Můj kamarád Thorsten je původem z Vídně, rád cestuje, miluje pivo a je groundhopper. Ať už přicestuje kamkoliv, jeho první myšlenky patří fotbalu a jeho mozek při pohledu na dvě věže katedrály automaticky myslí na tyče od branky.
Být jeden ze 130 diváků na fotbale v Arubě
Groundhopping znamená putovat z jednoho stadionu na druhý. Obecně se dá rozdělit do tří kategorií:
- jsem někde na dovolené, tak tam zajdu na fotbal,
- chci se podívat na nějaký slavný stadion,
- chci jít na nejbizarnější zápas klubu, o kterém nikdo neslyšel.
Reklama
Groundhoppeři jsou schopni za fotbalem jezdit přes půl zeměkoule a navštívit ta nejbizarnější místa. Věděli jste třeba, že zápas mezi CD FAS a Municipal Limeno na karibském ostrově Trinidad v listopadu 2016 dopadl 2:1 a na stadionu Estadio Oscar Quiteño ho sledovalo 4000 lidí? Jedním z nich byl německý fanoušek fotbalu a groundhopper Ansgar Spietz, autor blogu Groundhopping.de. Stejný koníček má i anglický sportovní novinář Tony Incenzo. Ten navštívil víc než 4500 zápasů na 2000 stadionech ve skoro 40 zemích. Když v roce 2012 navštívil zápas klubu londýnského Phoenix FC, splnil si sen groundhoppera – být jediným divákem na zápase. Phoenix FC je totiž týmem vězňů z vězení pro mládež v Londýně, na jehož zápasy ve vězení je třeba speciálních povolení a prověrek.
Na fotbal se koukala skupina místní mládeže, která přišla fandit starším kolegům, a parta starých dědků, kteří si v listopadovém dopoledním mrazu zahřívali ruce svařákem a zbytek těla kořalkou
Samotný zápas není pro groundhoppery zdaleka tak důležitým, jako celkový zážitek ze stadionu, atmosféra anebo gastronomický zážitek. Na rozdíl od „velkého fotbalu“ může totiž groundhopping divákům přiblížit to, co moderní fotbal ztratil: místní kolorit, tradice, emoce. Když byl můj kamarád Thorsten v Praze, skončili jsme na Střížkově na zápase druhé ligy. Když jsem ho později navštívil ve Vídni, zavítali jsme na zápas vídeňského klubu DSV Fortuna 05 ve 4. rakouské lize. Mají tam nádherný malý městský stadion zasazený z jedné části do zarostlého parku. Na fotbal se koukala skupina místní mládeže, která přišla fandit starším kolegům, a parta starých dědků, kteří si v listopadovém dopoledním mrazu zahřívali ruce svařákem a zbytek těla kořalkou. Opírali se o zábradlí, na kterém měli vyrytá svá jména, aby jim nikdo nezabral jejich místo. Fotbal stál za starou belu, ale ten romantický pohled na hrstku věrných a v 11 hodin dopoledne už opilých gerontofanoušků před kulisou oranžově zabarvených stromů posypaných prvním sněhem a vysokoprocentní páru stoupající z úst publika, to vše prostě na Barceloně nenajdete.
Všude se hraje nebo hrálo
Pro fotbal vlastně nepotřebujete pořádné hřiště a už vůbec ne trávník. Romantiku „divokého“ lidového fotbalu ilustruje nádherným způsobem projekt Canchas. Slovo „Cancha“ ve španělštině označuje „spontánní“ nebo improvizované hřiště. Mapování takových plácků se věnuje web canchas.org, kde se návštěvník může vydat na cestu po světě amatérských hřišť, která vypráví o lásce obyčejných lidí k fotbalu. Jedná se o „hold hřištím a každodennímu životu, který je obklopuje“, říkají autoři projektu.
Canchas ve světě komercializace fotbalu připomíná kořeny fotbalu a odkazuje na důležitost fanoušků
Od malého pískového hřiště mezi stromy a malou vesnicí v Peru, kde branky jsou jen nakřivo namontované kusy dřeva, přes starou branku s dávno roztrženou sítí v pákistánské provincii Balúčistán až k improvizovanému hřišti na pláži na ostrově Mauricius, kde místní děti po škole hrají, až zapadne slunce a klidně i dál, bez bot ale s nasazením profesionálních fotbalistů. Canchas ve světě komercializace fotbalu připomíná kořeny fotbalu a odkazuje na důležitost fanoušků. Je to exkurze do světa míst a hřišť ve slumech a vesnicích, kde se učili hrát Pele, Maradona nebo Mohammed Salah.
Boys playing football, Brasilia, Distrito Federal, Brazilian Federal District, Brazil, South America
Canchas nabádá návštěvníky, aby si na svých cestách všímali těchto hřišť a míst. Všude tam, kde někde na louce u lesa pomocí tří tyček postavil, anebo dokonce na místo přinesl opravdovou branku z kovu, se odehrál příběh. O tom, jak tam nejdřív hrály děti po škole anebo místo toho, aby chodily do školy, a jak tam někdo přinesl pár klacků dřeva a prostěradlo a na místě vybudoval branku. Příběh o tom, jak tam hrají, jak tam běhají, jak se hádají o ofsajd, na který se přece v lese nehraje, o to, zda střela byla moc vysoká, zda to byl gól, jak se radují, jak padají na zem a pláčou bolestí... Pohled na opravdové Canchas Vám připomene dětství.
foto: Profimedia
