dárku. Vánoce již slaví kdesi mimo náš svět a čas. Taky nemáte sílu mazat jméno odešlých přátel z telefonů? Z vánočních seznamů to už nejde vůbec.
Musíme to dohnat
Vánoce jsou nadějí na nový začátek. Vytváříme si iluzi, že něco končí, a tudíž i něco nového začne. Budeme mít čas si spoustu věcí promyslet a udělat jinak. Navštívit a setkat se s těmi, které jsme přes rok neviděli, protože jsme měli jiné starosti. Přečíst ty knihy, které leží neotevřené v knihovně i jinde, mnohdy ještě nerozbalené. Podívat se na filmy, o kterých mi někdo říkal, že je musím vidět. Vánoce, které jsou ještě přece jen daleko, i když v dohlednu, působí dojmem zastavení času, který nám umožní dohnat to, co jsme nedokázali za hodiny a dny promarněné s lidmi a věcmi, které se zdály tak důležité. I proto se na ně těšíme.
Naděje není sen. Je to víra, že se vydáme za tím snem. Když to neuděláme, zmizí po zhasnutí poslední svíčky na adventním věnci.
Že se to nestane, je jiná věc. I když ten večer, kdy se vrátím do Dejvic, kde jsem strávil celé zapamatovatelné dětství a mládí, jakousi časovou smyčku představuje. Kulisy zůstávají a herec si myslí, že může hrát stále Hamleta, i když už je rád, že ho nechají dělat nápovědu. Ale může se po tom jevišti zase projít a zasnít se, že potlesk jednou přijde, protože on podá skvělý výkon. Advent je čas přípravy na návrat. Zdání návratu.
Vydat se za snem
Mnohým to usnadňuje víra v narození Spasitele. Tu vidím kolem sebe čím dál víc. Ale ne v náboženském smyslu. I když vlastně také trochu. Čekáme, že se objeví někdo nebo něco, kdo nebo co zařídí, že svět bude v pořádku. Spravedlivější, srozumitelnější, nadějnější. Tu víru hledáme v politicích, vědcích, systémech. Mluvíme o datech, která když budeme mít a správně je vyhodnotíme, přestaneme dělat chyby. Čteme o technologiích, které nás zbaví nechtěné práce. Sníme o objevech, jež nás zbaví stárnutí. Jako bychom chtěli odevzdat moc nad svým životem někomu jinému.
Je to logické, protože si stále více citlivých lidí uvědomuje, že moc nad podstatnými věcmi ve skutečnosti nemáme. Různí mentoři a koučové nám říkají, jak musíme vzít svůj osud do vlastních rukou, že na to máme nárok, ba právo, ale ono se to nějak neděje. Ne proto, že Spasitel nepřichází, ale kvůli vlastní nedostatečnosti, lenosti či neznalosti. To se nám však nechce přiznat. A tak hledáme vinu v onom Spasiteli. Tak moudře jsme volili, a zase stejní ignoranti. Tolik jsme pracovali, a šéfem se stejně stal podlézavý slizoun s lepšími prezentacemi.
Víc chceme, než jsme ochotni dát. Tak je to jednoduché. Letos rozšířím ten vánoční seznam. Advent je dlouhý, dárky stihnu a po Vánocích bude vše jiné. Naděje není sen. Je to víra, že se vydáme za tím snem. Když to neuděláme, zmizí po zhasnutí poslední svíčky na adventním věnci. Tradice nám věnovala úlevný čas, ve kterém máme myslet na podstatné věci. Většinou ho ale strávíme tím přemýšlením a pak se zase vrátíme do starých kolejí. Pak jsme ten skutečný příběh o Spasiteli ale vůbec nepochopili.
Reklama
foto: Shutterstock
