S Devanou mám společný temperament. I to, že bych se rozdala, říká Sara Sandeva

Herectví bylo u Sary Sandevy vždycky na prvním místě. „Už jako malá jsem chtěla být herečkou,“ zmínila se mi s úsměvem půvabná brunetka se slovy, že nikdy nepřemýšlela o jiné profesi. „Byla jsem a stále jsem dost ambiciózní, takže když mě rodiče nabádali, ať se nehlásím jen na hereckou školu, ale zkusím i školy jiné, neposlechla jsem je. Byla jsem si jistá, že půjdu na konzervatoř.“

O tom, že herectví je i drsná a náročná disciplína, ví mladá herečka své. „Samozřejmě, že nastaly momenty, kdy jsem si řekla, jestli to vůbec dělat chci. Práce buď bylo tolik, že jsem nevěděla, kam dřív, anebo naopak nepřicházely žádné nabídky.“

Pamatuji si to jako dnes. Se Sarou jsme se poprvé potkaly na výpravném koncertu dívčí kapely Vesna, který se konal v impozantních secesních prostorech Obecního domu v Praze. Když jsem Saru uviděla, moc jsem si ji nedovedla představit jako drsnou a nebojácnou bohyni lesů a zvěře. Sara mě ale překvapila. Už z hovoru, který jsme spolu tehdy vedly, jsem jí pomalu začala věřit, že jí archetyp divoké slovanské panny Devany bude slušet.

V něčem jsem určitě Devana. Třeba v tom, že jsem sama sebou, a vím, co chci. Taky jsem ochranitelská – pro své nejbližší bych udělala cokoliv.

Samotný rozhovor o únorové bohyni potom proběhl v hereččině oblíbené kavárně GiGi’s place in Opletalova. Sara se pak sama zmínila, že tohle místo miluje a personál snad ještě víc. Aby ne. I já jsem se tu cítila spíš jako v útulném obýváku než v pražské kavárně, sousedící s pulzujícím Václavským náměstím. Se sympatickou herečkou, která nezapře své balkánské kořeny, jsme se bavily nejen o tom, jaká byla její puberta, první lásky a rozchody, ale i o tom, proč je dobré říkat ne.   

V projektu Jsem žena #jsembohyne ztělesňuješ archetyp bohyně Devany, která je spojená s obdobím puberty, obdobím hledání vlastní identity, autenticity. Jaká vlastně byla tvoje puberta?

Podle mě jiná než u „klasických“ puberťáků. Samozřejmě jsem si pubertou prošla taky – hrozně jsem se předváděla a občas jsem odsekávala. Typický Balkán! Ale jít za školu, popíjet tam a kouřit nebo zatajovat rodičům, kde jsem? Tak tohle neznám a upřímně jsem za to fakt ráda. V období dospívání jsem byla hyperaktivní dítě, co běží rovnou ze školy do divadla nebo na tancování. Už ve čtrnácti letech jsem byla hozena mezi dospělé lidi, takže jsem na nějakou pubertu neměla ani právo. Záhy jsem poznala, co je to zodpovědnost. Díky svému povolání jsem musela rychle dospět a nikdo se mě na nic neptal.

Co tě k té zodpovědnosti vedlo?

Určitě moje rodina. Mám velkou oporu v rodičích. Jsou mou inspirací a já doufám, že až budu mít jednou rodinu, bude se to odvíjet podobně. Určitě je důležité i zmínit, že mě rodiče nikdy nenutili, abych byla herečka. Vždycky to bylo tak, že jsem chtěla já. Podle mě, když dítě chce a baví ho, čemu se věnuje, tak nemůže nastat situace, že by to nějak nezvládalo.

Devana nemá problém říct ne. Odmítnout cokoliv, s čím nesouzní, a jasně vymezit svůj prostor. Jak to máš ty v tomto ohledu v pracovním a osobním životě?  

Dřív jsem to moc neuměla. Jak v osobním životě, tak v tom pracovním. Mám totiž jednu vlastnost, a to tu, že se vždycky snažím být na každého milá a hodná. Je to fajn, ale časem se člověk musí naučit říkat ne. Přichází to podle mě s věkem a já jsem už ve fázi, kdy umím říct ne. A rázně. Dřív jsem to uměla taky, ale ne tak rázně.

