Návody na život neexistují, ale máme k dispozici směry, myšlenky a autory, od nichž se můžeme inspirovat, a přitom si zachovat vlastní názor na věc. Jedním z takových autorů je americký psychoterapeut Brad Blanton. Jeho kniha Radikální upřímnost se brzy po svém vydání stala bestsellerem a byla přeložena do patnácti jazyků. Blanton, psychoterapeut s čtyřicetiletou praxí, v ní sází na poměrně jednoduchou premisu: „Všichni pořád lžeme. Jenže lhaní a předstírání nás vyčerpává a je zdrojem většiny lidského stresu.“
Podle něj má stres ze lhaní v konečném důsledku na svědomí deprese, úzkostné poruchy, chronický únavový syndrom a další tělesné i psychické obtíže. „Neupřímnost je zároveň zdrojem problémů v mezilidských vztazích,“ vysvětluje autor. Když totiž neříkáme nejbližším lidem pravdu o tom, co cítíme, drží nás to uzamknuté v mentálním vězení. „Čím déle v tomto vězení zůstáváme, tím rychleji náš život upadá do šedi a vytrácí se nám z něj radost a živost. Cestou, jak se dostat ven, je stát se upřímným.“ Blanton píše nevybíravým jazykem a snaží se šokovat, nebojí se poukázat na mýty, pověry a lži, kterým jsme pod vlivem výchovy a kultury možná uvěřili. Jak tedy zacházet s upřímností v běžném životě?
Upřímnost hlava nehlava
Upřímnost je podle odborníků široký pojem, který zahrnuje jak upřímnost k sobě samému, upřímnost ve sdílení svých pocitů a názorů, upřímnost s citem a empatií i upřímnost hlava nehlava ve stylu „po mně potopa“. „V prvé řadě je potřeba dávka sebereflexe a sebepoznání – jak já to s tou upřímností vlastně mám, jak ji vnímám, jak s ní chci zacházet a za jakým účelem, co je cílem mého chování. Když si člověk tyto pojmy a osobní vize sám pro sebe vyjasní, může se svým chováním, se svou upřímností, začít v životě vědomě experimentovat, a tím zjišťovat, co mu je vlastně nejpříjemnější, co mu nejlépe funguje a kdy se cítí nejlépe,“ vysvětluje Mgr. Alexandra Hrouzková, Ph.D., psycholožka a psychoterapeutka.
„Na světě není nic těžšího než upřímnost a nic lehčího než lichotky…“ - Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Občas se ke lži uchýlíme z dobrých důvodů, jde o tzv. milosrdné lži, známé také jako altruistické lhaní nebo bílé lži. Ty mají ochránit nás nebo naše blízké. Většinou se k nim uchylují ženy a milosrdně je přehlížíme. Z hlediska psychosomatiky je však lepší se k nim neuchylovat, ale po dávkách a vhodně sdělit druhému pravdu ve formě, v jaké je schopen ji přijmout.
Vyžaduje to jistou dávku empatie. Jak s touto „neškodnou“ lží zacházet, záleží vždy na okolnostech, tedy kdy, jak a s jakým motivem a záměrem někomu něco tvrdíme. „Chceme někoho ochránit před bolestí? Nebo chceme někoho vědomě zneužít? A co se týče omluvitelnosti – v oblasti takzvaných bílých lží není žádný soudce, který by hodnotil, co je ještě správně a co špatně. Vždy je to vztah mezi člověkem, který se rozhodne lhát, a člověkem, kterému je lež určena, a o celkový záměr. Až v tomto vztahu po použití lži člověk zjistí, zda mu druhý lež odpustil, tedy zda jeho lež byla omluvitelná, nebo naopak,“ říká Alexandra Hrozková.
Lež a strach
Velmi často souvisí lhaní i se stresem, potažmo tedy se strachem. „Člověk se něčeho bojí – že o někoho přijde, že neuspěje, že přijde o přízeň… A tak než aby řekl pravdu, zvolí unáhleně lež, která se zdá minimálně v danou chvíli bezpečnější. Obvykle tím však člověk situaci ještě zhorší a tedy uvrhne sám sebe do ještě většího stresu a strachu, že bude všechno to lhaní nakonec stejně odhaleno,“ popisuje psychoterapeutka.
„Bez upřímnosti je jakákoli diskuse pouhý žvást.“ - Jean Jacques Rousseau
Podle ní musí být i trendy radikální upřímnost dobře uchopena, aby nám byla ku prospěchu a vedla k větší spokojenosti. Pokud podle ní začne člověk používat radikální upřímnost takovým způsobem, že se bude cítit mizerně a zůstane se svou radikálností opuštěn a sám, zřejmě ji nepoužil úplně užitečně. „A naopak, někdy velmi pomůže konečně se naučit efektivním způsobem říkat, co si myslím, a stát si tak sám za sebou, protože následně zjistím, že pociťuji úlevu, lépe vycházím s lidmi a cítím se spokojeněji,“ říká Alexandra Hrouzková.
Základem je adekvátní sebereflexe
Přes trend upřímnosti se tak dostáváme k autentičnosti, v posledních letech také velmi často skloňovanému slovu. „Cítí-li se člověk spokojen sám se sebou, dobře se zná, je schopen adekvátní sebereflexe, ví, co chce, co umí a kam směřuje, je pak také schopen přesně i citlivě vyjadřovat své potřeby, neuchyluje se ke lhaní a jiným manipulacím,“ říká psychoterapeutka.
Autentickému životu se můžeme přiblížit i pomocí psychoterapie. Pod vedením odborníka na duši lze nejefektivněji zahájit práci na sobě ve smyslu lepšího sebepoznání, vyššího sebevědomí, rozvoje svých schopností a dovedností, otevření se novým možnostem. „Rozhodně to nemusí být cesta na roky. Mnohdy stačí – například v případě krátké terapie zaměřené na řešení – pět až deset setkání během tří až pěti měsíců k tomu, aby člověk posunul věci ve svém životě k větší životní pohodě a spokojenosti,“ doporučuje.
Pro čtenáře Flowee vybíráme zajímavé čtení z archivu časopisu Nový Fénix, zaměřeného na osobní rozvoj.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Jana Uhlířová, Nový Fénix