Scénárista Tomáš Belko: Alfons Mucha žil mezi dvěma světy

Mladý kreslíř přijíždí do Paříže, aby zde narazil na záhadnou ženu, která jakoby vystupovala přímo z obrazů slavného secesního mistra. Ovšem v městě nad Seinou nečeká pouze láska a umění. Číhá zde i temné zlo, které hrozí pohltit vše, co mladík zná… Světové turné projektu iMucha uvede 26. 5. 2022 slavný představitel Jamese Bonda, herec Pierce Brosnan. I z toho je patrné, že Mucha je zkrátka světovou osobností, a to i bezmála 83 let po své smrti. „Svět mu ležel u nohou, ale s přelomem století se něco zlomilo i v něm a on tu slávu nechal za sebou,“ říká o světoznámém umělci scénárista Tomáš Belko.

Žil Alfons Mucha ve dvou světech?

Ano, dualita myslím dokonale vystihuje jeho vnitřní svět a vlastně celý jeho život. Ten byl skutečně velmi kontrastní a dvousměrný, jak dobovými okolnostmi, tak duchovním vývojem samotného Muchy. Jen si to vezměte: narodil se v roce 1860, do takzvané Belle Epoque, která, ačkoli měla své hrůzy, byla ve srovnání s 20. stoletím skutečně idylická, plná víry v pokrok lidstva, v sílu lidského ducha. Byla to doba idealismu, rozkvětu umění, vědy, techniky, zábavy. Tu po roce 1914 vystřídal úplný opak: materialismus, deziluze, válka a zneužívání lidských schopností pro výrobu strojů na smrt. A podobný zlom a kontrast je i v jeho tvorbě. Byl superúspěšný dekorativní umělec, vždyť secesi, chcete-li Art-Nouveau, se často říkalo „Mucha style“.

Svět mu ležel u nohou, ale právě s přelomem století se něco zlomilo i v něm a on tu slávu nechal za sebou. I když riskoval neúspěch, rozhodl se pro velice kontrastní změnu, totiž zasvětit zbytek života umění, které nese velkou a nadčasovou myšlenku. Podobných ostrých kontrastů dvou protikladných světů je v jeho životě opravdu hodně. Vtip je v tom, že byl tak výrazná osobnost, že je v sobě dokázal docela přirozeně skloubit.

Jaké další kontrasty jste v jeho životě zaznamenal?

Tak například chudoba, z níž pocházel, versus pohádkové bohatství, které v době své slávy získal. Jeho obdiv ke spirituálním věcem a zároveň ke všemu novému v technice a vědě. Byl to romantik a mystik, zároveň ho fascinoval racionalismus. Nebo jeho spiritismus a studium tajemných nauk, jako je kabala – v kontrastu s jeho katolictvím a s jeho politickou a společenskou angažovaností. Dalším kontrastem je vztah k hmotnému světu.

I když riskoval neúspěch, rozhodl se zasvětit zbytek života umění, které nese velkou a nadčasovou myšlenku.

On věřil, že hmotný svět je jakési vězení ducha, jinými slovy, že jsme duchovní bytosti, které na tomto světě jen získávají fyzickou zkušenost. Z těch praktičtějších věcí: dalším typickým kontrastem je jeho opravdu zapálené vlastenectví versus to, že Češi ho nikdy nepřijali a neuznávali tak, jak to udělal zbytek světa. V neposlední řadě pak jeho fascinace ženami v kontrastu se snahou vytvořit dojem, že ve vztahu k nim žil přísně asketickým životem.

Snaha vytvořit dojem? Takže ve skutečnosti nežil tak asketicky? 

Všechny své předchozí vztahy, před tím oficiálním, manželským, který uzavřel ve svých 42 letech, dost systematicky a pečlivě tajil a zahlazoval po nich veškeré stopy. Přesto se o mnohém spekuluje. Třeba o tom, že měl poměr nejen se slavnou herečkou Sarah Bernhardt, která ho vynesla na výsluní, ale i s řadou dalších žen. I jeho nejpreciznější životopisec, syn Jiří Mucha, o tomhle moc nemluví, jen naznačuje. Každopádně ženy Muchu fascinovaly, což dokazuje to, že ve svém dekorativním období muže zobrazil tuším jen ve čtyřech případech.

A nezapomeňme, že byl jedním z průkopníků fotografie ženského aktu, což v tehdejší době bylo dost odvážné. Myslím, že nejspíš ty milostné vztahy tajil proto, že hledal nějaký ideál ženy a vztahu. Ty, které ideální nebyly, možná jen vyhazoval jako nepovedené skicy. Tváře žen z jeho plakátů i obrazů jsou přece tak zvláštní, vznešené, oduševnělé a tajemné. Nevěřím, že byl pokrytec. 

