Obojživelníci vystoupili z moře na pevnou zem jako první obratlovci. Byli vlastně jakýmisi průkopníky, a to hlavně díky velice pružné přizpůsobivosti metabolismu, morfologie i způsobům rozmnožování. Vévodí jim především žáby, které se nejdříve pustily z vody na souš, pak třeba na stromy a nyní je najdeme po celém světě. Kvůli zákeřné houbě jim hrozilo vyhynutí. Příroda jim ale pomohla. Teď musí člověk pomoci přírodě.
Kuňkající obojživelníci zabydlují naši planetu už téměř dvě stě třicet milionů let. Nyní jsou jejich různé druhy známy všude po celé Zemi, vyjma Antarktidy a moří. Ačkoli z moře vyšli, vrátit se nemůžou, protože slaná mořská voda pro ně už není vlídným prostředím. Propustnost kůže by dovolila zpracovat osmotický tlak, jehož vinou by pak žáby uhynuly na dehydrataci.
Reklama
Žáby, jejichž řád Anura splývá s podtřídou bezocasých obojživelníků, jsou všude na světě v zásadě stejné svou anatomickou stavbou. Společné mají i to, že jsou schopny vydávat specifický zvuk, který jim slouží k dorozumívání hlavně při námluvách. V mnoha dalších rysech se ale liší a odborníci neustále nacházejí další jejich vlastnosti, kvůli nimž zjišťují, že žáby zase tak moc neznáme.
Létají, přežijí i zmrznutí
Některé z žab opustily vodní toky, rybníky a nádrže úplně, žijí na stromech a s vodou se setkávají při deštích, v kalužích či v kornoutech velkých listů. Jiné se zase naučily se zvětšenými plovacími blánami létat. Taková stromová žába z jihovýchodní Asie dokáže překonat několikametrové vzdálenosti mezi větvemi. Při přesně cílených skocích blány co nejvíce roztahuje a vypadá jako experimentální čtyřplošník.
Žába dovede také zvládnout úlovek, který je až o padesát procent hmotnější, než je ona sama.
Na cílové větvi se zachytí díky vyvinutým předním končetinám. Subpolárním podmínkám se přizpůsobila jiná žába, která dokáže upadnout do zimního spánku. Další mohou dokonce i zmrznout a opět rozmrznout, aniž by jim to nějak uškodilo.
Objev století
Horkému suchu se zas přizpůsobuje zemní žába z jižní Afriky, která žije většinou pod zemí. Voda je pro žáby nezbytná, přinejmenším pro jejich pulce. Jihoafrická žába tedy svá vajíčka sice klade nasucho do nory, ale ta bývá alespoň omezeně vlhká. Vajíčka jsou pak obalena hydroskopickým rosolem schopným absorbovat vlhkost ze vzduchu. Ta dodává zárodkům potřebné množství vody, dokud se nepromění přes stadium pulce v žábu. Z nory pak do světa putují malé žabky, které jsou zavalitým tvarem těla a krátkými končetinami uzpůsobeny minimálnímu vodnímu výdaji a k životu jim stačí doslova pár kapek ze vzdušné vlhkosti.
Nasikabatrachus sahyadrensis, žába, jež je podobná krtkovi
Před patnácti lety byla zase objevena v jižní Indii v Západním Ghátu žába, která je svou anatomií trochu podobná krtkovi, především pak svým nosem – má to svůj důvod, neboť svou potravu stejně jako on hledá pod zemí. Dostala jméno Nasikabatrachus sahyadrensis a mluví se o ní jako o živoucí fosilii. Její nález byl označen za objev století.
