Dovedete si představit, že se vám v naprosté pustině rozbije motorka, že vám u hlavy zařve divoký grizzly nebo že hledíte do hlavně nabité pistole? Katka s Fandou ano. Už více než rok cestují po světě na motorce zvané Brambora a za tu dobu nasbírali opravdu nevšední zážitky. Z některých však hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Sympatická dvojice Flowee prozradila, v jakých zemích se bála nejvíce, i to, proč se jim občas zasteskne po rodných Čechách.
Katka i Fanda, každý zvlášť, snili už od malička o zajímavém životě plném zážitků a cestování. Osud je však svedl dohromady a na podzim roku 2015 se definitivně rozhodli, že peníze, které dosud našetřili, investují do putování po světě. A rozhodně toho nelitují…
Svou motorku přezdívají mladí cestovatelé "Brambora" (bavorákům se tak prostě říká), nebo také "Mezikontinentální koráb".
Kdo přišel s nápadem, že budete cestovat?
K: O cestování do dálek jsme oba snili prakticky už od malička. Když jsme se pak dali dohromady, začali jsme mluvit o společných cestách. Z počátku to bylo spíše jen takové snění. Později jsme se ale dohodli, že začneme šetřit s tím, že našetřené peníze v budoucnu buď investujeme do bydlení, anebo do cestování. Na podzim předloňského roku padlo definitivní rozhodnutí, že peníze raději procestujeme.
F: S nápadem vycestovat přišla Kačka. Já souhlasil a navrhl cestu kolem světa na motorce. Ona souhlasila. Toliko ve stručnosti.
Bylo to těžké rozhodování?
K: Vlastně ani ne. Tou dobou jsme žili přechodně ve Švýcarsku, kde nám v jednu chvíli oběma skončil pracovní poměr. Dostali jsme se tedy do situace, kdy jsme se museli rozhodnout, co bude dál. Zda se vrátíme do Čech, anebo zakotvíme ve Švýcarsku. Museli bychom si hledat novou práci, dost možná se za prací někam stěhovat. V tu chvíli se jako nejjednodušší řešení zdálo vzít úspory a vydat se na cesty.
F: Já to bral jako výzvu. S odstupem času ovšem můžu říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem doposud udělal.
Co na to říkalo vaše okolí?
K: Rodina a přátelé o mně vědí, že už od malička tak trošku vybočuju z řady. Takže je to nejspíš ani nepřekvapilo.
F: Pro moje příbuzný a kamarády to byl docela šok. Setkával jsem se tedy s nejrůznějšími reakcemi a spousta lidí si myslela, že si z nich dělám srandu. Ani se jim nedivím. Nikdy předtím jsem necestoval a jedinou výpravu na motorce jsem podnikl na Slovensko.
Dostat motorku přes oceán stojí nejen dost peněz, ale také spoustu papírování.
Vzpomenete si na nějaký silný zážitek?
F: Silných zážitků jsme za celou naši cestu posbírali spousty. První takový přišel v Mongolsku, kde nám uprostřed ničeho odešly tlumiče. Protože tato země je poměrně chudá a málo obydlená, na zpevněný povrch narazíte jen málokdy. Místo cest jsou všude spíše jakési vyjeté koleje od aut a motorek, někdy i ty vyjeté koleje mizí. S rozbitou motorkou jsme tak museli překonat vzdálenost téměř 1000 km, než jsme se dostali na asfalt. To v reálu znamenalo téměř týden jízdy pustou krajinou s půltunovou motorkou, která poskakuje jako nadmutá koza. Po takovém výkonu jsme byli úplně vyšťavení. Tam jsme si možná nejvíc sáhli na dno, anebo jsme se k němu minimálně přiblížili.
Další dobrodružství jsme zažívali s medvědy v Kanadě a na Aljašce. Šetříme každou korunu, a tak v dražších zemích často kempujeme. Na severu jsme kempovali pravidelně. Téměř noc co noc okolí našeho stanu navštívilo nějaké zvědavé zvíře. Často to byl právě medvěd. Většinou jen čenichali a pak odkráčeli. Jednou nám ale jeden grizzly kousek od stanu hlasitě zařval. V tu chvíli nám ztuhla krev v žilách. Cestou k Severnímu ledovému oceánu si zase medvěd o stan podrbal záda. To potom člověku hodně zamrazí a zasteskne se mu po domově, kde vás může pokousat leda zajíc.