Vždyť jinak asketicky nežil, ani to nepředstíral. Rád dobře jedl a v Paříži, když už byl slavný, pořádal opulentní a velice drahé večírky. Přesto byl na sebe velice tvrdý, to je ostatně další kontrast. Pracoval neobyčejně tvrdě a ukázněně. Prý umělec, má-li něčeho dosáhnout, musí pracovat alespoň 16 hodin denně.

Takže nebyl typický bohém, rozervaný umělec, ve smyslu dekadence a sebedestrukce, jako mnozí jeho současníci?

 V tomto byl jiný. Myslím, že měl šťastnou povahu, protože nikdy nepřestal věřit, že jeho úkolem na tomto světě je umění, nepřestal věřit ve svůj úspěch a s ničím kromě tvorby si moc nelámal hlavu. Byl velice duchovní, věřil ve vyšší záměr osudu, ve svoji šťastnou hvězdu. S materiálními věcmi si příliš hlavu nelámal. Třeba v mládí, když vyhořelo vídeňské divadlo, pro které pracoval jako malíř kulis, a on přišel o práci, prostě zůstal ve Vídni, dokud mu nedošly peníze, a za poslední peníze si koupil lístek na vlak.

A protože měl na lístek jen do Mikulova, tak vystoupil tam a s prázdnými kapsami se ubytoval v hotelu. Věřil, že se něco stane, a měl pravdu. Kreslil portréty místních lidí, místní knihkupec jeden z nich vystavil ve výloze a připsal k němu: Za pět zlatých v hotelu U Lva. To vzbudilo pobavení a pikantní skandál, protože portrétovanou osobou byla mladá manželka samotného pana starosty. Ale skandál mu udělal reklamu, díky které brzy našel mecenáše, který mu dal práci a časem ho poslal na studia malířství do Paříže, kde mu jiná „náhoda“ položila Paříž k nohám. Ale on na náhody přesto nevěřil.

Jaká byla ta jiná „náhoda“?

I v době největší nouze, kdy ho jeho mecenáš přestal platit a on neměl ani na topení a činži a jedl jen čočku, které si koupil celý pytel, aby ušetřil, i v téhle situaci prý jako by věděl, že si nemusí dělat starosti. Že se věci prostě stanou a on to neovlivní tím, že se o to bude strachovat.

O Vánocích 1894 nebyl nikdo ze slavnějších výtvarníků k mání, a tak tiskař dal jistou spěšnou zakázku právě Muchovi. Přes noc udělal pro legendární a slavnou Sarah Bernhardt plakát Gismonda, a ačkoli se tiskař zděsil, že ho Sarah vyhodí, protože Mucha použil úplně netradiční formát i barevnost, Sarah byla nadšená a ohromená a naopak mu okamžitě nabídla smlouvu na šest let. Jeho plakáty se Pařížanům líbily tak, že si je odřezávali z plakátovacích ploch žiletkou. Mucha se přes noc stal slavným.

V jeho ateliéru se prý pořádaly spiritistické seance...

Ano. Ale zas tak výstřední to nebylo, protože konec 19. století okultismu a mystice hodně přál. Slavný dramatik Strindberg nebo malíř Gaugin, kteří oba byli Muchovi přátelé, dělali až bizarní experimenty, kdy do baněk odchytávali duše mrtvých na hřbitově nebo lapali měsíční světlo do lavóru s vodou. Mucha si zase celá léta ze spiritistických seancí zapisoval dialogy s mrtvými. Dnes se na to spousta lidí dívá s úšklebkem, protože to neodpovídá tomu, co se učí ve školách, ale pro Muchu by asi bylo komické, jak se zase my oháníme vědou o hmotě, o které skoro nic neví, ale cokoli jiného odmítá.

Mucha věřil, že věda pomůže alespoň poodhalit okraj závoje tajemství, jak sám říkal, že okultní přestane být okultním. Asi by se na mnohé dnešní vědce díval jako na někoho, kdo v noci hledá ztracené klíče pod lucernou, protože tam je světlo, takže se mu tam dobře hledá, a vůbec nebere v úvahu, že je na tomto místě neztratil. Asi by se divil, jak jsme přízemní, jak pravdu prostě kupujeme předvařenou, zabalenou a dezinfikovanou, a náš vnitřní život se týká většinou jen peněz a konzumu. On nebyl suchar, byl to hledač.

Známé je i to, že Mucha byl svobodným zednářem. Je i to součástí jeho hledačství?

Nesporně. Je to kontroverzní téma i dnes, natož tehdy. Slovo zednář je často používáno jako nadávka. Zednáře démonizují hlavně ti, kteří o tomto společenství nemají nejmenší tušení. I Mucha se nejdřív zednářství jako katolík vyhýbal. Ale časem, v Paříži, zjistil, že mezi zednáře patří významní politici, vědci a umělci, a tak se v roce 1898 stal členem jedné z lóží. Brzy pochopil, že právě tady může mnohé udělat pro povznesení svého milovaného českého národa a pro myšlenku spojení všech Slovanů.