A taky jsem se potřebovala u všech ujišťovat, než jsem se rozhodla. V současnosti, když něco necítím nebo jsem na pochybách, když se budeme bavit o práci, tak si vyslechnu názor manažerky, rodiny, přítele, mých nejbližších, ale stejně se nakonec rozhodnu sama. A když mám v něčem jasno a nechci to dělat, tak mě nikdo nepřemluví. Říkat ne v osobním životě jsem se naučila až teď poslední rok. Je to strašně moc těžký, ale když se člověk „překoná“, tak je to velká úleva.

Co tomu pomohlo?  

Strašně jsem se spálila. Hlavně v osobním životě. Každý člověk v životě někomu naletí. A já nejsem výjimka. To mě ale zformovalo k tomu, abych pak uměla říct ne.

Archetyp únorové bohyně je až fascinujícím způsobem vyrovnaný sám se sebou. Můžeš říct tohle sama o sobě?

Vyrovnaná sama se sebou jsem, ale nastanou i situace, kdy vidím, že to ještě není ono. A to je, myslím si, vzhledem k mému věku naprosto přirozená věc.

Když budeme konkrétní, tak co třeba hraní v divadle a tréma? Jak je to u tebe?

Trému mám pořád. A myslím si, že je to naprosto přirozené, protože kdyby se nedostavila tréma, tak si řeknu „sakra, tady je něco špatně“. Trému beru jako respekt k práci. Záleží mi na tom, jaký předvedu divadelní či filmový výkon. Jakmile ale vyjdu na jeviště nebo zazní první klapka, tréma opadne.

Jak ty se sama sobě nejvíce líbíš?

Od čtrnácti jsem slyšela x názorů, jaká bych měla být a jaká naopak ne. Přišlo i na to, že bych neměla být tak něžná, ale drsnější a naopak. Když to shrnu, tak tisíc lidí mě chtělo na tisíc způsobů… Jsem takovej mix Balkánu a Česka. Temperamentní jsem někdy až moc. Musela jsem postupem času zjistit, kde je ta míra. Zároveň to v sobě tolik nepotlačovat. Lidi mě musí brát takovou, jaká jsem. Takže odpověď na tvou otázku zní v teplákách, nenalíčená, ale i nalíčená v podpatcích. Když se cítím dobře, tak pak se mám ráda.

Jaký příběh, který koluje od některých žen z vašeho rodu, tě nejvíc zasáhl?

Mé mámy. Když jí táta navrhl stěhování z Balkánu do Česka, souhlasila. Každej nemá tu odvahu sebrat se a odstěhovat. A bylo jí tehdy dvaadvacet. Stejně, jako je teď mně. Obdivuji mámu za to, jak skvěle to zvládla. Odjela do země, kde neměla rodinu a přátele, neznala místní jazyk a měla dvouroční dceru. Oba rodiče pro mě byli a jsou velkou inspirací. Říkám jim to pořád. Myslím, že tu nebojácnost mám určitě po mámě. Ráda cestuju, nebojím se toho.

Nebojácnost máš určitě společnou s bohyní Devanou, kterou ztělesňuješ. Jak se vůbec cítíš v roli této únorové bohyně? Užila sis třeba focení do kalendáře?

V něčem jsem určitě Devana. Třeba v tom, že jsem sama sebou a vím, co chci. Taky jsem ochranitelská – pro své nejbližší bych udělala cokoliv. Devanu vnímám i jako ženu, kterou těžko zkrotíte… Prostě já. Na druhou stranu jsem křehká a jemná, což nejsou typické vlastnosti Devany. A to focení jsem si opravdu užila. Ráda přijímám výzvy.

Už jsi zmínila, že vztah se svou mámou máš krásný. Jaké to bylo s mámou v pubertě? Zakazovala ti diskotéky, make-up, alkohol, nebo jsi měla naopak liberální výchovu?

Jak říkáš. S mámou mám úžasný vztah. Je to moje kamarádka, ale pořád tam je ten respekt. O všem důležitém, co se mi událo – první láska, první sex, rozchod – věděla jako první moje maminka. Je to člověk, kterému volám, když mám problém, když jsem smutná, když jsem šťastná... S mámou se umíme strašně moc pohádat, ale neumíme být dlouho rozhádané, což je na tom to největší kouzlo. Její výchova byla v jistých ohledech dost striktní, ale zároveň mi s tátou dala velkou svobodu.

