O pravdu se často hádáme. Přemýšlíme ale někdy nad tím, čím vlastně pravda je? Co znamená z lidského hlediska, co znamená pro člověka? Čím je pojem pravdy v těsném sepětí s lidských individuem? Co člověka s pravdou pojí, pokud vůbec něco takového existuje? Filozofové Ladislav Hejdánek, Jaromír Feber a William James se ve svých spisech shodují v jedné věci: je možné, že pravda vychází z lidské činnosti.
Pravda vychází z jazyka. A jazyk je jedním z aktů lidství
Ladislav Hejdánek hovoří o podobnosti a zároveň rozdílnosti pojmů pravda a pravdivost. Domnívá se, že člověk nemá kompetence hovořit o pravdě, a proto by se měl spokojit s pravdivostí, neboť tu lze vztáhnout na předměty. Na základě analýzy nejprve řeckého a posléze českého jazyka ukazuje své pojetí pravdy, respektive pravdivosti, které dle jeho názoru vychází právě z lidského jazyka. A čím jiným je jazyk než lidskou činností?
Reklama
Člověk samozřejmě může tvořit bez pomoci a bez užívání jazyka – může tvořit manuálně. Lidský jazyk však je nepostradatelnou a nenahraditelnou součástí lidského života. Pomocí jazyka se dorozumíváme a předáváme si informace. Jazykem v psané formě tvoříme sdělení – krátkými novinovými zprávami počínaje a rozsáhlými filozofickými díly konče.
Pomocí jazyka se dorozumíváme, předáváme si informace, tvoříme sdělení – čím tedy jazyk je, když ne lidskou činností?
Čím je tedy vlastně jazyk? Čím jiným je, když ne lidskou činností? I když tvořené povětšinou uvádíme do reality pozdější manuální prací, na počátku vždy stojí myšlené a posléze mluvené slovo. Vychází-li tedy podle Hejdánka pravda právě z jazyka, lze z toho vyvodit, že pravda sama, nebo alespoň pravda lidská, pravda tak, jak je vnímána a vytvářena člověkem, k lidské přirozenosti skutečně patří?
Kultura jako skladiště pravd
Pravda tak, jak ji chápe a vidí Jaromír Feber, vychází ze sociologického pojetí pravdy a navazuje na něj. Toto pojetí považuje za pravdivé to, z čeho jako pravdivého vychází člověk – podle toho totiž jedná a vytváří skutečnosti. A podle Febera se pravda rodí právě v samém jádru lidské činnosti – v kultuře. Ta je produktem lidské činnosti a představuje vztah mezi člověkem a světem. Na tomto místě, kde dochází ke spojení, ke spřátelení subjektu s objektem, může člověk spatřit to, co se odpradávna pokouší nalézt a co přitom podle tohoto pojetí má přímo u sebe, přímo v sobě – tedy pravdu. Pravdu z lidského hlediska, pravdu, jíž lze pojmout jako cosi, co vychází z lidské činnosti, která je zase umožněna lidskou svobodou tvořit, byť omezenou.
Pravdu lze pojmout jako cosi, co vychází z lidské činnosti, která je zase umožněna lidskou svobodou tvořit, byť omezenou
William James, představitel amerického filozofického směru jménem pragmatismus (vychází z řeckého výrazu pragma označujícího činnost, konání), se s Feberem shoduje. Domnívá se, že si půjčujeme myšlenky prostřednictvím společenského styku. Kde člověk provozuje společenské styky, když ne v kultuře? A z čeho se rodí kultura? Z lidské činnosti, která nás dle Febera vede k lidské pravdě uskutečňující se v kultuře, v níž dochází ke spojení subjektu s objektem. A kultura je přece samým jádrem, samým centrem společenských styků. Není tedy možné v tomto duchu propojit myšlenky Jamesovy a Feberovy a na základě toho tvrdit, že pravdy se dobíráme skrze lidskou činnost, vytvářející kulturu, která je důkazem bytí pravdy?
Správná cesta z lesa ven
William James tvrdí, že pravda je vlastností myšlenek, které se shodují s realitou. Pravdivost se přitom v myšlence děje. Pravdivé myšlenky podle Jamese musí být schopny přijetí, potvrzení a verifikace. Verifikací přitom míní praktické důsledky potvrzené a verifikované myšlenky. Praktickými důsledky jsou pak takové důsledky, na něž myslíme, když tvrdíme, že se naše myšlenky shodují s realitou. Tyto důsledky nás provádí našimi činy. K tomu James uvádí poměrně pochopitelný příklad člověka, který bloudí lesem, a zachrání jej chůze po cestě vedoucí k lidskému obydlí.
Napomáhá člověku k uvědomění si pravdivé hodnoty dané myšlenky činnost?
Představte si to sami. Ztratíte se a jdete po cestě, která vás přivede k lidskému obydlí – k pomyslnému cíli vaší záchrany. Na cestě vás přitom vede pravdivá myšlenka, jejíž praktická hodnota se odvozuje od praktické hodnoty jejího předmětu. Co vás však dovede od myšlenky k předmětu? Tedy v našem případě, co vás dovede z lesa k domu? Chůze! A čím jiným je chůze, když ne lidskou činností? Není zde tedy rovněž možno říci, že k uvědomění si pravdivé hodnoty dané myšlenky napomáhá člověku činnost? Kdybyste totiž nemohli chodit, jak byste se z lesa po cestě dostali k domu? Jak byste uvedli v reálnost pravdivou hodnotu dané myšlenky? Zjistili byste vůbec někdy, zda byla ona myšlenka pravdivá? Patrně nikoliv.
Může být člověk spolutvůrcem pravdy?
Je tedy možné pravdu z ryze lidského hlediska, pravdu tak, co znamená pro člověka, pojímat jako něco, co vychází z lidské činnosti, tedy jako něco, na čehož utváření a zrodu se člověk alespoň do jisté míry sám podílí? Ano i ne. Ano proto, že pravdu na základě pojetí Ladislava Hejdánka, Jaromíra Febera a Williama Jamese takto a z tohoto pohledu pojímat lze. Ne proto, že stejně jako myšlení je i lidská činnost vždy spojena s čímsi vnějším.
Pravdu najdeme mezi objektem a subjektem
Lze tedy redukovat pravdu na pouhou lidskou činnost? To netvrdím. Hovořím pouze o tom, že je možné, že pravda z lidské činnosti vychází. Do jisté míry to tvrdí Hejdánek, Feber a James. Ať už je však pravda jakákoliv, já osobně se domnívám, že by vždy měla být pravdou o světě a, jak říká Feber, jakýmsi souladem objektivní skutečnosti se subjektivním vědomím. Těmito slovy však Feber definuje právě lidskou činnost. Lze tedy skutečně uvažovat o tom, že existuje možnost, podle níž pravda vychází z lidské činnosti, jakožto ze vztahu mezi subjektem (člověkem) a objektem (světem). Pravda by tak nebyla stavěna ani na stranu subjektu, ani na stranu objektu, ale mezi ně.
foto: Shutterstock
