Vlastně ji můžeme považovat za nezbytný nástroj pro život, který nás udržuje ve spojení s celkem. Její nepřítomnost by způsobila odpojení se od něj, a tudíž celkovou smrt, a to nejen na úrovni fyzického těla. Čím více si proto uvědomujeme její důležitost, tím zodpovědněji volíme své myšlenky, slova a následné skutky, a tím vědoměji jsme propojeni se životem. Jsme tak spokojenější, šťastnější, zdravější a úspěšnější.
Komunikujeme smysly i mimo ně
Do smyslové patří komunikace verbální, doteková, chuťová, čichová a gestikulace těla. To vše nám způsobuje spojení s hmotným a našimi smysly zaznamenatelným světem. Do mimosmyslového světa nám zprostředkovává propojení komunikace pocitová, telepatická, intuitivní a skrze instinkty. Chceme-li být co nejvíce propojeni s lidmi, se životem, okolním světem, vesmírem a všemi jeho paralelami, potřebujeme si osvojit co nejvíce těchto dorozumívacích nástrojů.
Pokusím se nyní bodově nastínit systém, který nám pomůže stát se zajímavým, osobitým a důvěryhodným řečníkem i neovlivňovaným posluchačem.
Důvěryhodnost
Každá myšlenka, slovo a následný skutek potřebují vycházet z počáteční víry. Proto i komunikace, má-li být důvěryhodná, musí vycházet z víry a přesvědčení v to, co jako řečník druhým předávám. Čím je tato víra hlubší, tím pravdivěji oslovuje. Každý řečník by proto měl být alespoň částečným filozofem, jehož víra vychází z podstaty života, a nebýt tudíž jen pouhým nástrojem k reprodukci jemu nicneříkajících slov. Snažme se tudíž nacházet v tom, co chceme druhým předávat, různě skrytá poselství a hlubší podstatu.
Čím více si zároveň uvědomujeme sílu a jedinečnost nás samotných, tím méně se necháme zmanipulovat myšlenkami, slovy a skutky druhých. Dokážeme si tak z každé komunikace vzít jen to pro nás potřebné. Stáváme se tak svobodnějšími a nezávislými.
Jako posluchači vnímejme v sobě hloubku odezvy s tím, co druhý říká, a nenechávejme se strhnout pouze povrchně líbivými argumenty a gesty. Řečník, který se přiblíží společné podstatě, nám nemůže nabídnout nové poznání, ale může nám jen pomoci rozpomenout se na to, co uvnitř již stejně dávno víme.
Uvolněnost
Podléhá-li kdokoliv dogmatické víře, tak jeho potřeba o ní přesvědčovat i druhé, vyvolává nátlak a naopak publikum odrazuje. Chcete-li tudíž být posluchači přijati, mluvte za sebe a za svůj názor, pravdu a přesvědčení. Uvolněte se však od potřeby přesvědčovat o své pravdě druhé. Vždy se snažte ponechat druhému možnost, aby s vámi mohl nesouhlasit nebo si případně z vaší přednášky odnesl jen to nejpřínosnější pro něj. Tím zároveň vyjadřujete svou úctu k těm, kteří vám naslouchají, jelikož jim ponecháváte možnost být sami sebou a možnost se rozhodnout, jakkoliv chtějí. Lidé tento váš přístup ocení a budou vám o to více naslouchat.
Jako posluchači vnímejte i jemné nuance, kterými by se vás řečník snažil o něčem přesvědčovat, případně vás nějak zmanipulovat. Čím vám bude nechávat větší prostor k volbě, tím více budete s jeho názorem i niterně souhlasit.
Srdečnost
Sebezajímavější informace nezaujme naslouchajícího tolik, když je mu předávána stroze a jen na základě naučených vědomostí. Chceme-li druhé zaujmout, potřebujeme se dotknout jejich srdcí a emocí. Proto sami potřebujeme být při naší prezentaci emočně otevření. Měli bychom používat emotivní mluvu a gestikulace, umět používat dramatické pauzy a uvolněnou mimiku. Úsměv zařaďte jako nezbytnou součást jakéhokoliv proslovu. Může být soucitný, ale i zcela spontánní. Správně zvolený úsměv se však vždy dotkne srdcí publika.
Každý rétorik by zároveň měl do prezentace zapojit své osobní příběhy a zkušenosti, případně mluvit pouze o tom, co má skutečně prožité a k čemu má tudíž i pocitový a srdečný vztah. Jako posluchači naslouchejme svému srdci a svým pocitům. Rozezní-li řečník strunu našich emocí, mluví tak od srdce a ze svých zkušeností a jeho řeč není pouze naučená, případně od někoho převzatá. Takový člověk nám pomůže si dané téma i prožít a nejen je vyslechnout. Tím je pro nás přínosnějším.
