Toužíme odjet na dovolenou na Bali, brázdit sjezdovky v Alpách a mít kariéru v zahraničí. A také se teď stále častěji obracíme do sebe. Takovým obratem může být i návrat k našim kořenům.
Reklama
Být Slovanem dlouhou dobu nebylo nic, na co bychom byli pyšní. Naopak. Kdo jezdí do Itálie, obrací oči v sloup, v jakém oblečení jsme my Češi schopní vyrazit do ulic. Obdivovatelé Francie zase nepochopí, proč kvůli ušetření pár korun nakoupíme nezralé ovoce bez chuti. A co teprve, když zabrousíme do oblasti hudby či filmu? Jak moc bychom si přáli být alespoň z desetiny tak světoví jako naši američtí kolegové.
Společné kořeny
Je to možná stín komunismu, mentalita malého národa nebo jakási vrozená touha po „sousedovic jablku“. Být „jen“ Čechem nám nestačí. Přitom máme hned několik vlastností, na které bychom mohli být hrdí. Ačkoliv společnost Genomac vyzkoumala, že slovanská krev v nás koluje pouze z 50 %, podle serveru Slavorum je to právě mentalita, která nás spojuje s ostatními slovanskými národy. Upřímnost, touha po spravedlnosti a důležitost rodinného života jsou jedny z hlavních charakteristik nás Slovanů. Bodejť bychom si nebyli blízcí. Vždyť naše vnímání světa vychází ze společné minulosti.
Stejně jako tomu bylo zvykem u dalších pohanských národů i Slované obětovali bohům a při takovémto obřadu se propojovali s nadsmyslovým světem.
Slovanské kmeny osídlily Evropu v 6. století. Říkali si „Slověni“, tj. mocní slova, a až do 10. století byli sjednocení svým jazykem, vírou i kulturou. Stejně jako tomu bylo zvykem u dalších pohanských národů i Slované obětovali bohům a při takovémto obřadu se propojovali s nadsmyslovým světem. Tyto mnohdy temné praktiky byly v režii staroslověnských kněží, zbytek populace holdoval spíše domácím magickým rituálům. Tento druh nábožnosti byl postaven na principu výměny – člověk Boha obdarovává v naději, že za to něco dostane.
I Slované ve své historii skrývají tajmeno a magično.
Tajemno za humny
Slovanům ale nelze upřít jedno. Velebili a ochraňovali Zemi, ve které viděli matku, k níž se obraceli s důvěrou a na níž byli závislí. V trávě viděli vlasy velké Matky, v řekách její žíly a ve skalách její kosti. Lidé pociťovali spřízněnost se světem přírody a vším, co je obklopovalo. Uvědomovali si svou bezmoc a chápali, že existuje něco, co je převyšuje, ať už to byli bohové či příroda. Život byl tak protknut tajemstvím a magičností.
Až zas pojedeme na dovolenou do zahraničí, možná že se nebudeme muset pro jednou stydět, ale budeme moct být pyšní na své kořeny.
Abychom takové tajemno prožili, nemusíme vážit cestu do buddhistických chrámů, honit se za adrenalinem či úspěchy. Stačí se třeba podívat na nějakou starou slovanskou pohádku, projít se lesem a jen tak v tichosti spočinout sám se sebou a na tu chvíli vnímat propojenost s celým světem. Neb nikdo ještě nedokázal vytvořit nic dokonalejšího než sama velká Matka. Věděli to už Slované, a jelikož v sobě máme alespoň polovinu z jejich genetické stopy, pak není nic lehčího než takovou moudrost znovuobjevit. Až zas pojedeme na dovolenou do zahraničí, možná že se nebudeme muset pro jednou stydět, ale budeme moct být pyšní na své kořeny.
foto: Shutterstock, zdroj: Vesna bohyně
