Málo si dnes uvědomujeme, jakou roli hraje pro štěstí vztah k našim potřebám a jejich uspokojování. Indové mají potřeby nepatrné a procento šťastných je u nich tradičně jedno z nejvyšších ve světě. Naše psychika ke štěstí zpravidla vyžaduje následující hodnoty: sebepřijetí, sebevědomí, sebedůvěru, sebejistotu a sebeúctu.
Chápeme, že osud nelze reklamovat jako nepovedený výrobek, nýbrž se musíme dostávat do souladu s ním. Neříkejme si „Co se mi to stalo za malér?“, jako by nám byl odkudsi kýmsi svévolně nastražen. Sebepoznáním člověk rozezná chyby, žije s nimi, vidí na ně. Je sám sebou, uvedl do souladu myšlení, cítění, slova i jednání. I se svými chybami je pravdivý, nic nehraje.
Osud nelze reklamovat jako nepovedený výrobek, musíme se s ním dostávat do souladu. I se svými chybami je člověk pravdivý.
Někdy stojí naše domnělá dokonalost jen na hliněných základech. Přijdeme do nových, nečekaně nepříjemných okolností, kdy vše neprobíhá podle našich představ či kolejniček chování, a náhle něco nezvládáme, v něčem selháváme. I to je v pořádku, patří to k životní škole.
Emoční inteligence a sebepoznání
Znáte pojem IQ, inteligenční kvocient? Jistěže ano. Určit míru inteligence je v módě. A co EQ, emoční kvocient? O něm se moc nehovoří. Je i hůř měřitelný, protože je kvalitativní, ne kvantitativní. Ale je pro život důležitější. Předpoklady emoční inteligence by se daly shrnout do sedmi emočních indikátorů:
- znalost vlastních emocí a jejich původu
- schopnost důstojných emocí (včetně vztahu k nemoci a ke smrti)
- co s emocemi dělám, jak je zvládám
- schopnost odstupu od svých emocí (nadhled); schopnost životního etického východiska
- schopnost sám sebe motivovat a aktivovat
- porozumění pro emoce druhých
- zvládání mezilidských vztahů.
Sny dávných rájů
Celá tisíciletí nás dělí od dob, kdy lidstvo rozumělo řeči stromů i ptáků, hvězd i moří. Zevšedněl azur nebes, srdce zkameněla, z hvězd zbyla jen světélka pro oči. Nebe oněmělo, protože jsme pokorně tázavé pohledy zaměnili za chtivou dobyvačnost, tiché naslouchání za křik duše, šepot v chrámu za hluk reprodukční techniky a umění za agresivní, mrazivé nebo vulgární umělecké padělky.
Chceme-li se přiblížit vyšším pravdám, musíme se bez fanatické chtivosti toužit stávat lepšími lidmi pro druhé.
Bylo to zbytečné? Vymklo se snad Prozřetelnosti něco z ruky? Ne. Nabýváme tímto sestupem na dno propasti zemského bytí i vnitřní svobody, schopnosti volby mezi dobrem a zlem, a tím i zodpovědnosti. Dobro, ke kterému se propracováváme těžce a vědomě, má nekonečně vyšší hodnotu než ona prvotní liliová nevinnost dětských kojenců úsvitu lidstva, která nebyla ničím zasloužená.
Proto ani meditační pokusy o návraty do prvotních rájů či nebíček, do samadhického rozpuštění v nekonečném oceánu bytí, nejsou účelné ani trvalé. Odpusťme nejprve všem, poznávejme své viny, přijměme se i se svými poctivě rozpoznanými nedokonalostmi, ba zlem. Potom se budeme moci znovu nadějně nadechnout z plné kapacity své hrudi, abychom se opět učili plavat vodou i vzduchem, temnotami i světlem.
Hrsti milosti i poučení
Po průchodu sirnými dešti i dlouho neodvanutým smogem duše nás již nečekají ztracené ráje blaženého, ale slaboučkého dětství lidstva, ty by nám dnes už nepomohly, ale takové, které si sami nalezneme a zasloužíme pod živou oblohou našeho i budoucích věků. Jsou pro nás plánem Prozřetelnosti připraveny. Vstoupíme? Či skromněji: Uděláme první krůčky ke vstupu? Při poctivém uvědomování si nutnosti tříbení svého lidství v prachu země, při vědomí naší lidské nedostatečnosti i nebetyčných možností seberme veškerou pokoru, narovnejme páteř a vzhlédněme do výšin, ze kterých nám mohou plynout plné hrsti milosti a poučení.
Karel Funk
V dnešní nepřehledné záplavě duchovních nauk všeho druhu z celého světa trvá zájem i o tradiční evropské hodnoty směřující k mravnímu a inteligenčnímu rozvoji člověka, které vycházejí z esoterního křesťanství. Jedním z představitelů tohoto směru je i spisovatel Karel Funk.
Zprvu snad jen lehce zavnímáme roucho andělských bytostí, naplníme plíce jejich vůněmi, provětráme tíhu našich hlav jejich vánky, propláchneme řečiště naší vášnivé krve čirými horskými přítoky, necháme proznívat mnohdy křečovitě sevřená monstra našich eg hudbou skrytých pramenů, které se pro nás otevřou. Poznávací branou k přibližování se vyšším pravdám je tichá a trvalá úcta. Bez vědomí posvátnosti se nám z vyšších pravd a světů nic neotevře.
Chceme-li se jim přiblížit z téže nálady, jako když například studujeme návod k používání mobilu či automobilu, cestu poznávání si neotevřeme. Vězme, že vedení a pomoc při skutečném sebepoznávání bude pro nás tím zřetelnější, čím více se budeme – bez fanatické chtivosti – toužit stávat lepšími lidmi pro druhé. A o to jde ve veškerém vývoji nejvíce.
Pro čtenáře Flowee vybíráme zajímavé čtení z archivu časopisu Nový Fénix, zaměřeného na osobní rozvoj.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Karel Funk, Nový Fénix