Rozhovor: Chytří muži vítají, že se do společnosti zase vrací ženská síla

S moderátorkou, dramaturgyní a scénáristkou Lenny Trčkovou jsme se poprvé potkaly už během letošního babího léta v pražské kavárně Styl & Interier. Většinu jejích odpovědí doprovázel její zářivý smích. Přitom z ní čišela síla a sebevědomí. Věděla přesně, které odpovědi si má nechat pro sebe a které může sdělit čtenářům.

„Tak o tomhle snu evidentně nemám mluvit,“ omluvila se mi v jednom případě a mně bylo naprosto jasné, že tato žena poslouchá svou intuici víc než cokoliv jiného. Její přátelé jsou prý před jejím zkoumavým pohledem občas nervózní. Není divu. Lenny Trčková čte nejen knihy, ale také společnost. A nejspíš by přečetla i vás.

Než ses stala moderátorkou, byla jsi spíš známá jako zpěvačka. Po téhle kombinaci jsi toužila vždycky?

Známá je silné slovo, spíš o mně lidi věděli, že zpívám v různých kapelách. A ano, toužila jsem po tom a věděla jsem to už v šesti letech. Dívala jsem se na televizi a byla tam nějaká konferenciérka a já jsem tenkrát na tu obrazovku ukázala prstem a řekla: „Tam jednoho dne budu taky.“ Moje máma se mi samozřejmě smála: „Co tam asi budeš dělat?“ A já jí řekla, že buď budu zpívat, anebo mluvit stejně jako ta paní do televize. Z toho záměru jsem už neuhnula.

Inklinovala jsi k něčemu z toho víc?

Jediné, co jsem věděla, bylo, že se budu věnovat práci s hlasem. Vedlo mě to samo. Například už v šestnácti jsem se točila aktivně kolem muziky a následně pak rockového klubu, který jsem tenkrát vedla se svým tehdejším přítelem.

Co se týče zpívání, tak tam je to pro mě těžší, protože je to natolik intimní, že se zdráhám s tím vyjít ven.

Také jsem zpívala v několika kapelách a takhle to začalo. Stále častěji se pak stávalo, že jsem třeba musela něco uvést a potom ve dvaadvaceti, když už jsem byla dva roky v Praze, jsem se rozhodla, že odejdu z práce, kterou jsem dělala, a už nevezmu žádnou jinou práci než právě práci s hlasem. A to jsem dodržela.

Je pro tebe rozdíl mezi předáváním myšlenek a melodií pomocí hlasu?

V tom je obrovský rozdíl. Když skládám věty do slov a chci něco vyjádřit, tak to přichází s lehkostí. Co se týče zpívání, tak tam je to pro mě těžší, protože je to natolik intimní, že se zdráhám s tím vyjít ven. Sice jsem chtěla zpívat, ale zároveň jsem to úplně nedokázala. Je to situace, jako když si někoho zveš do postele. Tam si taky nepozveš každého. Je to pro mě zkrátka mnohem intimnější.

Musela jsi tedy i zpěv odmítat?

Ano. Občas se stávalo, že mi nabízeli velmi dobří zpěváci a autoři, abychom udělali duet, nebo že pro mě napíšou písničku, občas dokonce poslali písničku už hotovou. A mně se to i líbilo, ale musela jsem je odmítnout. Nebyla jsem zkrátka schopná překročit ten rubikon a znovu začít zpívat. Doma si zpívám, i když je pravda, že jsem se dokonce jednu dobu styděla zpívat i sama před sebou. Stále na tom pracuju. Je to jedno z mých současných témat. Obdivuju vlastně lidi, kterým je to jedno, a i když neumí zpívat dobře, jdou do toho a natočí k tomu klidně i klip.

Ví se o tobě, že se zabýváš osobním rozvojem. Jaký je ten proces?

