Alfons a magický kruh

Základem Muchovy slávy byla dekorativní grafika, ale on sám plakátové tvorbě ani návrhářskému talentu zvláštní význam nepřikládal. Spíš ho bral jako možnost slušné obživy. Victor Champier v Revue des Arts décoratifs napsal, že „...jestliže byl někdo povolán stát se umělcem a sledoval tuto dráhu veden tajemnou a neodolatelnou silou, pak je to Mucha…“ Proč se tedy přes veškeré úspěchy rozhodl Paříž opustit a zamířit do USA? A proč navíc o svém pařížském období moc nemluvil?

K Muchovým neodmyslitelným vlastnostem patřila zvídavost a všestrannost. Zajímal se o všechno, co bylo nové, o všechno, s čím se dalo experimentovat. Do jeho atelieru, který se stal vyhledávaným společenským místem, chodil Nadar, Poincaré, bratři Lumiérové zde promítali své první filmy, tady se začala odvíjet i činnost, do níž ho zasvětil hvězdář Camille Flamarion a která ho provázela celý život – automatické psaní. Právě automatickým psaním Mucha podmiňoval svá rozhodování.

S rukama od chemie poleptanýma tak, že někdy nezapnul kabát, chodil na montparnasský hřbitov, aby tam nejen komunikoval s duchy mrtvých, ale také zachycoval do lahviček látky údajně vyzařující z hrobů.

Stejně jako setkávání s Flamarionem ovlivnilo Alfonse také přátelství se švédským spisovatelem a dramatikem Augustem Strindbergem, který se kromě psaní zabýval mystikou, okultismem a alchymií. Říká se, že Mucha byl častým svědkem Strindbergových povětšinou nebezpečných chemických bádání. S rukama od chemie poleptanýma tak, že někdy nezapnul kabát, chodil na montparnasský hřbitov, aby tam nejen komunikoval s duchy mrtvých, ale také zachycoval do lahviček látky údajně vyzařující z hrobů. Přátelství se Strindbergem a určité ztotožnění s jeho názory způsobily, že začal k těmto věcem přistupovat vážně. V atelieru se odehrávaly pokusy s médii a Mucha, vášnivý fotograf, se pokoušel zachytit nezachytitelné. Není těžké představit si, jak v nočním tichu, v měkkém světle lampy, ozařující jeden ze vzdálených koutů prostorného atelieru, sedí za stolem a v naprostém soustředění očekává příchod svých „hostů“. Potom se začne ptát. Třeba i na to, jestli má jít k zubaři. Alfons si tato „setkávání“ zapisoval.

August Strindberg. Zdroj: Nadační fond Richarda Fuxy

V roce l900 je Mucha na vrcholu slávy. Jenomže doba se mění a La Belle Epoque ustupuje novým směrům. Alfons však nechce, nebo spíš nedokáže vystoupit z magického kruhu – stylu, který sám vytvořil. Ve snaze vymanit se ze stereotypu jednotvárných zakázek, nakladatelů a společenských závazků přijímá v r. l904 pozvání na návštěvu do USA, kterou až do odjezdu drží v tajnosti. Nesvěří se ani své přítelkyni Marušce Chytilové, se kterou si od jejich seznámení pilně dopisuje… Říká se, a on to po svém návratu z Ameriky sám zmiňuje, že jeho tehdy utajovaný odjezd vyvolal spoustu dohadů. Mezi jinými také fámu, že byl v psychiatrické léčebně. Z čeho taková fáma vznikla a proč Maruška před svatbou doufá, že se už vybouřil?

V r. l905 se Alfonsova finanční situace zhoršila. Navíc Maruščina rodina čekala na vyjádření. „Jaký by to byl život, kdyby vás celý svět považoval za boháče a dle toho byste museli žít, byl by nucen přijímat pokořující práce, jen aby na to vše vydělal…“ napsala Alfonsova sestra Anna Marušce. Další cestu do USA nepodnikl za slávou, ale „vydělat peníze, aby se pak mohl věnovat nerušeně práci, o které věřil, že byla nejdůležitější. S pověstí, která ho předcházela, a s adresami milionářů v kapse vydal se pln svého obvyklého optimismu do Nového světa“, píše Jiří Mucha. V Americe ho vítali s velkou slávou, a než se nadál, byl v zajetí nejvyšších společenských kruhů a tím také v kolotoči společenských závazků, před kterými z Francie utíkal. Amerika v něm viděla „největšího dekorativního malíře všech dob“, zatímco Maruška v Čechách dál čekala na svou nejasnou budoucnost. Vzali se v r. l906 v Praze, když na čas pobyt v USA přerušil. Krátce na to odjeli do New Yorku.

Sebedůvěra byla jednou z negativních stránek Muchovy povahy. O věčných pochybnostech ale mlčel, takže navenek působil vyrovnaně.

Byl konec podzimu, popadané listí v Central parku šustilo pod nohama, blížily se Vánoce. Mucha v bezmezné důvěře, že všechno dobře dopadne, najal byt, ale nestačil ho, jak sliboval, zařídit. Přecenil své pracovní možnosti. Ostatně sebedůvěra byla jednou z negativních stránek jeho povahy. O věčných pochybnostech mlčel, takže navenek působil vyrovnaně. Zařizování domácnosti bylo nákladné a pro Marušku v neznámém prostředí náročné. Možná, že jí vadila i přítomnost Muchovy hospodyně Luisy, která o minulosti svého zaměstnavatele věděla víc než jeho žena.

