V sobotu 6. ledna se ve Východočínském moři srazil íránský tanker Sanchi, který přepravoval náklad 136 000 tun kondenzátu zemního plynu, s čínskou lodí pro přepravu hromadného nákladu CF Crystal. Po nárazu náklad tankeru začal hořet a loď se po sérii výbuchů minulou neděli potopila. Co po sobě zanechala?
Na hladině moře zůstala skvrna z kondenzátu, tedy složité směsi uhlovodíků kondenzovaných ze zemního plynu, což je vlastně velmi lehká ropa, která se obvykle těží spolu se zemním plynem. Skvrna měla po potopení lodi rozměry 13krát 11 kilometrů a specializované lodě nyní mají za úkol zabránit jejímu šíření a zároveň umožnit odčerpání ropných produktů z mořské hladiny.
Kondenzát je pro životní prostředí poměrně toxický materiál, ale další nebezpečí tkví ve zhruba tisíci tunách mazutu, který sloužil k pohonu tankeru a zároveň s ním se potopil v jeho palivových nádržích. Doktor Paul Johnston z Greenpeace Research Laboratories, které fungují při Univerzitě v Exeteru, varoval, že následky potopení tankeru Sanchi představují pro životní prostředí ohrožení několika druhů ryb, navíc místo katastrofy leží na migrační cestě mnoha mořských savců, včetně tří druhů velryb.
K tankeru Sanchi se nedalo přes hustý dým a kvůli výhni přiblížit. Záchranáři vyzvedli jen dvě těla a černou skříňku.
Co se nyní stane s ropnou skvrnou?
Tanker Sanchi typu Panamax (s rozměry, které lodi dovolí proplout Panamským průplavem) přepravoval pod panamskou vlajkou kondenzát z íránského ostrova Kharg do provincie Daesan v Jižní Koreji. Loď dlouhou 274 metry a starou deset let obsluhovala dvaatřicetičlenná posádka z Íránu a Bangladéše.
Přes usilovnou snahu záchranných týmů z Číny, Jižní Koreje a Íránu nikdo nepřežil. Problém, co s ropnými produkty na hladině Východočínského moře, ovšem zůstává. Je pravda, že od dob potopení tankeru Torrey Canyon před více než půl stoletím lidé dokážou proti následkům zasahovat stále efektivněji. Je také pravda, že ropné produkty způsobují mnohem méně škod v moři než na pobřeží. To dokládají následky havárií již zmíněného tankeru Torrey Canyon či tankeru Exxon Valdez v protikladu s katastrofou na ropné plošině Deepwater Horizon.
Rozsáhlý požár ropné plošiny Deepwater Horizon. Požárem katastrofa jen začala.
Přelomová katastrofa u břehů Británie
Když v březnu 1967 narazila loď Torrey Canyon na útes Sedm kamenů u ostrovů Scilly (Velká Británie), vylilo se do moře okolo 100 000 tun ropy. Britská vláda se rozhodla eliminovat škody na životním prostředí zapálením vraku a ropné skvrny. Cíl zasypala tisícovka zápalných bomb asi s 1 500 tunami napalmu, a protože surová ropa hoří dost špatně, letectvo do ohně přiložilo asi 45 000 litrů petroleje.
Ropu, kterou moře vyplavilo na pobřeží ostrova Guernsey, nakládali dobrovolníci do kontejnerů a ty potom uložili v nepoužívaném lomu. Při katastrofě zahynulo na 15 000 mořských ptáků, ostatní živočichy nikdo nepočítal.
Teprve v prvních letech nového tisíciletí se začalo v těchto místech s bioremediací, což je proces, při němž se enzymy a mikroorganismy postarají o přeměnu toxických látek na netoxické. Ovšem látky, které vznikly hořením ropy, putovaly dál do světa. Množství dioxinů, dibenzofuranů a polyaromatických uhlovodíků, zvyšujících například riziko vzniku rakoviny, nikdo tehdy nezměřil.
Větší tankery, větší hrozba
Přestože řešení, jak omezit důsledky této havárie, nebylo opravdu ideální, vedlo alespoň k mezinárodním předpisům, které mají přísnější požadavky na konstrukci tankerů i upřesnění odpovědnosti, jako je třeba Mezinárodní úmluva o občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou znečištěním ropou.
Konstrukci tankerů bylo třeba opravdu řešit. Tankery z doby druhé světové války měly přibližně 160 metrů délky s kapacitou 16 500 DWT (celková nosnost lodi v tunách). V roce 1952 postavil známý rejdař Onassis tanker o 45 000 DWT. Suezská krize v roce 1956 způsobila, že byly stavěny ještě větší tankery, aby obeplutí Afriky na cestě z ropných polí Perského zálivu do Evropy bylo co nejekonomičtější.
