Pilné recyklování působí jako jednoduchý způsob, jak lidi přispět k minimalizaci odpadu. Recyklace ale není tak ekologická, jak si většina z nás myslí. Psychologické studie naznačují, že morální uspokojení, které nám třídění odpadu přináší, může vést ke škodám, které mohou být v rozporu s přínosem pro životní prostředí, který recyklace přináší. Pro server Psychology Today o tom píše docent psychologie na Franklin & Marshall College Joshua Rottman.
Samotný akt rozhodnutí vyhodit odpadky do recyklačního kontejneru v nás vyvolává pocit, že se chováme udržitelně. V důsledku toho se mnozí z nás zapojují do takzvané aspirační recyklace – třídíme nerecyklovatelné předměty, jako je polystyren, nebo dokonce znečištěné pleny. A dokonce i lidé, kteří se snaží s odpadem nakládat svědomitě, se neúmyslně dopouštějí chyb – mimo jiné proto, že pro spotřebitele je obtížné zjistit, co je vlastně pro recyklaci přijatelné. To může zlepšit kvalitnější značení recyklovatelných produktů.
Lidé, kteří měli možnost vyhazovat plasty do košů „Waste2Wear“, jež slibovaly přeměnu plastových lahví na oblečení, častěji selektivně používali plastové lahve místo opakovaně použitelných skleněných nádob. Pokud tedy lidé mají pocit, že jejich likvidace recyklovatelných materiálů přispívá k veřejnému blahu, zapojují se více do recyklačního chování, spíš než aby regulovali své nákupní chování.
I kdybychom ale všichni začali správně třídit, recyklace by stejně zůstala neefektivní a neúčinná ve srovnání se snižováním množství produktů nebo jejich opětovným používáním. A přesto, když lidé zváží pozitivní důsledky recyklace, cítí se lépe, pokud jde o spotřebu jednorázových předmětů.
Rottman upozorňuje na jednu nedávnou studii. Ta ukázala, že lidé, kteří měli možnost vyhazovat plasty do košů „Waste2Wear“, jež slibovaly přeměnu plastových lahví na oblečení, častěji selektivně používali plastové lahve místo opakovaně použitelných skleněných nádob. Pokud tedy lidé mají pocit, že jejich likvidace recyklovatelných materiálů přispívá k veřejnému blahu, zapojují se více do recyklačního chování, spíš než aby regulovali své nákupní chování. A to je pravděpodobně přiměje k ještě většímu plýtvání.
Lidé mylně hodnotí udržitelné činnosti jakožto něco, co má mnohem menší dopady na životní prostředí, než je tomu ve skutečnosti. Účastníci jedné studie se například mylně domnívali, že koupě hamburgeru s udržitelnou přílohou – bio jablkem – je pro životní prostředí méně zatěžující než koupě hamburgeru bez přílohy.
Iluze udržitelnosti
Jiní výzkumníci zdokumentovali související jev, označovaný jako iluze negativní stopy, kdy lidé mylně hodnotí udržitelné činnosti jakožto něco, co má mnohem menší dopady na životní prostředí, než je tomu ve skutečnosti. Účastníci jedné studie se například mylně domnívali, že koupě hamburgeru s udržitelnou přílohou – bio jablkem – je pro životní prostředí méně zatěžující než koupě hamburgeru bez přílohy. Účastníci jiné studie zase nesprávně usuzovali, že rodina se dvěma hybridními elektrickými vozy bude mít stejný dopad na životní prostředí jako rodina s jedním hybridním vozem, přestože správně usoudili, že rodina se dvěma konvenčními auty bude mít větší dopad než rodina s jedním.
Výzkumy tak podtrhují to, co naznačují recyklační studie – lidé mají tendenci si myslet, že šetrnost je pro udržitelnost zbytečná. To ale určitě neznamená, že bychom měli přestat recyklovat. Měli bychom mít nicméně na paměti, že recyklace je jen jednou z mnoha součástí udržitelného života.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today