Pro někoho to bylo včera, pro jiné je to historie. Devadesátá léta – poslední roky minulého století. Jejich veřejný obraz čím dál víc vytváří ti, kteří v nich vidí počátky našich současných nesnází. Strom byl špatně zasazen. Ti, kteří především první polovinu oněch let mají jako nejlepší období svého života, by je nejraději vrátily zpět. Což samozřejmě nejde.
Přesto si myslím, že obrana devadesátek má smysl. Ne kvůli Klausovi nebo nedejbože Krejčířovi či Jonákovi. Ale kvůli ideálům (nebojme se toho slova), které tehdy ovládly výraznou část společnosti. A těmi byly optimismus, víra ve vlastní síly a jasné směřování země.
Zdá se, že tehdy měli lidé i země v hlavách takové rozpoložení, které činilo život velmi příjemným.
Bohužel se tehdy nestalo to, co udělali Masaryk s Peroutkou na začátku let dvacátých, nikdo nenapsal Budování státu. Přenechali jsme to době pozdější, a naše hodnocení je tak více ovlivněno našimi současnými pocity, starostmi i věkem.
Proč to bylo tenkrát fajn
„Je to v hlavě“, říkají mnozí úspěšní sportovci, když vysvětlují, proč zrovna oni dosáhli na vrchol, i když kolem nich byla a je řada stejně podobně či lépe disponovaných a připravených soupeřů. A zdá se, že tehdy měli lidé i země v hlavách takové rozpoložení, které činilo život velmi příjemným. Někdo řekne, že to byly iluze a svět stejně ovládli chytráci, vyčůránci, počtáři a intrikáni. Jak je ale možné, že my jsme si je tehdy do svého světa nepouštěli? Byli jsme tak naivní, nebo naopak tak sebejistí, že si dokážeme uspořádat svoje věci příjemně bez ohledu na překážky, ke kterým patří i špatné lidské vlastnosti? Naše i těch druhých.
Tesilová, umaštěná, zaostalá a ponížená země se zvedla a bez obav zamířila směrem, kam chtěla patřit. A co bylo nejdůležitější, lidé se rozhodli spoléhat sami na sebe. Věřili si. Podnikání a rozhodování mnohých dnes vypadá tak, že s nasliněným prstem čekají, kudy fouká vítr dotací, výhod, a pak se vydají směrem, kde je to nejbezpečnější. Tak se ale nevyhrává.
Jít za svým s vědomím, že cesta nebude vždy příjemná, bezpečná ani pohodlná, ale bude to moje cesta, najdu a projdu si ji sám, protože moje nezávislost a svoboda za to stojí, to je přístup, který se dnes nenosí. Dnes na začátku požaduji přesný itinerář, vybavení a prostředky, a pokud je nemám, pak mám na ně právo, státe, dodej, jinak nikam nepůjdu. Z objevitelů jsme se stali účastníky zájezdu.
Čekání na pohodlí
Každý hodnotí určité období především podle vlastní zkušenosti. Ale společenství posouvají dál ti aktivnější, odvážnější. Nepohneme se z místa, pokud budeme čekat, až nám někdo jiný z cesty odstraní všechny překážky.
První polovina devadesátých let byla alespoň v mém okolí jediným obdobím, kdy se nenadávalo na poměry. Neslyšel jsem, že něco nejde. Zkoušeli jsme naopak, kam až můžeme, objevovali, co v nás je, a věřili si. Mnozí nedošli až tam, kam chtěli. A nyní to svádíme na Klause nebo Krejčíře.
Ta doba byla jedinečná a nevrátí se. Svět se změnil, že... Co se ale nezměnilo, je prostá a nepříjemná skutečnost, že to není bezpečné místo. Nyní se z něj marně a naivně bezpečné místo snažíme dělat. Myslíme si, že nejdříve můžeme změnit svět, a tak změníme sami sebe. Jenže všechno je opravdu v naší vlastní hlavě. Záleží, jaké myšlenky, nápady a cíle si do ní pustíme. Tehdy jsme si řekli, že dokážeme ovládat svůj život sami. Dnes to necháváme na jiných. Kdy a proč se stala ta chyba a jak ji napravit, to je to, oč nyní běží.
Reklama
foto: Profimedia