Některé objekty ve vesmíru září stálým, jasným světlem, jiné se zablesknou během masivního výbuchu, a pak už je nikdy nespatříme. A pak jsou tu tělesa, která pulzují.
Ukryt po dekády
Ve vesmíru existuje určitý typ energetických zdrojů, které si můžeme představit jako obrovské tikající, nebo přesněji řečeno, blikající hodiny. Podle přesného harmonogramu se rozsvěcují a zhasínají a fotonovými paprsky zasahují planetu Zemi.
Vědci dnes znají hned několik různých typů takových objektů, ale nedávno učiněný objev záhadného zdroje nazvaného GPM J1839-10 dělá vrásky na čele všem odborníkům a fyzikům. Svým chováním se totiž nepodobá ničemu, s čím se zatím mohli setkat.
V mnoha ohledech se podobá tzv. pulsaru. Pulsary jsou rychle rotující neutronové hvězdy s velice silným magnetickým polem, které na magnetických pólech generují proudy energie.
Objekt bliká přibližně jednou za každých 22 minut, a podle archivních údajů se tak děje přinejmenším od roku 1988. Potvrdila to Americká laboratoř pro námořní výzkum (NRL), která nový objev zpětně dohledala na snímcích právě z konce 80. let minulého století.
„Tento záhadný objekt se v datech skrýval celá desetiletí, jen jsme nevěděli, že ho máme hledat,“ říká Dr. Simona Giacintucciová, výzkumná astronomka z NRL.
Je to pulsar, není to pulsar?
GPM J1839-10 se v mnoha ohledech podobá tzv. pulsaru. Pulsary jsou rychle rotující neutronové hvězdy s velice silným magnetickým polem, které na magnetických pólech generují proudy energie.
Zádrhel je v tom, že z principu nám známých fyzických zákonů by pulsary přestaly světlo vysílat, pokud by se příliš zpomalily. Musí tedy vykazovat minimálně jedno bliknutí každou minutu, jinak by zanikly. U objektu GPM J1839-10 trvá ale interval mezi pulzy 22 minut.
Na stole jsou i jiné možnosti řešení této záhady, ale ani ty se po bližším pohledu příliš nehodí. V úvahu by například připadal magnetar, což je další druh neutronové hvězdy, která je náchylná k energetickým výbojům.
Podle současných poznatků by tento objekt rádiové vlny neměl vyzařovat, přesto je detekujeme v průběhu několika dekád a nejsme si jisti proč.
Magnetary ale zpravidla spolu s rádiovými záblesky zároveň vytváří rentgenové záření a poslední objevený magnetar s podobným intervalem přestal po třech letech vysílat. Nejenže GPM J1839-10 podle všeho rentgenové záření vůbec nevyzařuje, ale co víc, je tu s námi minimálně po čtyři dekády.
„Objevy, jako je tento, jsou vzrušující, protože upozorňují na mezery v našem chápání fyziky extrémních hvězd, známých jako magnetary,“ uvedla výzkumná astronomka Dr. Tracy Clarkeová. „Podle současných poznatků by tento objekt rádiové vlny neměl vyzařovat, přesto je detekujeme v průběhu několika dekád a nejsme si jisti proč. Je to vzrušující záhada.“
Alternativa neexistuje
Další nepříliš pravděpodobná teorie označuje nový zdroj světla za zmagnetizovaného bílého trpaslíka. Vědci ale ještě nikdy nepozorovali bílého trpaslíka, který by vyzařoval takto jasné záření, natož viditelné záblesky, takže ani toto vysvětlení nedává tak úplně smysl.
Navíc bílí trpaslíci mají daleko větší hmotnost než neutronové hvězdy, a aby byli schopni dosáhnout tak rychlé rotace, jaká byla pozorována u GPM J1839-10, je dle poznatků dnešní vědy holý nesmysl. Otázkou ale samozřejmě zůstává, jestli jsou naše současné znalosti opravdu správné, nebo celé vědecké obci něco uniká.
Vědci zatím nemají v úmyslu výše zmiňované teorie úplně zavrhnout, ačkoliv jsou podle všeho pravdě vzdálené na několik stovek světelných let. Bohužel ale k dispozici nemají žádnou dobře padnoucí alternativu. K stoprocentnímu určení původu záhadného světelného zdroje bude bezpochyby zapotřebí dalšího detailního výzkumu, který ale není v daných podmínkách zrovna snadný. Nejspíš si tak na odpověď, co je vlastně GPM J1839-10 zač, budeme muset ještě nějakou dobu počkat.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Popular Mechanics
