Nejdřív bych se ráda omluvila, že minulý týden nevyšel článek. Není to tak, že bych zapomněla, ani tak, že bych neměla čas. Zkrátka jsem přemýšlela, jak začít. V úvodním článku jsme probrali takové menší obecné shrnutí či ukázku mého života. Celkem easy. Ale co dál? Mám začít od začátku či od konce? Mám psát nostalgicky či povzneseně? A milion dalších otázek… Vezmu to tedy tak, jak to cítím teď.
Moje myšlenky poslední dobou fungují asi jako horská dráha a je těžké je usměrnit. O letních prázdninách jsem si zvykla na pohodu, volnost a najednou bum a je zase školní rok.
Neříkám, že by mi to tak rozhodila škola, ale něco málo na tom bude. Sranda skončila v momentě, kdy jsem se přehoupla ze 3. do 4. ročníku na střední a s tím přichází i další životní zkouška. Vlastně rovnou dvě.
Jak mám v 15 vědět, co chci?
Letos mě čeká maturita a přijímačky na vysokou školu, tedy asi největší rozhodnutí o mojí budoucnosti. Tedy asi jeho "část II". Tou první částí byly přijímačky na střední, konkrétně na gymnázium, ze kterého jsem nakonec stejně "utekla". Někdy mi připadá, že ta nejpodstatnější rozhodnutí musí člověk udělat už ve věku, kdy ani nemůže být vyzrálý a připravený.
Řekněte mi, jak může dítě v 15 letech (v 9. třídě) vědět a rozhodovat o tom, co bude dělat po zbytek svého života, když ještě ani nic nezkusil, nezažil a nemá nejmenší představu o životě?
Základní škola nás sice učí od každého něco, abychom mohli alespoň trochu zjistit, co by nás třeba zajímalo, ale kolik % žáků na to reálně přijde? Abych pravdu řekla, já jsem mezi ně rozhodně nepatřila. To byl také důvod, proč jsem šla na všeobecně zaměřené gymnázium. K tomu, abych včas zjistila, co mě zajímá, baví nebo naopak čemu se vyhnout obloukem, bych potřebovala spíše předměty životních lekcí.
Naučí mě snad matematika finanční gramotnosti? Naučí mě čeština správné komunikaci s lidmi, fyzika třeba stavění domu nebo přírodověda záchraně lidského života? Těžko říct. Proto obdivuji všechny, kteří na "to" přijdou už během základní školy.
Jak má člověk v 15 vědět, co chce dělat? Měla jsem štěstí, našla jsem si to.
Poradí mi ty... mimoškolní aktivity?
Nebo je tu ještě další možnost. Možná existují děti, které chtějí být po svých rodičích, v budoucnu převezmou rodinnou firmu, ale to už je zase trochu jiná zkušenost. Jako malá jsem si přála být kde co. Od herečky počínaje, pilotkou konče. Každý týden jsem se zhlédla v něčem jiném. K tomu jsou podle mě zase úplně skvělé mimoškolní aktivity.
Dítě se přihlásí na to, co ho zajímá, vyzkouší si to, a buď to pak chce nadále rozvíjet, nebo ne. Nemá smysl někoho do něčeho nutit. Já jsem toho vyzkoušela desítky. Zpěv, tanec, flétna, kytara, výtvarka, malování, dramaťák, golf, squash, bruslení, plavání a x dalších sportů, dokonce i na hasiče jsem chodila. Ale furt ne a ne se najít.
Když se to projeví
Tehdy jsem ale čirou náhodou narazila na moc super věc. Šlo o psaní blogu na internet, kde jsem mohla sdílet své myšlenky, názory, pocity a podobně. Začala jsem postupem doby dokonce zjišťovat, že moje přednosti jsou spíš v psaném, později mluveném projevu a digitální technice.
Z blogu se tehdy moje "kariéra" přesunula na Youtube, kde se to potvrdilo velmi rychlým nárůstem sledovanosti a zájmu o mé příspěvky. Konečně přišlo něco, co mě opravdu bavilo! Jenže všechno má svá pro a proti… Ale o tom zase až příští úterý.
foto: archiv, zdroj: Carrie Kirsten