Každé období řeším nějaké téma. Většinou to začne tak, že uslyším nějaké slovo v hlavě a vůbec nechápu, co to znamená. Poté uslyším další slovo a ještě více mi to zamotá hlavu.

Jsem velký pozorovatel. Někteří mí přátelé jsou ze mě občas nervózní, když si je příliš prohlížím...

Čím víc člověk hledá odpověď, tím víc se mu vzdaluje, ale když to potom nechám plynout, narazím na poslední střípek skládačky a najednou pochopím celý ten obraz.

Věnuješ se i některým terapeutickým technikám?

Ano. Přesně tak jsem se věnovala poslední dva roky i svému zpívání. Nicméně u terapií je to tak, že v momentě, kdy se něčím takovým začneš zabývat, naváže jedna věc na druhou, začne se otevírat několik témat zároveň a člověk jde hlouběji a hlouběji s touhou najít jádro té celé situace.

Pomocí jakých terapií do těch hloubek chodíš?

Například pomocí kineziologie, se kterou ráda pracuji, nebo pomocí meditací, regresní terapie. Občas si také dávám otázky a nechávám odpovědi, aby samy přišly. Těch technik je hodně a každou chvíli mi přijde na mysl, že mám pracovat jinak, takže se to u mě neustále mění.

Jak bys kineziologii popsala?

Je to terapie přes svalový test. Pro některé lidi, kteří jsou nohama víc na zemi, je to záruka, že se neděje nic nadpřirozeného, že vlastně odpovídají jejich svaly. Pracuje se s konkrétními tématy a testuje se, jak na to reaguje tělo. Když s někým pracuji, tak si kromě toho také navnímávám informace, které mi od toho člověka chodí.

Dozvídáš se něco i z pozorování lidí?

Ano. Řekla bych, že jsem velký pozorovatel. Někteří mí přátelé jsou ze mě občas nervózní, když si je příliš prohlížím...

Zabýváš se i koučováním. Není to příliš mnoho aktivit na jednoho člověka?

Odmalička jsem slýchala, ať se soustředím na jednu věc, ale já jsem dělala všechny sporty a různé koníčky, které šly dříve dělat, a všechno mě neuvěřitelně bavilo. Vždycky zkouším, zda je to moje cesta, a když ne, tak to opustím a jdu dál. Ale vždy z toho něco ve mně uvízne a zůstane to jako dílek do skládačky, která se ukáže až časem. Každá věc byla pro něco dobrá.

Nakonec jsem nejvděčnější právě za ty velké zkoušky a rány, které jsem v životě dostala.

Například jsem se před 13 lety stala lektorkou pilates, který mi zachránil a uzdravil záda. Předcvičovala jsem i na skupinových lekcích, dávala lekce individuální, ale po třech letech jsem s tím skončila a cvičila si jen doma pro sebe. A po pár letech jsem se seznámila s jednou ženou, kterou čekala operace kyčelního kloubu. Nabídla jsem jí, že s ní můžu cvičit pilates, který procvičuje a protahuje hlavně hluboké vnitřní svaly. Rok jsme spolu cvičily, a když pak měla po operaci, říkala, že doktoři kroutili hlavami, jak rychle se regenerovala. A když jim řekla, že cvičila rok pilates, jen souhlasně pokyvovali, že jí to evidentně pomohlo.

Měla jsi ty sama nějakého kouče, který tě inspiroval?

Myslím, že ne. I když inspirace je kolem všude dost. On ten život sám je pro nás pro všechny takový „koučink“, takže se učím za pochodu. Stejně jako všichni ostatní. Život je můj největší učitel. A nakonec jsem nejvděčnější právě za ty velké zkoušky a rány, které jsem v životě dostala.

Jaké chvíle pro tebe byly nejtěžší?

To by bylo na několik třináctých komnat... Některé věci, které jsem prožila, byly opravdu tak náročné, že jsem se s nimi musela vyrovnávat skoro dvacet let. Ale zatím nemám potřebu je ventilovat na veřejnosti. I když tuším, že by třeba mnoha lidem, obzvlášť ženám, mohly pomoci si třeba aspoň něco uvědomit nebo v lepším případě něco ve svém životě změnit.