Pro Muchu bylo podstatné, že úspěch Slovanské epopeje byl nepopiratelný u obyčejných lidí. Ohromen jí byl i svět - v Brooklynu si ji přišlo prohlédnout 600 000 lidí. A Mucha trval na tom, že to bude zdarma.

I u nás v té době k zednářům patřili mnozí významní politici, například Štefánik nebo Beneš, nebo umělci: P. J. Šafařík, J. K. Tyl, F. L. Čelakovský, František Palacký a další. Právě kvůli zednářství byl Mucha jedním z prvních Čechů, které si po obsazení vlasti Hitlerem předvolalo gestapo.

Asi také proto, že se prý významně zasloužil o vznik samostatného Československa.

To ano, ale to spolu souvisí. Mucha byl přítelem Masaryka, ale díky svému pobytu v USA měl blízko i k prezidentovi Woodrow Wilsonovi. Setkání těchto dvou mužů v roce 1918 proběhlo vlastně kvůli Muchovi. Wilson po něm přehodnotil své stanovisko o oprávněnosti požadavků jednotlivých národů rakouské monarchie a podpořil vznik Československa. Washingtonská deklarace se stala zakládající listinou nové Československé republiky. Patrně nejpádnějším argumentem pro byla právě myšlenka slovanství jako protiváha narůstajícího germánství. Šlo o mezinárodní kontext. Ale o tom se v dějepisu neučí.

Nebylo obtížné skloubit politiku a uměleckou tvorbu?

Ano, zednářství prý věnoval až polovinu svého pracovního času. Zejména když na Zbirohu vytvářel Slovanskou epopej, často se tam sjížděli vlivní lidé. Zednářství ho pohltilo a dotáhl to daleko, výše už vlastně ani nemohl. Byl „nejjasnější svrchovaný komandér“, nejvyšší zednář v Československu. Napsal o zednářství i několik spisů.

Ale zednářství a tvorba, to nebyl kontrast dvou světů, ale jeden kompaktní a neustálý boj o myšlenku slovanské vzájemnosti. Když se pak postupně dozvídal, jak nebezpečně sílí germánský vliv a jak se pomocí německých peněz pro Lenina podařilo ten největší ze slovanských národů, Rusko, proměnit v totalitní zemi, které vládne vraždění, hladomor a rudý teror, musela to být pořádná deziluze.

Stejnou deziluzí muselo být i to, jak se k němu choval vlastní národ. Po návratu do vlasti se setkal s dost chladným přístupem, je to tak?

Bohužel nepřiměřeně chladným. Mucha byl opravdu velký vlastenec, ale my Češi, jsme mu spoustu věcí neuměli odpustit. To už je bohužel taková naše povaha, že druhým příliš nepřejeme úspěch, zvlášť dosáhnou-li ho v cizině. Mucha na svou vlast nikdy nezanevřel. 

Mucha byl opravdu velký vlastenec, ale my Češi jsme mu spoustu věcí neuměli odpustit.

Ani když v mládí nebyl přijat na pražskou výtvarnou akademii s odůvodněním, že nemá talent, ani když se mu o mnoho let později po první výstavě Slovanské epopeje v pražském Klementinu apoštolové nových avantgardních proudů vysmívali jako přílišnému realistovi a staromilci. Pro něj bylo hlavní, že úspěch výstavy u obyčejných lidí byl nepopiratelný. A i svět byl Slovanskou epopejí ohromen. V Brooklynu si ji přišlo prohlédnout 600 000 lidí. A zdarma, protože na tom Mucha trval.

Zdarma?

Vůbec všechno pro národ dělal zdarma. Epopej věnoval Praze, návrhy známek a bankovek vznikající Československé republiky rovněž vytvořil bez nároku na honorář.

A říkal jste, že Mucha hodně ovlivnil i vás.

To je fakt. Když jsem přemýšlel, jak ho přiblížit lidem, když jsem psal libreto pro právě vznikající show o Muchovi a jeho době, najednou jsem se vedle něj cítil přízemní, bez ideálů a víry, malicherný a vystrašený. A taky jsem vedle něj začal cítit, že takový být nemusím, že život je velké dobrodružství, stačí přestat tlačit na pilu a otevřít se novým věcem. Díky němu jsem se setkal se spoustou inspirativních lidí a přečetl spoustu inspirativních knih. A já už také nevěřím na náhody a už si také nedělám starosti s tím, co bude. Věřím, že se stane to, co má. Můj úkol je jen poctivě dělat to, co myslím, že je správné, a nedělat si starosti.

Pro čtenáře Flowee vybíráme zajímavé čtení z archivu časopisu Nový Fénix, zaměřeného na osobní rozvoj.

Reklama

foto: Nadace Roberta Fuxy, Český rozhlas, zdroj: Nový Fénix