Terapeutka Bohumila Truhlářová: Bolavé vztahy nemusí bolet věčně

Knihu Hovory s Bohem jsem opakovaně četla a věřila jsem, že tomu tak skutečně je. Sdělení o možnosti změnit bolavé vztahy v příjemné mě tenkrát – když jsem sama hledala cestu, jak to udělat – provázelo na každém kroku. Podtrhávala jsem si slova v textu v domnění, že mi všechno konečně dojde, a do stránek vpíjely i moje slzy zoufalství: proč něco, co by jít mohlo – vždyť jinak by o tom pan spisovatel jako o normální věci přece nepsal! – mně osobně nejde ani trochu?

V té době jsem už za sebou měla kurz sebepoznání, kam jsem šla právě proto, abych už konečně vztahy v pohodě zvládala. Celý život byl trápení v podstatě se všemi lidmi, kteří se vedle mne vyskytli: začalo to už v rodině, pokračovalo v tehdejším manželství i s lidmi v zaměstnání. Všude, kam jsem se podívala, moje vztahy drhly.

Z kurzu jsem si odnesla poznatek, že pokud chceme něco lepšího, musíme si to vlastními silami odpracovat. Učili jsme se techniky směrované na odpouštění a já jsem pak vytrvale den za dnem a měsíc za měsícem dokola odpouštěla všem, se kterými jsem se necítila v pohodě.

Dvě strany vztahu

Tehdy jsem ještě vinu viděla na lidech kolem, tak jsem odpouštěla jim. Pár měsíců trvalo, než mi došlo, že odpouštím na nesprávném místě, že lidé s mými vzteky a obavami, s mým strachem, s pocity bezmocnosti a celou škálou dalších negativních myšlenek, vlastností a projevů mají společné jen to, že mi jako zrcadla ukazují, kde nemají problém oni, ale kde ho mám já.

Já jsem se zatím jednostranně zaměřovala na to, abych neubližovala druhým, a šlo mi to docela dobře: studovala jsem různé typologie týkající se projevů nás lidí. Respektovala jsem, že každý má své myšlenky, pocity i projevy. Chápala jsem, že lidé se chovají, jak to zrovna v ten okamžik zvládají, že nikdo nepřekročí svůj stín hned. Přijmout druhé, jací jsou, mi po několika měsících intenzivního odpouštění nečinilo vcelku žádné potíže. To, že na mě někdo útočil, mi nepřipadalo divné, prostě v tom okamžiku byl, jaký byl.

Ano, on to nejenom pochopí, ale bude podle toho i žít…ale třeba až za dvacet životů.

Že však nešlo o mou vlastní statečnost, mi došlo teprve ve chvíli, kdy jsem slyšela příběh ženy, jejíž manžel za ní jednoho dne přišel s informací, že jeho milenka porodila jejich společné dítě. Žádal po manželce, aby byla láskyplná a chápající. A ona taková byla a přijala i manželův další požadavek: chtěl by si dítě i s jeho matkou nastěhovat do jejich domku. Tak tam žili společně a manžel střídavě spal s ní a s milenkou a žena se divila, jak to, že když umí všechno přijmout, odpustit, když si zakázala se na někoho se zlobit, se z toho nervově zhroutila.

Život je o rovnováze

Lásku (respekt, pochopení, přijetí) nelze žít jednostranně, tedy jen k druhým, lásku je nutno žít i k sobě. Uvědomila jsem si, že aby mě vztahy přestaly bolet, tak lásku, kterou vcelku snadno dávám druhým, musím začít dávat i sama sobě. Došlo mi, že nestačí jen trpně snášet ústrky, že s lidmi, které baví sobeckost, sebestřednost a agresivita, se bez bolesti žít nedá.