Verbální projev
V krátkosti: Je třeba, abyste byli co nejvíce uvolněni. Před vlastním proslovem se rozmluvte různými říkankami a jazykolamy. Uvolněte své hlasivky, zakřičte si a uvolněte hrdlo. Ani vaše tělo by nemělo být strnulé, tak si chvilku poskákejte a protřeste si ruce i nohy. Při vlastním proslovu využívejte očního kontaktu s lidmi, u kterých vnímáte, že s vámi souhlasí. To vám dodá pocit jistoty. Používejte dramatické pauzy, které vyvolávají zajímavé napětí. Mluvte i o svých osobních zkušenostech, které vždy přitahují a činí vlastní projev poutavějším. Klaďte publiku otázky a vtahujte je do diskuse. Věnujte svoji pozornost nenadálým projevům a reagujte na ně. To na posluchače působí živě a udržuje to jejich pozornost.
Jako posluchači vnímejte, kolik vašich smyslů rétorik rozezněl. Zda polahodil nejen vašim uším, ale i zraku, popřípadě vás oslovil i vůní a umožnil vám dotknout se nějakého tematického předmětu či zdali vám podal ruku a podobně. Čím silněji zaujme naše smysly, tím se pro nás přednáška stává smysluplnější.
Společný cíl
Každý posluchač má jistou míru svých představ a předsudků, která ho může více či méně uzavřít a postavit do opozice s řečníkem. Jinými slovy se bojí, že ho jako řečník budete chtít o něčem přesvědčovat, a tak s ním bojovat. K tomu, abyste jakýkoliv takový předsudek zmírnili a následně si společně porozuměli, je vhodné se před posluchači vědomě snížit a podotknout, že dané téma nám nepřísluší hodnotit a popisovat z jiných odborností než z vlastních prožitků a zkušeností.
Tím dáváte posluchačům najevo, že uznáváte i možné jiné názory, a nehodláte se s nimi tudíž přít. Dále je důležité najít společný záměr. Každá přednáška má jistý společný cíl. Pokud jej objevíte a vyslovíte, naladíte se tak s publikem na společnou vlnu, a tím bude mít vaše přednáška smysluplné naplnění.
Autentičnost
Celý život se učíme umění se správně dorozumět. Ve vztazích mezilidských i ve vztazích k čemukoliv jinému. Jedná se tudíž o neustálý proces a žádnou představu o dokonalosti nemůže sebelepší řečník naplnit. Snažme se tudíž být autentičtí a nebojme se přiznat trému před publikem, naši nedokonalou mluvu či svázanou gestikulaci. Naopak, když připustíte svoji nedokonalost a zasmějete se jí, publikum to přijme s vděkem a stáváte se pro ně lidským a autentickým. Tudíž i předávaným informacím budou přikládat větší autentičnost a opravdovost.
Jako posluchači vnímejte, zdali řečník umí připustit své chyby a nesnaží se je před vámi skrývat. Čím více ho vnímáte jako pokorného a lidsky omylného, tím i informace od něj přijímáte opravdověji.
Happyend
Každá přednáška se v naslouchajících více ukotví, pokud je zakončena jistým vyvrcholením a happyendem.
Nesnažme se srovnávat s rétoriky, kteří na první pohled jsou dokonalí, ale to, co předávají, je povrchní, a tudíž pro lidi lehce zapomenutelné. Snažte se být hlavně sami sebou.
Posluchač si tak v sobě odnáší otisk, který se stává nezapomenutelným okamžikem jeho života. Snažte se proto děj přednášky stupňovat a zakončete ji něčím laskavým a niterně hlubokým a smysluplným. I když během vaší předešlé promluvy lidé nebyli vámi tolik zaujati, vše se může změnit závěrem, který se dotkne emocí a srdcí všech zúčastněných.
Originalita
Umění komunikace se vyvíjí po celý život. Buďme tudíž k sobě shovívaví a především autentičtí. Snažte se být hlavně sami sebou. Buďte k sobě opravdoví, tím ukážete svou nezaměnitelnou jedinečnost.
Pouze takový řečník může svým posluchačům předat to nejdůležitější – vědomí nás samotných, víru v naše schopnosti a to, jací jsme ve skutečnosti všichni krásným a nezaměnitelným originálem.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Josef Šálek, Nový Fénix