My versus oni: Proč se lidé cítí za plotem v bezpečí?

Dějiny mají absurdní smysl pro humor. Když v červnu roku 1982 přijel prezident Ronald Reagan do Západního Berlína, pronesl první ze svých hojně citovaných vět: „Chtěl bych se zeptat na jednu otázku – co tu dělá ta zeď?“. O pět let později vyzval na témže sovětského vůdce: „Pane Gorbačove, zbourejte už tu zeď!“ Republikánský prezident o zdech a železné oponě mluvil často, každý si tedy musel odnést pocit, že se mu pranic nelíbí. Málokdo ovšem čekal, že by mu Michail Gorbačov mohl vyhovět už za dva roky.

Kdyby přijel řečnit do Německa současný republikánský prezident, nejspíš by pronesl nějaké doporučení v tom smyslu, aby Evropa už konečně postavila nějakou zeď na svých jihovýchodních hranicích. To ale není jen ironie dneška. Právě v roce 1982, kdy Reagan chtěl ničit zdi v Berlíně, byly v USA dostavěny první projekty tzv. gated communities (rezidenčních čtvrtí s nějakým typem ostrahy), za jejichž ploty a zdmi se dnes nachází celkem 10 milionů domácností, a žije v nich každý desátý Američan. Za éry následujících prezidentů pak Amerika importovala svůj model občanského soužití do Evropy a dalších částí světa.

V gated communities žije zvrácený spolek namyšlených lidí, kteří se živí a navzájem podporují v pocitu ohrožení.

Tomuto modelu dnes sociologové, ekonomové a psychologové říkají různými termíny: “segregace”, “privatizace veřejného prostoru”, “predátorství veřejných rozpočtů”, “pevnostní mentalita”, “urbanistická patologie” a nejčastěji “sociální paranoia”. „Žije v nich zvrácený spolek namyšlených lidí, kteří se živí a navzájem podporují v pocitu ohrožení. Jejich mentální krajinou je pocit – my versus oni,“ napsal v knize “Searching for Whitopia” (Hledání bílé utopie) kulturní a společenský kritik Rich Benjamin, jenž po léta zpovídal obyvatele těchto exkluzívních zón.

Udali nás sousedé

Většina ze zpovídaných takto o svém životě pochopitelně nereferovala. Podle šest let staré ankety CNN si na životě “za plotem” rezidenti nejčastěji pochvalují odkloněnou dopravu a menší strach pouštět děti ven. Usadit se v uzavřené rezidenční čtvrti je nejčastěji přiměla “rostoucí kriminalita”, “rozklad státní správy”, “benevolentní soudní systém, který zločince jen klepne přes prsty a pod nějakou záminkou zase pustí”. Stát podle těchto rezidentů selhal, namísto domácí chudoby řeší bídu ve třetím světě, takže rodinu musí chránit sami s pomocí privátní ochranky. Někteří jen chtějí, aby “věci byly jako dříve.”

Obyvatelé ohrazených čtvrtí pro penzisty si zase stěžují, že sousedé volají ochranku i na příbuzné, kteří je přišli navštívit. Občas se udávají navzájem.

Jeden respondent sugestivně líčil situaci takto: „Vztah mezi bdělostí a zločinem je podobný jako vztah mezi deštníkem a deštěm. Když prší, přibude deštníků, když déšť ustává, deštníků zase ubude.“ Bylo by to docela racionální zdůvodnění, kdyby zločin ve Spojených státech skutečně rostl. Jenže jeho růst kulminoval právě v době, kdy začaly vznikat první uzavřené čtvrti, od konce 80. let vytrvale klesá. Pravou příčinu, proč se 30 milionů Američanů oplotilo, je třeba hledat jinde – v obyčejném zákonu nabídky a poptávky. V 90. letech na koupi bytu v uzavřené lokalitě s ostrahou dosáhla i střední třída, která dnes tvoří třetinu klientely (další třetinu pak movitější důchodci).

