Podotýkám, že vyléčit se a ozdravit se není totéž. Existují lidé, kteří přechází z jedné nemoci do druhé. Vyléčí se a pak znovu onemocní, což svědčí o tom, že nepochopili vůbec nic z toho, co prožili nebo překonali. V mnoha případech nemoc přichází jako pomocná ruka shora, jako blikající kontrolka, která nás upozorňuje na to, že je čas, abychom se probudili, uvědomili si něco důležitého a změnili směr, kterým jdeme.
Nemoc a smrt dítěte
Děti jsou staré duše, které přicházejí na svět jakoby do školy, ostatně jako každá jiná duše. Každé dítě s sebou nese vlastní dluhy a hříchy z minulosti, a protože duše dostala šanci se znovu narodit na Zemi, bylo by dobře, aby se napravila, probudila a pokročila v duchovním rozvoji. Nic neexistuje samo pro sebe a náhodou. Za postižení dětí nelze vždy vinit rodiče, děti samy něco většinou způsobily v předchozích existencích a novým narozením dostaly šanci to napravit. Postižení by jim mělo pomoci pochopit, odkud a jak začít. Na druhou stranu dnes čím dál víc vidíme děti, které již v raném věku mají schopnosti, jež někteří dospělí budují celý život. To ukazuje, co vše v sobě duše nese, čemu se naučila.
Vyléčený člověk může snadno znovu onemocnět, protože nepochopil smysl toho, čím prošel. Člověk ozdravený sdělení bolesti pochopil a je jiný, nový.
Dětská smrt do věku sedmi let, tedy v období, když ještě duše úplně do těla nevstoupila a stále se zčásti pohybuje v božském světle, je specifická. Z božského hlediska je to čistá smrt, protože bytost neměla čas žít na Zemi a napáchat další chyby. Smrtí dotyčná duše „vykupuje“ část starých dluhů vysokou cenou, aby mohla převtělením vstoupit do lehčí karmy a začít napravovat, co je zapotřebí. Je nutno říct, že vše na tomto světě je dobré. Každá věc nám může posloužit, abychom se posunuli ve vývoji. Vše na Zemi je výsledkem předchozího jednání, proto je svět dokonalý, neboť sklízíme to, co jsme předtím zaseli. I to dobré, i to špatné. Jak jednotlivec, tak společnost.
Člověk v dobrém zdraví se podle Toltéků pozná podle tří kritérií. Je lehký, tekoucí a vzdušný. Energie v něm pulzuje volně, nemá blokované kanály nebo čakry. „Nemoci neexistují,“ praví dál, „všechno, co je za nemoc považováno, jsou nashromážděné slabosti. Jak se jich zbavit ti může ukázat jedině Tvůrce.“
Vyléčit se, nebo se ozdravit?
Ozdravit se znamená odstranit ze sebe zlo. Zlo se objevuje v důsledku chyb, proto ozdravení znamená náprava, změna. Opravdová léčba tedy mění vědomí a člověk, který se skutečně ozdravil, je jiný, nový, protože pochopil význam sdělení bolestí. Proto je velký rozdíl mezi "vyléčit se" a "ozdravit se". Vyléčený člověk může snadno znovu onemocnět, pokud opravdu nepochopil smysl toho, čím prošel. Jsou například lidé, kteří prodělali spoustu operací a chystají se na další, což vypovídá o tom, že, obrazně řečeno, trpěli zadarmo. Prostě nepochopili sdělení nemoci ani svůj úkol.
Není však dobré, když se člověk s nemocí smíří a začne naříkat, že jsou i těžší případy. Nemoc vždy s sebou nese konkrétní poselství. Ignorovat pochopení, o čem je, může jen ztížit životní cestu. Nemoc vypukne jako výsledek chyby nebo hříchu. Podobně se člověk dostává do prekérních situací a nechápe, proč a jak ho to mohlo potkat.
Znázorním to příkladem. Kdysi v životě jsem udělal chybu, žiji dál, na chybu jsem už dávno zapomněl, ale vesmírná paměť ne. A přišla chvíle, kdy se chyba ozvala. Ocitl jsem se znenadání v zapeklité situaci a nevím, jak dál. Nastává situace, kdy se musím rozhodnout, jak dluh splatím, jak vyřeším situaci. Nezřídka se člověk pod nátlakem výhrůžek a stresu uchýlí ke způsobům, které ho do bludného kruhu ještě víc přitáhnou a zkomplikují život. Nezapomínejme, že zlo je také živá bytost, inteligentní a rafinovaná. Klid a světlo ale nenabízí.
Proč se nemoci stále vrací?
Vypovídá to o deficitu vědomí. Dnešní člověk válčí v materiálním světě. Jedni usilují o tituly a kariéru, jiní o to, aby měli na pravidelné splátky hypoték, další si myslí, že když neprocestují svět křížem krážem, vedou jednotvárný život atd. To jsou klamné iluze, které udržují přinejmenším duševní krátkozrakost.
Eleazar Harash
Narodil v černomořském přístavu Varna v Bulharsku. Je autorem několika desítek knih a především žákem filosofa a křesťanského mystika Beinsy Duny, s jehož učením se ztotožňuje. Eleazar Harash je žádaným řečníkem, jeho přednášky se šíří reaktivní rychlostí.
Cestou je přitom pravý opak. Člověk má vše, co k životu potřebuje. Obklopuje-li se někdo věcmi, je jeho mysl rozpolcena a postrádá hloubku, kterou by prozřel nezemský svět. Takový člověk pak má obvykle rozhled pouze k vrcholu svého nosu a nedá se s ním mluvit. Bohužel, společnost se stává čím dál tím víc konzumní, zakotvená v materiálním světě.
Tím se však stává i křehkou a manipulovatelnou. Korporace ji už úspěšně ovládají a řídí, kde, kdy a co si každý má koupit, jak má vypadat, co jíst, kde a s kým se seznámit. Lidé ztrácejí přirozenou schopnost komunikovat. Co z toho vyplývá a kam to vede? Kdo chce dodržovat nastávající šablony, protože "dnes" a "teď" je pro něj nejdůležitější devizou, ten se vzdaluje od pravdy věci, a hlavně od Tvůrce Vesmíru. Když si to uvědomí, zdraví, klid a čistá mysl se mu navrátí.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Vida Syrqalk, Nový Fénix