A tak se zrodila i loď Idemitsu Maru o 206 000 DWT; navíc se za dvacet let počet tankerů zvýšil desetkrát. To ovšem nebylo všechno. Nastal čas supertankerů. Loděnice začaly stavět VLCC (Very Large Crude Carriers) a ULCC (Ultra Large Crude Carriers) s limitem v prvním případě 319 999 DWT, v druhém neuvěřitelných 549 999 DWT. Problémy, které nakonec zastínily ekonomické výhody hromadné přepravy ropy (šlo například o obtížné manévrování, omezenou navigaci a složitou nakládku i vykládku) naštěstí tyto plovoucí hrozby životního prostředí poslaly na lodní hřbitovy. I tak ještě přesluhují poslední čtyři tankery třídy TI s 441 585 DWT, které vezou při plném naložení 503 miliony litrů ropy.
Tisíce mrtvých ptáků a dalších živočichů
Ani přísnější předpisy, týkající se přepravy ropy a konstrukce tankerů, nemohly zabránit lidským chybám. V roce 1978 se rozlomil u pobřeží Bretaně tanker Amoco Cadiz. Uniklo z něj 250 000 m3 ropy, které zabily 20 000 mořských ptáků a na 9 000 tun zde chovaných ústřic. Francouzská vláda se poučila z havárie Torrey Canyon a při odstraňování ropy se postupovalo většinou mechanickou cestou. Přestože dva týdny po havárii bylo zdejší pobřeží pokryto miliony mrtvých měkkýšů, mořských ježků a dalších živočichů, některé jejich populace se sice oslabené, ale objevily znovu už po roce.
Moře prokázalo, že má možnost se s takovou katastrofou v omezeném měřítku vypořádat. I tak je dodnes na postiženém pobřeží vidět olejnaté sedimenty a zdejší ryby trpí na různé nádory. To vše bylo překonáno, když roku 1989 ztroskotal v Prince William Sound na Aljašce tanker Exxon Valdez a do moře vyteklo 41 000 m3 ropy, která následně pokryla pobřeží o délce 2100 kilometrů a 28 000 km² hladiny oceánu. Do práce na odstranění následků se pustilo přes 11 000 místních obyvatel, byly nasazeny detergenty, ale především se používala na očistu pobřeží vysokotlaká teplá voda.
Bezprostředně tam zahynulo až 250 000 mořských ptáků, z toho 247 orlů bělohlavých, nejméně 2 800 mořských vyder, 300 tuleňů a 22 kosatek včetně neznámého množství lososů a sleďů. Studie provedené čtrnáct let po úniku, tedy v roce 2003, uvedly, že potrvá nejméně další tři desetiletí, než se z katastrofy populace místních živočichů vzpamatují. Odhadem 61 až 79 m3 ropy však zůstává na plážích v Prince William Sound dodnes. A ještě k té vysokotlaké horké vodě – časem se ukázalo, že pláže čištěné tímto způsobem regenerují mnohem pomaleji než ty, kde se nepoužila.
Může si moře pomoci samo?
I katastrofu tankeru Exxon Valdez však svým rozsahem překonala havárie ropné plošiny Deepwater Horizon v roce 2010. Během exploze v dubnu 2010 zahynulo jedenáct těžařů a do Mexického zálivu postupně vyteklo 780 milionů litrů ropy. Mazlavá hmota zasáhla třináct tisíc čtverečních kilometrů mořské hladiny, dno zálivu i tisíce kilometrů pobřežních mokřadů.
Tady ovšem byla sama příroda kupodivu připravena. V oblasti Mexického zálivu se totiž čas od času v důsledku přirozených procesů z geologického podloží dna vyřine ropa či zemní plyn. Proto se zde vyvinuly mikroorganismy, které dovedou ropu rozložit, jelikož se tyto organismy uhlovodíky vlastně živí.
Průzkum následků havárie Deepwater Horizon prokázal, že se v hlubinách Mexického zálivu rozvíjejí nejen doposud známé druhy ropných bakterií Oleispirea antarctica a Oceaniserpentilla halilis, ale i doposud neznámé mikroorganismy, které jsou jim příbuzné, a vzájemné soužití jim prospívá. Má to ovšem jednu „malou“ chybičku – při svém bohulibém odstraňování ropy spotřebovávají tyto mikroorganismy velké množství kyslíku, o nějž následně připraví jiné mořské živočichy. Ropa, která je někdy označována za tekutinu přinášející ekonomický růst, se tak často promění v jeho brzdu. Vyprávět by o tom mohli třeba rybáři či hoteliéři od postiženého pobřeží.
foto: Profimedia, zdroj: MarineTraffic