Jak ses s tím naučila pracovat?

Dřív jsem říkala, že jsem chorobný optimista, a to přes všechny ty nesnáze. Vím, že jsem roky měla růžové brýle, protože jsem chtěla vidět všechno a všechny v tom nejlepším světle. A to mi ne vždycky pomáhalo. Spíš mi to vnitřně dost ubližovalo. K tomu jsem lev a ten nerad ukazuje zplihlou hřívu.

Měli jsme lány s bramborami, lesy a plné sady, proto pro mě bylo například zvláštní si jít koupit cibuli do obchodu.

Takže když upadnu na zem, řeknu si: „Dobře, níž už to nejde, to znamená, že už to může jít jenom nahoru.“ A začnu dělat všechno pro to, abych byla co nejrychleji zase nahoře. Vždycky říkám, že se mi zapne nějaký osmý motor a nastartuje se ve mně bojovník. Jsem trochu dříč a k tomu se ráda směju.

Občas na svůj Instagram dáváš své výlety do Kopanic. Co ti to místo dává?

Je to můj silný kraj. Kousek odtamtud jsem se narodila, v Bílých Karpatech, kde není čas ani prostor na nějaké hroucení se. Žítková byla vždy moje nejoblíbenější vesnice tam. Jezdívala jsem tam často. Ale to Kopanice ještě moc lidí neznalo. Před lety je proslavila Kateřina Tučková svou knihou Žítkovské bohyně, ale pro mě je Žítková něco mnohem víc. Trávím tam každou možnou chvíli, když se do Bílých Karpat vracím. Tam se nabíjím.

Vnímáš přesto Žítkovou podobně jako ji pospala Tučková ve své knize?

Místní tam Kateřinu Tučkovou nemají moc v oblibě, protože se to podle nich celé odehrálo trochu jinak. Když se tedy zmíní Žítkovské bohyně, není to tam úplně dobře přijímáno. Ale je to jako se vším. Přineslo to tam turismus, peníze, ale zároveň to vneslo neklid do místního koloritu. Bílé Karpaty jsou chudý kraj, ale zároveň jsou v něm lidé plní síly.

Přijde mi, že dnes jsou děti  na piedestalu jako bohové a rodiče jsou jejich otroky.

Například když je tam zima, tak je opravdu zima. Když je dobrá úroda, tak jsou všichni šťastní. My jsme měli lesy a polnosti, takže jsme od malička dřeli na poli, ale já vím, že to pro mě bylo dobře. Měli jsme lány s bramborami, lesy a plné sady, proto pro mě bylo například zvláštní si jít koupit cibuli do obchodu. První rok, co jsem odjela do Prahy, jsem to úplně odmítala přijmout.

Co tedy z tohoto pohledu říkáš na dnešní společnost?

Připadá mi zhýčkaná. I tím, jak se rodiče chovají k dětem. V tomhle jsem asi jiná. Kdybych měla své děti, učila bych je co nejvíc samostatnosti, tomu, aby si po sobě uklízely, aby si uměly věci zařizovat samy. Já už jsem ve třinácti dávno vařila, uměla spoustu věcí sama vyřídit. Byla jsem vlastně dospělá. Odmalička jsme chodili pracovat na pole, sbírali jsme ovoce ve velkém sadu, krmili domácí zvířata. Nikdo nám neulevoval, že jsme děti. V dnešní době je všechno moc snadné a pomalu je problém si ustlat postel.

Jak by ses k dětem chovala ty?

Je mi bližší spartánská výchova. Přijde mi, že dnes jsou děti  na piedestalu jako bohové a rodiče jsou jejich otroky. Já tíhnu spíš k tomu být silná matka, lvice, která děti „vypustí ven“ a nechá jim větší samostatnost, ať se o sebe postarají i samy. Určitě bych se o ně bála, ale zároveň bych si nenechala vzít svůj vlastní život.