Podle téže ankety řada lidí tohoto kroku později litovala a stěhovala se zpět do otevřených čtvrtí. „Moje sousedka byla úplně paranoická,“ říká jeden respondent. Často tam slýcháte – tenhle je podezřelý, určitě sem nepatří. Ploty často jen odrazují a frustrují pozvané hosty, kriminálníkovu pozornost naopak poutají. Obyvatelé ohrazených čtvrtí pro penzisty si zase stěžují, že sousedé volají ochranku i na příbuzné, kteří je přišli navštívit. Občas se udávají navzájem.

„Jedné krásné jarní noci jsme se s manželem rozhodli udělat procházku kolem našeho docela velikého bloku. Nějací sousedé na druhé straně kruhové zástavby nás nepoznali a zavolali na nás policii. Ale ještě předtím nás podrobil agresívnímu výslechu muž, který právě venčil psa,“ napsala rezidentka z Charlestonu v Jižní Karolíně. Spíše to tedy vypadá, že ve Spojených státech vládne čím dále větší sucho, ale zato se všude rozevírají deštníky.

V Evropě se trend obrací

Opevňování příbytků lidí, kteří mají co ztratit, není nic nového, dělali to již staří Římané a evropská šlechta po většinu svých dějin. Jenže to byli docela zvláštní lidé a ohrazovali docela zvláštní místa. Až v posledních desetiletích se oplocují docela obyčejné rodiny před jinými docela obyčejnými lidmi. Průzkum provedený v letech 2004 až 2008 Univerzitou v Leedsu ukázal, že je to kontraproduktivní úsilí. Vyvolává odpor sousedních čtvrtí i náhodných kolemjdoucích, na které se při procházce zničehonic rozsvítí světlo a otočí se na ně kamera. Obyvatelé rezidenčních čtvrtí se vzájemně posilují ve strachu ze zločinu, který je exponenciálně nižší, než se domnívají, a nadále klesá.

Rezidentům pochopitelně zůstává možnost vjet automobilem rovnou do podzemní garáže a z ní pokračovat domů, aniž by museli kohokoli na ulici potkat.

Dokonce i slibované bezpečí je často iluzorní – překonat plot je pro zkušeného lupiče hračka, ochranka je často nekompetentní, pravých policistů zde naopak hlídkuje méně a je těžší se jich dovolat. Pod lampou je největší tma. Kdyby vše zůstalo jen na zákonu o nabídce a poptávce, trend by přesto vesele vzkvétal, tak jako se to děje například v Česku. Iracionální pocit ohrožení je u značné části populace zřejmě nevykořenitelný. Jsou tu ale i země, které se s menším či větším úspěchem snaží proti tomuto segregačnímu trendu bojovat. Britské úřady přestaly nové developerské projekty tohoto druhu již počátkem dekády schvalovat a developeři museli přijít s nějakým lepším řešením. Vynalezli proto “soft landscaping” (něco jako “mírná krajinotvorba”).

Cílem zůstává odradit nevítané návštěvníky, avšak děje se to sofistikovanějšími metodami. Různými kopečky a hrázemi, hustým stromořadím, zvýšenými chodníky ohraničenými kamennými zídkami, kolonádami, rafinovaně umístěnými uměleckými instalacemi se skleněnými stěnami nebo tónovaným osvětlením, to vše s podvědomým vzkazem kolemjdoucím: „tady už bydlíme my“. Rezidentům pochopitelně zůstává možnost vjet automobilem rovnou do podzemní garáže a z ní pokračovat domů, aniž by museli kohokoli na ulici potkat.

Není to tedy přímo přitakání básníkově větě – „Je-li muž znaven Londýnem, je znaven životem“ (Samuel Johnson), ale na druhou stranu se už zřejmě nejedná o urbanistickou patologii ani sociální paranoiu. Tu snad dnes více připomíná typická česká vesnice, kde sice každý vidí každému na dvorek, ale dvorky jsou ohrazeny nejčastěji pletivem s ostny navrchu.