Velký pátek Karla Křivana: Velikonoční příběh je plný pokrytců i naděje

Velikonoce jsou v údajně ateistických Čechách spíše jen prožívány jako příjemné jarní dny volna než jako nejdůležitější křesťanské svátky. Nejsem si jistý, jak je to u nás s tím ateismem. Spíš se nehlásíme k institucím, jako jsou církve, než že bychom neměli smysl pro tajemství zrození a počátku všeho. Kacířští, nedůvěřiví a lajdáčtí Češi rádi opustili řád a požadavky, které s sebou příslušnost k hierarchicky spravované především katolické církvi přináší. Což ovšem neznamená, že by nevěřili rozličným zvěstovatelům všemožných esoterických a podobných rádoby náboženství a povídaček. O nesmyslech sdílených na sociálních sítích nemluvě. Ale vraťme se k Velikonocům.

Ten křesťanský příběh, budeme-li ho brát čistě literárně, což je samozřejmě nedostatečné, nabízí spoustu zamyšlení pro naše šedé buňky mozkové, na jejichž objasnění nám nestačí ani ty čtyři souvislé dny volna, které nás čekají. Můžeme se zamyslet nad osudem občanského aktivisty, kterého nejdříve vítají voláním „zachraň nás“, aby na něj za pár dní pokřikovali „ukřižuj ho“.

Podivný příběh o pravdě

Téměř samostatným dílem je osud zrádce, který prodá kamaráda za třicet stříbrných, aby pak sám tento skutek neunesl. Nositelé pravdy obávající se o sice poddanské, ale přeci jen fungující pořádky, vydají šťouravého pochybovače okupantům, protože pochybovat o jednou prověřených hodnotách se neodpouští.

Stojíme-li si za svým, musíme počítat s nemilosrdnou odplatou jak ze strany mocných, tak i nejbližších.

A z dalekého Říma dosazený představitel impéria si myje ruce nad rozsudkem smrti pokryteckou otázkou „Co je to pravda?“, na kterou sám nedává odpověď. I když pozornější čtenář se nemůže zbavit dojmu, že ji moc dobře zná. Jen je nevýhodné, a tudíž zbytečné, ji sdělovat veřejnosti. Ostatně pokrytectví je charakteristické pro většinu postav v dějově nabytém jeruzalémském týdnu před více než dvěma tisíci lety. I nejlepší přítel zapře svého učitele, a to hned třikrát, aby pak sám stanul v čele organizace, která se má později rozrůst v jednu z nejvlivnějších a nejmocnějších institucí světa.

O partě kamarádů

Samotný příběh končí hrůznou smrtí hlavního hrdiny, který je sympatický každému, kdo pochyboval, hledal pravdu a přátele, věřil v to lepší v lidech i v sílu vlastního konání. To, že ho čekalo utrpení, i když mohl být nebo byl synem Božím, je jen dalším varováním. Stojíme-li si za svým, musíme počítat s nemilosrdnou odplatou jak ze strany mocných, tak i nejbližších.

Krásné, poučné a nadějné na tom vyprávění je, že hlupáci, zrádci, vládci a převlékači kabátů neznamenají nic proti okamžiku, kdy dovolíte svému srdci a rozumu sledovat zprvu nepatrnou, ale o to později zajímavější cestu svobody. Kdo po ní někdy šel, tak ví, že zážitky na ní prožité, jsou nenahraditelné. Velikonoční příběh je mimo jiné jednou z mnoha verzí story o partě kamarádů, kteří chtěli žít po svém. Udělali tu chybu, že o tom řekli ostatním. Ale nepochybně to stálo za to. Proto to po nich zkouší, bez ohledu na nepochopení okolí, další následovatelé.