Co říkáš tomu druhému extrému, kdy lidé nechtějí měnit své životy, a tak se rozhodnou, že děti mít nebudou?

Já to neodsuzuju, protože sama nevím, zda někdy děti mít budu. Když jo, tak bych nastavovala jasné hranice, protože myslím, že přesně to děti potřebují. Z toho se naučí nejvíc o životě. Jsem spíš typ učitel.

Jak se stavíš k mužům z města a trendům jako je hipsterství? Nechybí ti trochu archetyp muže se sekyrou, na který jsi zvyklá z Karpat?

Naštěstí ne. V mém okolí jsou muži pořád muži a já díky tomu můžu být žena, za což jsem vděčná. Ctím tradiční role a myslím, že je to právě chyba nás žen, že jsme si z mužů udělaly medvídky na hraní.

Jestli budeme jen „silné“ holky, které všechno zvládnou, jaká role asi mužům zbude?

Jestliže chceme krále, pak i my musíme být královny a dovolit jim, aby se tím králem mohli stát. Jestli budeme jen „silné“ holky, které všechno zvládnou, jaká role asi mužům zbude?

Co je pro tebe ženská síla?

Ještě pár let nazpět byly ženy spíš ty, co všechno zvládnou samy, pomalu si opraví auta a vevnitř jsou dost mužské. Teď konečně začíná působit ta správná ženská stránka. Když budu mluvit o sobě, dřív jsem měla pocit, že jen mužská energie je silná, rychlá, má tah na branku, a díky tomu bylo pro mě všechno naprosto jasné a jednoduché. Všechno mi šlo od ruky. I proto jsem si mylně myslela, že ta mužská energie je silnější a dokáže toho víc.

Ženskou energii jsem brala jako podřadnou, spíš jako slabost. Od určité doby se ale něco v mém životě změnilo a ta mužská síla mi přestala fungovat. Chtě nechtě jsem se musela změnit. Nebyla jiná cesta a já jsme si s tím dlouho neuměla poradit. Tak jsem se rozhodla tu jemnost a ženskou sílu vyzkoušet a zjistila jsem, jakou silnou energii to má. Když se podíváš třeba na vodu, může ti jemně protéct mezi prsty a skoro tě hladit, ale v tom poklidném toku může být i obrovská síla, která tě smete.

Reflektuje se tenhle pohled i do společnosti?

Když se podíváš okolo, co se teď děje, dnes jsou časopisy i přednášky plné silných inspirativních žen. Mám pocit, že najednou muži i díky tomu začínají ženám víc věřit a přestávají se jich bát. Ti moudří muži kolem mě říkají, že je dobře, že ženy teď konečně zase vzaly sílu do svých rukou a že svět teď může zase patřit ženám. Sami cítí, že ženy mají co říct a mohou na naší planetě hodně věcí zlepšit.

Ve volném čase hodně cestuješ. Nacházíš nějaké rozdíly mezi cizinkami a Češkami?

Myslím si, že se pořád ještě podceňujeme. Ženy jsou tady pořád ještě maličko utlačené. Když se podívám i na ženy ze své rodiny, tak častokrát opakují to, co viděly u svých maminek. A někdy se třeba až v šedesáti začínají stavět na nohy.

Reklama

Na Západě jsou ženy sebevědomější. Ať už je to v Německu, Rakousku, Polsku anebo klidně i v Rusku. V Asii jsou ještě submisivnější, ale zase se mi zdá, že se svou rolí umí dobře pracovat a v rámci domácnosti si umí prosadit to svoje.

Máš teď naplánovanou nějakou cestu?

Mě si cesty vybírají, takže čekám, až si mě zase nějaká najde.

foto: Michaela Cásková, zdroj: Čtení tě mění