fbpx

Terapeut Martin Kolár: Dělení nuly nulou? Radost jako nový vzorec myšlení 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Můžeme se poučit z minulosti a svých chyb, ale také můžeme změnit úhel svého pohledu. Někdy jsme totiž jen zbytečně uvězněni v chybném schématu vlastního myšlení. V přijatém paradigmatu

Zveřejněno: 19. 6. 2022

Paradigma je náš přístup k tomu, co vidíme. Je to systém našich hodnot a domněnek. Jsou to brýle, kterými pozorujeme svět kolem sebe. Je to interpretace informací, které se k nám dostávají.

Paradigmatem může být křesťanství či jiný náboženský systém, vegetariánství, ateismus či očekávání konce světa. Zkrátka cokoliv, co přijmeme za vlastní vidění světa. Problém může nastat v okamžiku, kdy špatně vyhodnotíme některé informace a přijmeme vzorec myšlení, který nás odřízne od štěstí.

Růžové a černé brýle

Jeden výstižný příklad. Po silnici jede muž v krásném kabrioletu. Je to zkušený řidič, který neměl nikdy žádnou autonehodu. Před zatáčkou se skoro srazí s protijedoucí ženou, která na něj z okna křičí: „Bacha, prase!“ Řidič si pomyslí něco o bláznivé ženské, která jede v protisměru a ještě mu sprostě nadává, ztratí koncentraci a v zatáčce narazí do divočáka…

Jak může být snadné zaměnit varování za urážku. Záleží opravdu jen na nás a na brýlích, které máme nasazené. Myslím, že se obecně příliš stresujeme a hledáme problémy či chyby i tam, kde vůbec nejsou. Jsme přehlceni informacemi, které se na nás valí non stop z chytrých mobilů a médií. Reklama, demagogie, propaganda, politika… Náš mozek již nezvládá takové množství informací a je pochopitelné, že hledáme nějaký systém, který dává našemu životu smysl. Je to určitý nástroj, který vše vysvětluje a objasňuje.

Věřím, že vše, co prožíváme, si pouze promítá naše mysl jako výchovné lekce.

Jiný příklad ukazuje, jak odlišný může být pohled na stejnou situaci, viděnou různými lidmi. Dva figuranti dostali za úkol zastavit se na rušné ulici a výrazně gestikulovat. Při této sehrané scénce přitom nesmělo padnout jediné slovo. Náhodní kolemjdoucí byli poté tázáni, co viděli, čeho byli svědky.

Co se kolem mě děje?

Někdo barvitě vyprávěl, jak se po letech setkali staří známí a radostně si padli do náruče. Jiný zase emocionálně vylíčil, jak se na ulici téměř poprali dva opilci. Ano, vše záleží jen na tom, jaké brýle máme zrovna nasazené. Někdo růžové, někdo černé. A není třeba nikterak zvlášť vysvětlovat, že optimisté jsou zdravější a žijí i delší, šťastnější život.

Teď si asi říkáte, jak mám tedy rozeznat, co se kolem mě vlastně děje a jaký postoj k tomu zaujmout? Jaký to všechno má smysl? Hledání smyslu života se táhne celými lidskými dějinami a jednoznačnou uspokojivou odpověď zatím nikdo nepřinesl. Někdo se rozhodne pro altruismus, jiný hledá neuchopitelnou pravdu a někdo se drží hesla Carpe diem, tedy užívej dne.

Snažíme se rozebírat něco, co vlastně neexistuje.

Čím jsem starší, tím více se přikláním k východnímu pojetí života coby prohlédnutí dokonalého přeludu. Věřím, že vše co prožíváme, si pouze naše mysl promítá jako výchovné lekce. Směřujeme k božské dokonalosti, lásce a harmonii. Na této jedinečné dobrodružné cestě potřebujeme pochopitelně i nějaké berličky, proto hledáme i nová paradigmata, která nám život mohou usnadnit a zkvalitnit.

Radostné iluze

Když jsem chodil na základní školu, již tehdy byl nedostatek učitelů. Naše matikářka si vážně poranila rameno, když na ni spadla tabule. Byla dlouho v pracovní neschopnosti a na její místo přišel zástupce – učitel matematiky, toho času již v důchodu. Byl to neobyčejný člověk. Říkalo se, že byl za války letcem, kterého Němci sestřelili. Velmi přísný, odměřený, s přirozenou autoritou. Na jeho tváři jste jen těžko hledali úsměv.

Martin Kolár, bylinář a terapeut

Autor knihy Lexikon zdraví, praktické příručky domácí samopomoci u stovky nejčastějších onemocnění. Zabývá se vývojem bylinných a houbových přípravků – Duhových elixírů (Detoxilen, Fungilen, Fructavit, Psychoregen, Vitador a Imunex). Spolupracuje s řadou lékařů i alternativních terapeutů. Věnuje se fytoterapii a odborné a badatelské činnosti.

Jednou jsme při hodině probírali dělení nulou a pan učitel napsal na tabuli početní příklad: 0:0=?. Ve třídě zavládlo tázavé ticho, ale jen na chvíli, neboť jsem se osmělil a vykřikl: „536!“ Všichni spolužáci pohlédli nejprve na mne a napjatě očekávali reakci pana učitele. Ten se podíval do mých očí a pak k mé velké úlevě řekl: „Správně!“ Následně se ale zamyslel a zvolal: „Chyba! 537!“

Ve třídě vypukl zmatek, ale úsměv na tváři pana učitele naštěstí všechno rychle vysvětlil. Nakonec všichni pochopili, že výsledkem tohoto záludného příkladu může být vlastně jakékoliv číslo, třeba i nekonečno.

A jaká je pointa tohoto příběhu? Hledání smyslu života je podobné jako tato rovnice. Snažíme se rozebírat něco, co vlastně neexistuje. A z iluze si můžeme vytvořit úplně cokoliv. Když se vás někdo například zeptá, co je podle vás pravda, můžete mu s klidem odpovědět, že nula dělená nulou. Ať si sám zvolí výsledek.

Já jsem si před lety také vybral možný výsledek. Radost. Tato nezaměnitelná hodnota je pro mě cílem i klíčem nazírání tohoto světa. Díky svému vzorci se nenechám lapit do pastí a svodů posluhovačů temnoty, pesimistů ani negativistů. Platí zde určitě i přírodní zákon setí a sklízení.

Čím víc radosti rozdáme druhým, tím víc radosti dostaneme od vesmíru zpět. A nějaký důvod k radosti se najde každý den. Radost je navíc přenositelná a svým způsobem i zdravě nakažlivá. Proto můžeme toto nové paradigma bez obav šířit po celém světě. Věřím, že takto ozdravíme nejen sebe, ale nakonec i celou společnost a naši krásnou planetu.

Související…

Vojtěch Lust: Šťastná cesta životem aneb Jak zatočit s bezmocí
Nový Fénix

foto: Shutterstock , zdroj: Martin Kolár, Nový Fénix

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...