Pátek Karla Křivana: V mikině k ministrovi nelez? V mikině chyba není

Před nedávnem oběhla svět sociálních sítí diskuse o tom, zda je vhodné, aby osoba v pozici vědeckého poradce amerického prezidenta všeobecně považovaná za muže chodila v dámských šatech, lodičkách, a začaly stížnosti, kde jsme se to octli a kam se ten svět řítí. Mezitím přišla válka a jeden by si mohl myslet, že v takové chvíli dokážeme lépe odlišovat podstatné věci od těch nedůležitých. Leč není tomu tak. I dorazila o víkendu na náš Twitter „aférka s mikinou“, která umožnila mnohým vyjádřit názor ostře, což je samozřejmě základem získání pozornosti. A o tu nám jde, přátelé, především, že.

O co šlo? Šéfka společnosti Česko Digital přišla na jednání k ministrovi v mikině. Což by podle mě prošlo bez povšimnutí, sám jsem u různých ministrů v mikině několikrát seděl a nic se nestalo. Ale účastníci setkání se vyfotili, fotku dali na Twitter a na českou aférku bylo zaděláno. Kdosi se rozčílil, že prý je nevhodné chodit takto oblečen k ministrovi. Pes byl ale podle mě zakopán v interiéru na té fotografii.

Vytváření dějin

Skupina lidí stála v místnosti před obrovským historickým gobelínem, který měl zřejmě, jak je u nás zvykem, dodávat tomu setkání na významu. Nešli jsme jen tak někam pracovat, ale byli jsme ve starodávných prostorách, takže jsme vlastně vytvářeli dějiny. A k tomu bychom měli být patřičně oblečení. Podle mě hloupost. Mě a doufám, že i ministra, zajímá, co mají jeho hosté v hlavě a čím mohou přispět ku prospěchu země.

Prostředí našich centrálních úřadů je různé, ale rozhodně ne vybízející k práci či přemýšlení.

Oblečení je nepodstatné, pokud neočekáváme anglickou královnu, což v tomto případě evidentně nehrozilo. Neformálnost většinou přispívá k otevřenosti v jednání a uvolněnosti v přemýšlení, pokud nám tedy jde o výsledek a ne pouze akt audience samotný. Celý ten zbytečný twitterový humbuček ale ukázal na něco podstatnějšího. Na to, jak u nás stále chápeme ministry, úředníky a prostory, ve kterých pracují.

Pevnosti vlády

Měl jsem možnost vidět zevnitř dost českých ministerstev a jsou to většinou sály neutěšené, až skličující. Široké chodby, vysoké dveře, zašlá sláva, byla-li kdy nějaká. Jako když jsem s rodiči v dětství navštěvoval hrady a zámky nebo muzea. Jen ty přezůvky, ve kterých to tak skvěle klouzalo po parketách, na recepcích nedostanete. Prostředí našich centrálních úřadů je různé, ale rozhodně ne vybízející k práci či přemýšlení. Alespoň na většině z nich.

Náš přístup k ministerstvům totiž není přístupem k institucím, kde se efektivně spravuje země, ale spíš „nepřístup“ k pevnostem, odkud se vládne. Návštěvníka má takový úřad ponížit, dlouhá cesta nekonečnými prázdnými chodbami jak z filmových interiérů z natáčení Kafkova Zámku má člověka zřejmě unavit a zbavit jakékoliv myšlenky na změnu, novoty či na 21. století. „Zde to chodí jinak, po našem, postaru“, říkají vám ty místnosti. A vy v údivu nad skanzenem byrokracie zapomenete nejen na to, proč jste přišli, ale na to, že svět venku vypadá jinak. A když ještě v místnosti visí cenný gobelín, to pak zapomenete i na digitalizaci Česka.

Když je ajťák kravaťák

Srovnání interiéru firem a státních institucí je vizuálním vyjádřením rozporu mezi tím, že jsme země v soukromém sektoru technologicky vyspělá a čilá, v tom státním naopak pomalá a málo efektivní. Ministerstva mají sloužit k práci. Jistě je mnoho dobrých důvodů, aby měla několik pěkných reprezentativních budov, kam přivedeme zahraniční návštěvníky, aby viděli, jak šikovní byli naši předci, ale i ty hosty z ciziny možná víc zajímá, co nyní a teď nabízíme světu.

Mnoho se mluví o větší výkonnosti horizontálního způsobu řízení oproti konvenčním vertikálním systémům. Čteme o významu iniciativy každého člena týmu. Víme, jak důležitá je v dnešním světě rychlost, a že když lidé mají možnost se samostatně rozhodovat, jsou tím i nuceni přemýšlet a dokážou lépe zvládat situace než ti, kteří pokorně čekají na příkaz shůry.

Soukromý byznys tak hojně funguje. Není jediný důvod, proč by takto nemohly pracovat i úřady. Nejsou to oltáře moci, kam chodíme plnit svoje rituály, aby se zdálo, že náš svět funguje. Jsou to normální místa setkání, kde chtějí lidé spolu něco dokázat. Levnější provoz a dražší mozky – o to bychom měli usilovat. Ostatně, kdo by věřil ajťákovi v obleku a kravatě nebo kostýmku?