Další zážitek, který mi hrůzou postavil vlasy na hlavě, se odehrál v Kolumbii. Ubytovali jsme se v lacinějším hotelu uprostřed přístavního města Cartagena. Netušili jsme ale, jak to tam v noci chodí. Večer jsme si šli na recepci koupit balenou vodu. Přízemí bylo zatemněné a na gauči před pultem ležel recepční a dřímal. Oslovil jsem ho a on, jak se lekl, tak vylítl na nohy a namířil mi brokovnici mezi oči. Čas jakoby se v té chvíli zastavil. Když mě poznal, tak hlaveň sklopil dolů a omluvil se.
K: Je složité vybrat pár silných zážitků z celé cesty. Bylo toho tolik... Ovšem nejčastěji mě dostane na kolena dobrota lidí a krásy přírody. Hory, poušť, lesy, řeky, oceán – to se člověku zkrátka neokouká. Zážitků máme strašně moc a rádi se s nimi po návratu podělíme na našich přednáškách.
Na dno si Kačka s Fandou sáhli v Mongolsku. Museli totiž s rozbitou motorkou překonat 1000 km pustou krajinou.
Co vám cestování dalo? Změnilo vás?
K: Člověk se neustále vyvíjí a každá zkušenost na něm chtě nechtě nechá nějakou tu stopu. Nevím, zda jsem se změnila nějak extrémně. Spíše mám dojem, že se ve mně dost věcí utvrdilo, především názory na svět a na život. Tím, že neřídím, mám na motorce spoustu času na přemýšlení. Například jsem si uvědomila, že kariéra řadového zaměstnance pro mě skutečně není a že bych z takové práce byla nešťastná. Taky mi došlo, jak se máme u nás v Česku v porovnání s jinými zeměmi vlastně dobře. V neposlední řadě jsem se utvrdila v názoru, že životní prostředí je třeba chránit a uchovat tak tu naši překrásnou planetu pro budoucí generace.
F: Já jsem vůbec netušil, co se mnou taková cesta provede. Myslím, že cestujeme trošku odlišným způsobem než většina ostatních lidí. Snažíme se být v co největším kontaktu s místními, navštěvujeme i turisticky nezajímavá místa a snažíme se nasát energii každé země. Potom vám začne docházet, že lidi jsou vlastně všude stejný a je jedno, jak vypadají. Bavíte se například, v rámci svých jazykových mezí, s farmářem v Paraguay a po chvíli vám přijde, jako byste se bavili se svým sousedem. Cestování mi otevírá oči, které mi nejbližší okolí a média v ČR spíše zavírala. Beru to jako nejlepší zkušenost mého života.
Je něco, po čem se vám z Čech stýská?
K: Koprovka a kyselo. Tyhle dobroty si na cestách nejsme schopni uvařit. Taky se mi stýská po našich hradech a zámcích a krásném českém lese. Dost mi taky chybí kontakt se zvířaty. Snažím si to na cestách alespoň trochu vynahradit, a tak se mazlím s každým druhým pouličním psem, na kterého narazíme. Už se ale těším, až se vrátím domů. Patrně si pořídíme štěně, anebo uděláme radost nějakému útuláčkovi.
F: Mě chybí český pivo. Momentálně radši piju limonádu, protože je chutnější a nechci si zkazit chuťové pohárky.
,,Mexiko nás chytlo za srdce," říká Kačka s Fandou, i přesto že byli svědky mnoha pouličních potyček.
Co budoucnost? Plánujete se usadit?
K: Usadit se pro nás bude asi hodně těžké. Zvykli jsme si na nomádský život a asi by nám hodně chyběl. Jsme mladí a bez závazků, a tak spíše uvažujeme o tom, že bychom ještě někam vyrazili, než přijde řada na kariéru a děti. Nějakou pauzu od cestování si ovšem určitě dáme. Potřebujeme si odpočinout a taky vydělat nějaké peníze na další cesty. A ačkoli už teď víme, že chceme v cestování pokračovat, i přesto se moc těším domů. Bude fajn užít si po takové době na cestách trochu té jistoty a pohodlí domova.
F: Usadit se je to poslední, na co myslíme. Já sám si ještě přijdu, že nevím, co chci. Kdybych se usadil, zakořenil, tak se bojím, že bych nebyl spokojený. Být na jednom místě není nic pro mě. Uvidíme, zda po návratu do rodné vlasti nezměním názor. Jediný, co vím, je fakt, že nechci být normální řadový zaměstnanec, chci cestovat a objevovat, jít si stále trochu svou cestou a mít svobodu. To je aktuální plán mé budoucnosti.
Více o cestě Katky a Fandy se dozvíte na jejich blogu nebo Facebooku.
foto: Shutterstock a Wayaway.cz
