Začalo to už před mnoha desítkami tisíc let, kdy jsme si coby homo sapiens poprvé uvědomili sebe sama. Probrali jsme se ve zvláštním světě, obklopeni do té doby neznámými barvami, tvary a zvuky. Kolem nás běhala různá stvoření na dvou a více nohách, některá jsme mohli jíst a některá zase jedla nás. Objevili jsme věci a objevili jsme také to, jak z nich vyrobit další věci.
Na denní obloze byla žlutá koule, která nás hřála. Noční obloha byla zaplněna malými svítícími tečkami. Podvědomě jsme cítili, že tohle místo bylo stvořené pro nás, a že nad námi je něco vyššího. Věřili jsme tomu a nemuseli jsme se bát věcí, kterým jsme nerozuměli. Čím déle jsme tu ale byli, tím více jsme toho o světě a nás samotných věděli. A začalo nám docházet, že mihotavá světla na nebi nezáří jen pro nás – prostě tam jsou. A postupně nám začalo být jasné, že nejsme středem toho, čemu nyní říkáme vesmír.
Zjistili jsme, že nás, živé bytosti, tvoří spousta malých neživých částí. Ale nejsme jediní – takových živých tvorů, tvořených neživými částicemi, je spousta. A všichni jsme pouze dalším zrnkem v přesýpacích hodinách dějin, nezastavitelně plynoucích více než miliardu let. S úžasem jsme postupně zjistili, že žijeme na planetě, pohybující se kolem středně velké hvězdy, v tichém koutku jedné průměrné galaxie. A těch galaxií je vesmíru nespočet, ta naše patří do skupiny, kterou nikdy neopustíme. A tato skupina je pouze jednou z tisíců dalších, dohromady tvořících supergalaxii.
Naše mozky nejsou schopny koncept obrovských čísel pojmout. Vesmíru je zkrátka moc.
A tak dál a dál – supergalaxie je také pouze jedna z tisíců v pozorovatelném vesmíru. Ta část univerza, kterou už vidět nezvládneme, může být milionkrát větší, ale to nemáme šanci zjistit – alespoň při současném stavu lidského poznání je to nemožné. Můžeme si z něčeho odvodit, že zahrnuje třeba 200 miliard galaxií, biliony hvězd, nebo kvadrilióny planet, ale zaprvé: bude to vždy jen odhad, zadruhé: tato čísla jsou pro nás až příliš abstraktní. Naše mozky nejsou schopny koncept obrovských čísel pojmout. Vesmíru je zkrátka moc.
Čas, který máme
Pokud se dožijete 100 let, máte 5200 týdnů života k dobru. Pokud je vám 25, tak vám zbývá 3900 týdnů. Pokud umřete v 70, tak vám zbývá 2340 týdnů. Na první pohled spousta času... ovšem dřív nebo později nám dojde, že tady nebudeme věčně.
Jednoho dne naše biologické procesy ustanou, rozpadneme se a nakonec po nás nezůstane nic než ta spousta malých neživých částic, jež už prostě nebudou tvořit živoucí celek. Jsou lidé, kteří věří, že kromě těchto částic nás definuje ještě nehmotná entita (v našem kulturním prostoru nejspíše označovaná jako "duše"). Důležité je to slovo "věřit" – nikdo ji neviděl, nezměřil ji, vědecké důkazy o její existenci neexistují.
Co takhle přestat odmítat nevyhnutelné a osvojit si poctivou životní filozofii, kdy se prostě smíříme s imanentní časovou ohraničeností lidské existence?
Naše kulturní vzorce jsou nastaveny tak, že věříme hlavně tomu, co můžeme "dokázat" – a jelikož existenci duše nikdo neprokázal, podvědomě tušíme, že tento život může být všechno a po smrti už nebude vůbec nic. I samotný vesmír zanikne... Bude to trvat ještě pár miliard let, ale jednoho dne prostě vesmíru dojde energie. A představa definitivního konce, ať už člověka nebo vesmíru, může vyvolat existenční úzkost. Můžeme se s ní vypořádat různými způsoby: soustředit se na něco jiného, pořídit si nějakou hezkou závislost, začít věřit v boha, nebo rovnou spáchat sebevraždu. To všechno jsou ale útěky z nouze. Co takhle přestat odmítat nevyhnutelné a osvojit si poctivou životní filozofii, kdy se prostě smíříme s imanentní časovou ohraničeností lidské existence? Vítejte ve světě optimistického nihilismu.
Nejsme pupek světa
Nekonečné množství hvězd prostě nebylo stvořeno pouze pro nás. Vesmír si na náš účet krutě zažertoval. Získali jsme vědomí, jenom abychom si uvědomili, že tento příběh není o nás. Dobře víme, že máme jen jeden pokus. To je sice trochu děsivé, ale zároveň osvobozující. Mluvili jsme o malých neživých částech, které jedině spojeny v organický celek tvoří život, a zpětný rozpad na neživé prvočinitele znamená definitivní zánik života.
Pokud se náš vesmír také rozpadne na jednotlivé neživé kusy a prostě skončí, pak každá chyba, kterou jsme kdy udělali, bude nakonec zapomenuta. Všechny špatné věci, které jsme provedli, budou anulovány. Náš život je to jediné, co můžeme prožít. A je také jedinou věcí, na které záleží.
Je jen na nás, inteligentních tvorech homo sapiens, abychom si smysl života určili sami.
Lidé jednou přestanou existovat, ale než se tak stane, je naším cílem zkoumat sami sebe a svět kolem nás. Můžeme prožít pocity. Můžeme si užít knihy, jídlo, východy slunce a sami sebe. Už jenom fakt, že o těchto pocitech můžeme vůbec přemýšlet, je svým způsobem úžasný. Pokud nevíme, jaký smysl vesmír a existence mají, a pokud není v našich silách se toho dopátrat, pak je jen na nás, inteligentních tvorech homo sapiens, abychom si smysl života určili sami.
Pocity k prožití
Není ovšem na místě pojímat sebe sama jako bezvýznamnou částečku nekonečného vesmíru. Jsme jeho součástí stejně tak jako neutronová hvězda, černá díra, nebo vesmírná mlhovina. Nevíme, proč pravidla vesmíru jsou taková, jaká jsou, jak vznikl život, co to je vědomí, a nemůžeme si být jisti ani tím, že jsme ve vesmíru sami.
Takže co? Máme se strachovat, bát a trápit tím, že některým věcem prostě nemůžeme přijít na kloub? A proč bychom vlastně nemohli být šťastni s tím, co máme? A proč hned propadat beznaději, když ani nevíme, co vlastně všechno můžeme objevit?
Je toho tolik, co se dá dělat. Existují miliardy hvězd k prozkoumání, nemoci k vyléčení, šťastné pocity k prožití. Pokud existují nezodpovězené otázky, je naší povinností pokoušet se najít odpovědi – ostatně, tahle touha je vlastní právě homo sapiens, jako jedinému živočišnému druhu. Pokud máme opravdu jen jeden pokus, tak není důvod, proč nežít tak šťastně, jak jen můžeme. A bonusové body pro ty, kteří dělají lepšími životy lidí kolem sebe.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Kurzgesagt