Rychlejší než mrknutí
Víme, že žáby chytají svou kořist pomocí svého mrštného jazyka. Je to ale ve skutečnosti daleko složitější. Žába leopardí dokáže hmyz lapit za méně než sedm setin sekundy, to pětkrát rychleji, než člověk dokáže mrknout. Tato rychlost způsobí, že když žába jazyk zatahuje zpět, síla působící na kořist je až dvanáctkrát větší než síla gravitační. Udržet při tom kořist umožňuje žábě extrémně měkký a viskoelastický jazyk a pak také sliny, jež mění svoji viskozitu v závislosti na tlaku.
Žába leopardí
Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí, že obojživelníci obecně jsou vynikajícím indikátorem čistoty životního prostředí. Tento fakt ovšem jejich populaci decimuje.
Když se jazyk žáby vymrští za kořistí, viskozita slin klesne a snáze tak obalí chytanou kořist. Při přitahování kořisti pak sliny zhoustnou do podoby jakéhosi „medu“, který oběti nedovolí, aby se osvobodila. Žába dovede také zvládnout úlovek, který je až o padesát procent hmotnější, než je ona sama. Stromové žáby jsou zase známy svým jedem. Ten ovšem nepoužívají k lovu, ale ke své ochraně; jed v kůži žab využívají místní indiáni k napouštění hrotů svých šípů. A také k léčbě – jihoameričtí šamani sbírají sekret žáby kambo, kterým prý lze léčit mnohé nemoci. Tento neurotoxin vyvolává silné zvracení, popřípadě podporuje (ehm) i jiné vylučování, a tím se prý organismus zbavuje toxinů.
Lezou po stromech a neplavou
Jedovaté pralesničky jsou mnohdy nádherně zbarvené. Svou pestrostí informují predátory, že jsou nepoživatelné. Žáby mívají pro život na stromech chápavé končetiny, často několikrát delší než ty druhy, které žijí na zemi. Nevýhodu mají naopak v tom, že jako plavci jsou nesmírně neobratní. K vývoji jejich pulců postačí voda v kornoutech listů, které umějí někteří žabí rodiče dokonce pospojovat.
Pipa americká je zvláštní tím, že její tělo je zcela ploché
Jiná žába, pipa americká, má dokonce v kůži jakési kapsičky, v nichž se oplodněná vajíčka vyvíjejí. Malé žabky pak připomínají spíše obtížné cizopasníky. Další druh, tentokrát z Austrálie, své potomstvo samou láskou sní. Po dobu vývinu zárodků pak jejich žaludek netráví, ztrácí tak svoji funkci a přeměňuje se v jakýsi inkubátor.
Zákeřná houba
Mezinárodní svaz ochrany přírody (International Union for Conservation of Nature – IUCN) uvádí, že obojživelníci obecně jsou vynikajícím indikátorem čistoty životního prostředí. Tento fakt ovšem jejich populaci decimuje. Odborníci z IUCN mají obavy, že během jedné stovky let přijde svět o polovinu celé systematické skupiny žab. Na červené listině ohrožených druhů živočichů patří prakticky každý osmý živočich mezi žáby.
Jedna z příčin vymírání je také chytriodiomykóza. Houba Batrachochytrium dendrobatidis napadá kůži obojživelníků a rozvrací jejich výše zmíněnou osmotickou regulaci. Nerovnováha tělních tekutin pak vede k selhávání tělních orgánů a nakonec k smrti. V severní, střední a jižní Americe i ve východní Africe a Austrálii tak vymřely některé druhy žab. Ani teď se však kuňkající tvorové nevzdali.
Například do Panamy se nemoc dostala v roce 2004 a tak jako jinde některé druhy žab zdecimovala. Ve prospěch obojživelníků ale zasáhla evoluce. U tří čtvrtin napadených druhů se vyvinula rezistence na tuto chorobu. Příroda si tedy pomohla, ale je potřeba, aby žábám pomohl i člověk. Nebo jim alespoň neubližoval ničením jejich biotopů. Pro pestrý svět obojživelníka, který je na světě asi o 227 milionů let déle než člověk, by to byla škoda.
foto: Profimedia, zdroj: IUCN
