Slovo vize patří mezi ty nadužívané. Přitom největší přítel reklamních textařů – slovník synonym – vám nabídne místo něj několik hezkých možností: nápad, myšlenka, idea, představa. Víme tedy, že nemáme moc nápadů, myšlenek, idejí a představ, kterak tuto zemi dostat ze slepé koleje zpátky na hlavní trať. Zabýváme se tématy podružnými, která snadno rozohní veřejné mínění a přinesou titulky zpravodajských webů, aby zmizely z homepage rychleji než sparťanské sny o titulu.
Přitom existují dvě oblasti, bez kterých se opravdu nehneme z místa. Jsou to takové dvě popelky našeho veřejného života. Dvojčata, která necháváme přebírat hrách a dáváme jim k jídlu zbytky od oběda, oblékáme do šatů po šťastnějších sourozencích a čekáme, že si sama najdou nějaký ten kouzelný oříšek, který všechno změní. Bez našeho přičinění ovšem.
Sestra vzdělání a sestra kultura
Těmi popelkami našeho zájmu je vzdělání a kultura. Verbálně by nám to ještě šlo. Ale činy zaostávají. Přitom oba jen trpění sourozenci splňují vše, co potřebujeme, abychom mohli patřit mezi ty nejlepší. Investice do nich by se vrátily poměrně rychle. Ve světě existují příklady, které stačí jen převzít a adaptovat na naše poměry. Nepotřebujeme k jejich zdravému a všem prospěšnému růstu nic, co nemáme: velikost, početnost či surovinovou základnu. Stačí se naučit správně používat to, co nám bylo dáno, a každý si nosíme s sebou: vlastní mozek.
Stále platí, že naše soft-power – životní styl – je pro zbytek světa přitažlivý. Jsme napodobováni, kopírováni a navštěvováni.
Kultura i vzdělání mají ještě jednu výhodu. Jsou to skvělé ekonomické vývozní produkty či služby. Říká se o Evropě, že ztrácí dech, nestačíme zejména rychle, tvrdě a energicky se rozvíjející asijské konkurenci. Jenže stále platí, že naše soft-power – životní styl – je pro zbytek světa přitažlivý. Jsme napodobováni, kopírováni a navštěvováni.
Ani do Prahy nejezdí turisté (a věřím, že zase přijedou...) kvůli zábavným parkům či průmyslovým zónám. Lidé se sem jezdí dívat na to, co naši předci vymysleli a vytvořili. A my (většinou) zatím nezničili. Chtělo by to jen přidat cosi vlastního, aby se z muzea stala výstavní síň i se současným uměním.
Proč nevolit burana
Čekají nás prezidentské volby. Nevidím větší úkol pro prezidenta než starost o tyto naše dvě popelky. Má dost času, neformální autority i prostředků, aby je mohl vychovat a podporovat. Nemusí se zabývat každodenními problémy. Může dohlížet na to, aby měly vše, co potřebují, vozit jim ze světa ty nejlepší šaty, aby jimi na královských plesech zaujaly a byly zvané znovu a znovu. Může je sám vozit po světě a ukazovat jim, kudy jdou ti nejlepší a hodní inspirace.
Má to jedinou podmínku: nový prezident nesmí být omezený moula, chcete-li, nesmíme si zvolit burana. I takové jsme měli. A bylo to znát. Přemýšlejme o tom, až se nám budou nabízet různé marketingové produkty píárových vykuků. Prezident je možná především symbol. Je-li v čele státu špunt, který nepustí ven ani dovnitř žádnou myšlenku či nápad nebo ideu, stačí to, aby celá země byla jaksi zaprděná bez čerstvého vzduchu. I v tom jsme se naučili žít a tvořit. Už to ale trvá moc dlouho.
Reklama
foto: Shutterstock