Návrh plakátu pro výstavu v Brooklynském muzeu, New York, leden–únor 1921 (1920). Zdroj: Nadační fond Richarda Fuxy

Pokud šlo o Alfonse, měl jiné starosti. Zdaleka nevydělával tolik, kolik si představoval. Na cestu si vypůjčil a portrétování bohatých dam (chtěl se věnovat jen vážnému malování) mu šlo pomalu. Geniální kreslíř, v pastelech nepřekonatelný, měl s olejem potíže. Jeho práce působily v začátcích trochu těžkopádně a věděl to. Nabídky na dekorativní práce od milionářů však odmítal. Nakonec se situace opakovala. Vracel se k tomu, čím se proslavil a od čeho utíkal – k reklamním a divadelním plakátům, obálkám časopisů. Kromě toho také učil kreslení. Byl jmenován profesorem na New York School of Applied Design Women, přednášel na chicagském Art Institutu, přednášel v Bostonu a ve Filadelfii, stýkal se s presidentem Rooseveltem. Byl slavný, ale bez peněz.

Alfonsova myšlenka upozornit výtvarnou formou na význam Slovanstva nazrála v r. l908 na koncertě Bostonské filharmonie, která uváděla Smetanovu Mou vlast. Pobyt ve Státech po finanční stránce nesplnil jeho očekávání, ale zato získal sponzora. Diplomat Charles Crane, přítel T. G. Masaryka a krátkou dobu tchán jeho syna Jana, se ztotožnil s Muchovými plány a přislíbil financovat Slovanskou epopej. Takže po narození dcery Jaroslavy se rodina vrací do Čech. V r. l9l0 si najímá na zámku Zbiroh od hraběte Colloredo-Mansfelda byt s prostorem, který pak 18 let využíval jako atelier. A právě tady začal uskutečňovat svůj sen – monumentální plátna – soubor Slovanská epopej. To neznamená, že Ameriku nebo Francii definitivně opustil. Podnikal studijní cesty do Ruska, na Balkán a všude ho uznávali.

Kruh se uzavírá

Mezitím co Mucha pracoval na epopeji a cestoval, Praha před první světovou válkou žila na promenádách. Na Ferdinandově třídě s češtinou, na Příkopech byla slyšet němčina. V jejich blízkosti vyrůstaly banky a obchodní domy. Jakýmsi geniem loci se stal Obecní dům se síněmi vyzdobenými díly nejpřednějších českých umělců. Muchovým úkolem byla výzdoba primátorského salonku. S tímto obdobím v podstatě končí secese, poslední univerzální sloh, poslední kapitola českého umění 19. stol. Začínají se hledat nové umělecké hodnoty. Alfons Mucha jde však svou cestou. V roce l928 slavnostně s Ch. R. Cranem předává Slovanskou epopej českému národu a Praze. Zatímco v Americe je přijímána s nadšením, Praha se tváří rozpačitě. Muchovo romantické vlastenectví se minulo s časem. Samozřejmě, že tím jeho práce nekončí.

Byl stále ctěným a uznávaným malířem, prvním spoluzakladatelem zednářské lóže, v níž se hovořilo česky, a později Mistrem Velké lóže Československa. V r 1918 navrhuje státní znak, první známky a řadu bankovek pro nový stát. V r. l931 pak navrhuje okno arcibiskupské kaple v chrámu sv. Víta na Hradčanech. Až do roku 1938, kdy onemocní zápalem plic, pracuje velice intenzivně. Dva roky předtím připravil první náčrty triptychu Věk rozumu, moudrosti a lásky. Jeho posledním dílem je Přísaha svornosti Slovanů. V roce 1939 je v souvislosti se Slovanskou epopejí zatčen gestapem a po výslechu 14. července umírá. Veřejný pohřeb byl zakázán. Kruh se uzavřel.

Okno v katedrále sv. Víta, podle Muchova návrhu, Praha (raná 30. léta 20. století). Zdroj: Nadační fond Richarda Fuxy

Alfons Mucha se až do konce života trápil tím, jestli udělal správně, když opustil Paříž, která mu rozuměla. Průběhem let upadal v zapomnění. Až v šedesátých letech minulého století, kdy narůstal zájem o secesi, byla Muchova tvorba znovu objevena, ale ve své podstatě nepochopena. Slovanská epopej mu svým způsobem zajistila nesmrtelnost. „Kam s ní?“, ptá se Josef Čapek 15. 11. 1928 v Lidových novinách. Netušil, že ta otázka bude aktuální dalších bezmála sto let.

Jak napsala Marta Kadlečíková, která se Alfonsem Muchou celý život zabývala a podílela se na přípravách knih J. Muchy o jeho otci: „Muchova estetika, i ta pozdní, bude správně zhodnocena teprve tehdy, až se pohled na ni oprostí od všech dobových a snad i ideologických souvislostí.“