Bolest ve vztahu je připomenutím, že už tam být nemáme. Že kdybychom si daru svého vlastního života nevážili a vytvářeli vztahy plné tlaku anebo se tlaku podřizovali – kdybychom neposlouchali nápovědy své duše, která nás skrze pocity o řádnosti či neřádnosti vztahů informuje – tak přijde výraznější nápověda, kterou nikdo nepřehlédneme: psychická nebo fyzická nemoc těla.

Musíme umět vykročit k lepším věcem i v každodenním praktickém životě. Lidé, kteří se s námi nemají chuť v klidu dohodnout (baví je nadřazenost, agresivita), jsou také svým způsobem nemocní. Je dobré vědět, že se jednou uzdraví, usmát se a „překročit je“. Pozdvihnout se nad jejich současný stav, nezaplétat se do jejich tlaků a nepohody.

V nadhledu vztahy konečně přestávají bolet

Tam je ono „uzdravení“ života! Tam už člověk nejenom neubližuje druhým, ale rozhodne se, že nenechá ubližovat ani sobě, a svá rozhodnutí klidně, leč pevně zrealizuje v praxi. Rozloučí se s lidmi, kteří nechtějí hledat společnou smysluplnou cestu dál, které zajímá jen to, co vyhovuje jim. Na ty se usměje, „překročí je“, nemarní s nimi čas.

Už jsem se neptala, proč to dělá a jak to, že se ke mně chová tak hrubě. Otázku jsem si kladla zcela jinou: „Co se díky tomu mám naučit?“

Já jsem tenkrát po změně nesmírně toužila. Čtyři roky jsem se snažila o láskyplné partnerství – den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem – a pozitivní odezva nepřicházela. A nakonec v zoufalství, po nekonečné řadě nevyslyšených nabídek k pohodovému vztahu jsem vyslovila prosbu: „Bože, prosím, jak to tedy je? Roky se snažím o budování láskyplného vztahu tím, že ze své strany nabízím pochopení, respekt, porozumění, důvěru, a ve vztahu se nic nelepší?“ A přišla odpověď: „Ano, ano, holčičko, uvažuješ správně a tvoje kroky k pěknému partnerství vedou, jsou řádné a on to nejenom pochopí, ale bude podle toho i žít…ale třeba až za dvacet životů.“

Za dvacet životů?

Odešla jsem ze vztahu, který léta bolel, povznesla jsem se nad trápení tím, že jsem v lásce „překročila“ nejen toho jednoho člověka, ale všechny další kolem mne, kteří byli dosud zatížení svými nelaskavými projevy. A tam, v nadhledu na mě čekala odměna – a ne jedna.

První odměnou bylo seznámení s mým nynějším manželem, společné roky života, které nás baví a těší čím dál víc. Druhou odměnou byla změna mojí maminky v bytost jemnou a láskyplnou. O podobné změně psala Luisa Hay v závěru své knihy Miluj svůj život, kdy její matka se k ní celý život chovala s despektem, pohrdavě, dost hrubě – a to tak dlouho, nežli došlo „k zázraku“. Když jsem před lety četla její slova, nesmírně jsem po takové změně matky toužila, ale připadalo mi to jako nesplnitelný sen. Jenže „v nadhledu“ je možné úplně všechno.

Byla jsem dospělá, věděla jsem, že se svojí matkou nejsem náhodou, že si vzájemně dopřáváme „učební látku“. A jak jsem svou „ruku vysouvala z desky stolu nahoru“, měnil se i můj úhel pohledu na ni. Už jsem se neptala, proč to dělá a jak to, že se ke mně chová tak hrubě. Otázku jsem si kladla zcela jinou: „Co se díky ní mám naučit?“ Učila jsem se v klidu zvládat kritiku, neurážet se, jednat bez negativního zabarvení. Nenechala jsem si do ničeho zasahovat, měnila jsem svoje osobní věci, byť ona s nimi hrubě nesouhlasila. Dostávala jsem se mimo její pole působnosti. A tam přišla satisfakce, dar… A už v tomto životě.