Pamatuju si, že mi až tolik věcí nezakazovali… Zároveň jsem si k nim vybudovala takovou důvěru, že jsem jim nemusela nikdy lhát a poslušně jsem jim všechno říkala. Věděla jsem, že není v pořádku chodit za školu a pít alkohol. A co se týče makeupu, tak to si vzpomínám, že moje kamarádka, když nám bylo dvanáct, se dost líčila a já to chtěla zkusit taky. Když jsem si koupila řasenku, táta mi ji okamžitě zabavil a zlomil na půl. Strašně jsem brečela a nechápala jsem, proč to udělal. Dnes mu za to děkuju.    

Z tvého vyprávění to vypadá, že sis ty věci vzala hned k srdci.

Ale to víš, že jsem byla i vzdorovitá. Byla jsem dítě, které se i rádo vztekalo. Ale brzo mě to vždycky přešlo. Moc bych si přála, abych tohle dokázala i u svých dětí. Rodičům jsem mohla vždycky říct cokoliv. Jestli o mně někdo ví nejvíc, tak jsou to moji rodiče.

Ve veřejném životě se pohybuješ už od útlého dětství. Minul tě „párty“ život s kamarády? Na začátku rozhovoru jsi zmínila, že to u tebe bylo jiné než u „klasických“ puberťáků…

To určitě, ale zase si nemysli, že jsem si vůbec neužívala. To zase jo. Dokonce si pamatuju, kdy jsem se poprvé opila. Bylo to na chatě s partou… Na diskotéku mě naši poprvé pustili ve čtrnácti nebo v patnácti. Jednalo se o klub, který patřil tátovu kamarádovi. Směla jsem tam být do dvanácti a bez alkoholu. Jinak jsem dost chodila na párty, když mi bylo šestnáct sedmnáct osmnáct...

Chodili jsme s partou, dost jsme tancovali, samozřejmě jsme pili. Ale já byla ta zodpovědnější. Ačkoli jsem s nimi taky popíjela, tak jsem dokázala vystřízlivět během sekundy, abych „dohlédla“, že se všichni v pořádku dostaneme domů. Snad jednou se mi stalo, že jsem se dost opila. Ale tím si každý člověk musí projít. Teď už hlavně vím, kdy mám dost a s kým se opít chci.

Co ti sedí víc? Vdát se později, cestovat a budovat kariéru? Nebo se naopak vdát co nejdřív a mít rodinu na prvním místě?

Za mě by bylo nejlepší vdát se mladá, mít rodinu a do toho budovat kariéru a cestovat. Nejdůležitější ale je mít vedle sebe milujícího partnera, který vám bude oporou. A pak je jedno, jestli se vdáš a budeš mít rodinu v pětadvaceti, ve třiceti nebo v pětatřiceti… A to, co jsem zmiňovala na začátku, není nemožný, když máš zázemí v rodině a v partnerovi.

Já jsem byla dřív strašná kariéristka. Mé priority byly úplně jinak nastavené. Na první místo jsem tlačila kariéru a cestování. Mám ale po mámě mateřské pudy a ve skrytu duše jsem strašně moc rodinnej typ. Takže co se týče mužů, tak nemám ráda jen tak něco pro srandu. Mám teď vztah, který chci posouvat dál. Jsem už ve fázi, kdy mě zajímá budoucnost. Takové té rozevlátosti, jak já tomu říkám, jsem si zažila už dost.

Takže přišel jistý zlom v tvém životě..

Přesně tak. Cítím se teď mnohem stabilnější a silnější. Mám teď kolem sebe jen lidi, které miluju, a i práce se mi dělá líp.

Kdo stojí za tím zlomem?

Já sama a přítel. Je mi s ním strašně moc hezky. A vztah mě utvrdil i v tom, co chci a co už nechci. Před rokem a půl jsem si prošla velkým rozchodem. Rok jsem pak byla sama. A to byl ten čas, kdy jsem chodila na kávičky s kamarádkami, na diskotéky, randíčkovala… Sama pro sebe jsem si řekla, že až přijde „ten pravý“, že do toho půjdu na sto procent.

Pro mě jsou vztah a láska dost důležité. Dost nám to i určuje, „jakým směrem“ se pak člověk vydá. Investuju do toho hodně i za cenu, že se jedná o vztah na dálku. Myslím si, že to zatím zvládáme dobře, ale rozhodně to není nic lehkého. Konečně se taky někdo nesnaží zkrotit ten můj balkánskej temperament...

Reklama

foto: Ivy E. Morwen, CinemArt a Profimedia, zdroj: Sara Sandeva (ČSFD)